Ten večer, poslední, před jejich návratem, měli táborák.

Bylo jich celkově málo, jen skupinka šesti lidí včetně Cartera, protože půlka stanice se nemohla jen tak sebrat a odjet na soustředění. Hned příští týden se konalo další, pro další část týmu, pod vedením Jensena, a čtrnáct dní na to další, opět pod vedením Cartera.

Takže všech šest se jich sešlo u rozdělaného ohně, Marco zachumlaný v mikině, která mu byla o něco větší, připraven si opéct nějaké jídlo. Seděl na jedné lavičce s Adrianem, na druhé, po jeho pravici seděl Carter s dalším kolegou a ostatní dva seděli naproti, mimo směr kouře ohně. Jejich konverzace byla příjemná, od pracovních témat se totiž dostali s k různým historkám a příběhům na zasmátí, za což byl Marco vděčný. Nedokázal by se neustále bavit jen o práci.

"Je tohle tvé větší první soustředění?" zeptal se Marco Adriana, když se Carter s ostatními začali bavit o nějakém poručíkovi, kterého samozřejmě Marco nezažil. Adrian taky ne, protože zas tak dlouho hasičem nebyl.

Přikývl. "Byl jsem na jednom přes noc, ale dvě noci ještě ne. A taky první s Carterem. Což asi není překvapující, když je poručík chvíli."

"A jak to hodnotíš v porovnání s ostatníma?"

"Kladně. Fakt," pousmál se Adrian. "Třeba tenhle táborák je super nápad. Přijde mi, že Jensen a Ray zapomínají, že týmová práce se nevybuduje jen společnými výcviky a drilem. Líbí se mi, že Carter myslí i na tyhle neformální způsoby."

Marco přikývl stylem, že bere na vědomí. Všechno se to vracelo ke Carterově způsobu vedení založeném na důvěře. Možná mu taky mohl začít věřit, že při zásazích opravdu rozdává rozkazy v co nejlepší prospěch všech. I jeho.

"Hele, můžu mít trochu osobnější otázku?"

Adrian se na něj podíval lehce pobaveně. "Podle toho, co to bude."

"Máš někoho jako svou kotvu?"

Adrian hned věděl, na co naráží. Možná jim Carter tenhle koncept už vysvětloval. "Jo. Hazel, má přítelkyně, určitě. A taky určitě rodiče. Myslím, že jich mám víc."

"Šťastlivče," zamumlal Marco. "Mě nenapadá ani jedna."

"Sourozenec třeba?"

"Nemám."

"Rodiče?"

"Je to komplikovaný."

"Partner?"

Uchechtl se. "Představ si osamocený kaktus na poušti."

"Proč?"

"Protože přesně tak single jsem."

Adrian pobaveně protočil očima. "Tak kamarád? Kamarádka? Kolega z minulý jednotky? Kažý máme definici kotvy jinou."

Marco k němu natočil hlavu. "Budeš mou kotvou, Adriane?"

Adrian se zasmál. "To není tak lehký, kámo. Potřebuješ silný spojení. Nemyslím si, že tam ještě úplně jsme po těch dvou týdnech, co jsi tady."

"Skoro tři," namítl Marco. "A já tě miluju. Fakt."

Adrian ho hravě praštil a Marco se taky konečně zasmál. Otočil hlavou přímo ve chvíli, aby viděl Cartera, jak uhýbá pohledem, a polil ho stud. Super. Tak teď Carter viděl ještě jeho zoufalství s broukem, kterého mu nasadil do hlavy on sám.

Táborák se začal pomalu vylidňovat, jestli vůbec šlo toto slovo použít, když jich bylo tak málo. Nakonec tam zbyl ale jen on, Adrian a Carter. Carter se do jejich konverzace moc nezapojoval, ale jeho občasné uchechnutí nebo odfrknutí mu dávalo jasně najevo, že poslouchá.

A pak se postavil i Adrian. "Taky balíme, ne? Je už docela pozdě. Uhasíme to?"

Carter k němu vzhlédl. "Postarám se o to, v pohodě."

Adrian tedy přesměroval svůj pohled na Marca. "Jdeš?"

"Doženu tě," vypadlo z něj dřív, než si to stihl vůbec uvědomit. Neměl si s Carterem moc co říct, přesto ho docela lákalo být s ním zase o samotě. Třeba z něj dostane opět něco moudrého.

Carter byl totiž první člověk, který s ním byl ochotný pracovat, ne jen po něm křičet v nadějích, že ho to změní. Nezměnilo. Marco se vždy zatvrdl akorát tak víc a nikdo si tak nepomohl.

Adrian přikývl a začal se vzdalovat. Kupodivu to byl Carter, kdo promluvil jako první. "Co potřebuješ?"

Marco si přesednul tak, že zvedl nohy na lavičku a spojil kolem pokrčených kolen ruce. "Nic," řekl. "Jen se mi nechce ještě spát."

"Po těch ranních sprintech? To se divím," uchechtl se Carter.

"Mě se jen tak nezbavíš, hele," odvětil Marco.

"To jsem si všiml," přikývl Carter. "I když nebudu komentovat fakt, že jsem v pozici, kdy můžu ukončit tvou kariéru z minuty na minutu a nikdy bych tě už nemusel vidět."

Marco se krátce zasmál. "Desalmado," zopakoval své španělské slovíčko ze dne předtím.

"To jsem přesně já," přitakal Carter.

Nastala mezi nimi chvíle ticho. Marco propaloval pohledem zmenšující se plameny, protože už delší dobu nepřihodili dříví. Za chvíli z toho budou jen žhavé uhlíky. "Proč ses ty stal hasičem?" zeptal se pak.

"Já?"

Marco se na něj podíval. "Oh, promiň, já nemluvím s tebou, ale s tím komárem, co mi bzučí u hlavy."

Carter se uchechtl. "Proč si myslíš, že mám nějaký grandiózní proč? Třeba to mám jak ty. Nevěděl jsem, co jiného."

"Já lhal," přiznal Marco. Možná to nebyl nejlepší nápad, ale říkal si, že takhle mu taky ukáže svou důvěru - že se mu nebojí říct pravdu. "Donutili mě rodiče. Chtěli ze mě lékaře nebo něco podobnýho, já nechtěl na vysokou. Tak prý aspoň hasič, ať jsem vůbec k něčemu."

"A tys je jen tak poslechl?"

Přikývl. "Za prvý, přišlo mi, že jsem pro ně už tak dostatečným zklamáním. A za druhý, jinak bych skončil asi někde za pokladnou nějaký mexický restaurace v sousedství a to jsem taky úplně nechtěl."

"Já myslel, že tohle děláš rád."

"Dělám," přitakal. "Jen jsem si tehdy nemyslel, že by to mohlo být něco, co rád dělat opravdu budu. I když, jak asi víš, moje osobnost jde občas s tímhle v rozporu."

Carter se pousmál. "Jo, to jsem už trochu stihl zjistit."

"Teď ty."

"Moje proč?"

"Jo."

Carter se odmlčel. Nemluvil tak dlouho, že Marco pár slov dodal. "Hele, jen se snažím napravit naši pochroumanou důvěru. Tohle mi přijde jako takový dobrý způsob."

Jemně přikývl. A pak řekl: "Můj starší bratr zemřel ve službě jako hasič v mém posledím ročníku na střední. A otřáslo to mým světem takovým způsobem, že jsem odmítl přijetí na Yale a dodatečně se přihlásil na dvojobor požární ochrany a krizového managementu."

Marco naprázdno otevřel pusu. "P-promiň, netušil jsem, že-"

"Už je to dávno," přerušil ho Carter. "Dokážu o tom mluvit. Ptáš se proč, tohle je ono. Mám bakalářský titul, poslední rok jsem už studoval na dálku, protože jsem nastoupil do služby. Takže on je moje proč. A i když prosazuju, že je nejlepší mít kotvu živého člověka, on je nějakým zvláštním způsobem tou mou."

Marco polklo. "A co se stalo? Jestli to není moc troufalý."

Carter zavrtěl hlavou. "Byl to požár klubu v Chicagu, kam se přestěhoval za svou snoubenkou, proto pracoval tam. Zahynulo v něm osm lidí, včetně něj." Odmlčel se. "Dalo by se říct, že neuposlechl rozkaz," řekl tišeji. "A když se část budouvy zřítila, zůstal pod sutinami."

Marcovo srdce doslova vynechalo pár úderů. Tak mu to alespoň přišlo. "Panebože," zamumlal. "Takže já jsem doslova momentálně tvá noční můra, co ti píchá do otevřený rány."

"Neřekl bych to tak."

"Tak jak?"

Carter se na něj podíval. "Austin, tak se jmenoval, mi spíše připomíná, že tě sakra musím změnit, abys neskončil stejně. Abys nikomu v tvým okolí nezpůsobil tu bolest, kterou on způsobil mně tím, že neuposlechl poručíka."

Tohle byl ten moment, uvědomil si Marco, který mu chyběl do skládačky. Aby si plně uvědomil, jaké následky mohou jeho činy mít. Měl pocit, že Carterův příběh otřásl celým jeho tělem.

"Je mi to líto, Cartere," řekl potichu. "Vše, čím sis musel projít."

"Každý máme něco," pokrčil rameny. "Je to osm let, člověk se s tím pomalu naučí žít."

"Kolik mu bylo?"

"Dvacet dva."

"Super. Takže jak já. Proboha."

Carter se lehce uchechtl. "Tohle mi ani nedošlo."

"Tak nemáš zač."

Carter se narovnal a v sedě se protáhl. "Nechtěl jsem ale z týhle konverzaci udělat jednu tak pochmurnou. Hoď jeden ze svých chaotických vtípků, než půjdeme spát."

"Upřímně?" zeptal se Marco. "Momentálně mi došly. Můžu ti nabídnout možná tak ticho prémiové kvality."

"Ty? Ticho?"

Přikývl. "Občas medituju, představ si to. I můj mozek potřebuje někdy pauzu. Ticho dokáže léčit."

"Tak jo."

A tak tam dalších pět minut jen seděli v tichu, jejich pohledy na zhasínajících uhlících. Nebylo to vůbec nepříjemné, naopak, Marco se cítil uvolněně. Jako by dávali prostor jejich zasazené důvěře, aby se pevně uchytila.

Marco byl ten, co se postavil jako první. "Tak já mizím, mrzne mi zadek už."

Carter se uchechtl. "Dobrou, Marco."

"Dobrou. A díky... za dnešek," řekl neurčitě, za což si vyžádal tázavý pohled. "Měl jsi dneska pár dobrých myšlenek," doplnil. "Budu na to myslet."

"Když myslíš," odpověděl, nejspíše překvapený, že si Marco z jejich dnešní konverzací opravdu chtěl něco odnést.

"Uhasíš to?"

"Myslím, že tohle ještě zvládnu."

Marco se krátce zasmál. "Jo, jasně. Tak já mizím."

Šel pomalým krokem, protože trochu cítil to nutkání tam ještě zůstat, začít s Carterem jinou konverzaci, povídat si. Nemluvilo se s ním špatně. Jen musel vždy probourat jejich profesní postavení.

Na pokoji Adrianovi řekl, že se s Carterem povídali jen o zítřejším programu, nic víc, protože upřímně, nebyl si jistý, jestli ostatní jeho příběh znali. Přišlo mu, že z něj vytáhl něco opravdu osobního.

Zalezl hned do sprchy, aby se vyhnul dalším otázkám Adriana a doufal, že mezitím usne. Což se opravdu stalo, když koupelnu opustil a zalezl do své postele.

Jeho myšlenky ho ale ještě chvíli nenechaly sptá. Přemýšlel totiž nad Carterem a taky nad faktem, že si měl více hlídat, jak se s ním sbližuje, jinak jeho emoce znovu pochopí celou situaci špatně. Nepotřeboval k němu ještě něco cítit.

/\

dvě nenápadná propojení hehe 🤭