"Tady jsi sedni," řekl mu Adrian, "A seď. Prosím. Nesmíš nikam jít, jasný? Jen si dám sprchu."

Marco na něj zamžoural. Opravdu se rozhodl neodjet s plnou lahví alkoholu zpátky, a tak, když se vrátil na pokoj, si pá skleniček dal. Adrian si šel ještě zaplavat do bazénu, vrátil se před chvílí a když opakovaně odmítal se napít, Marco se rozhodl zeptat svých dalších kolegů.

Jenže Adrian ho držel na pokoji. Nechápal proč.

"Jen ze slušnosti!" namítl. "Jsem tady novej. Musím se přivítat!"

"Myslím, že ty ses už přivítal dostatečně," uchechtl se Adrian nad tímto zvláštním spojení slov. "Jestli tě potká Carter, je po tobě. To si snad uvědomuješ, ne?"

"Mu jsem chtěl taky nabídnout," zamumlal.

Adrian mu vzal lahev z ruky a odložil ji na stůl za sebou. Když se k Marcovi vrátil, strčil do něj, aby si lehnul. Marco se rozvalil na záda a lehce hekl. Dobře, možná tohle nebyl tak špatný nápad. Možná bylo na čase jít spát.

"Okay, takhle přesně zůstaň. Super. Hned jsem zpátky."

Marco se převalil na bok. "Ano, mami," zamumlal do polštáře. Slyšel Adrianův tlumený smích. A sotva za sebou zavřel dveře v koupelně, Marco se vyšvihl z postele, postavil se a zavrávoral.

Rozhlédl se po flašce, ale neviděl ji. Adrian ji musel schovat, než se zavřel v kouplně. Marco si odfrkl. Jak se má teď sblížit s jeho kolegy?

Kromě Cartera. Začalo mu tak trochu docházet, že není nejlepší nápad, aby ho teď potkal.

Otevřel dveře od pokoje a vyšel ven, jelikož když už nic, dostal chuť alespoň na něco sladkého. Pokud si dobře pamatoval, o patro níž byl automat, a tak se ujistil, že má u sebe v kapse pár drobáků a vydal se tam.

Kolem Carterova pokoje šel doslova po špičkách. A pak, jelikož kontroloval jeho dveře pohledem, narazil do dveří výtahu. "Sakra," zamumlal a posunul se o dva kroky do leva. Schody. Schody budou na to jedno patro lepší nápad.

Stál u automatu dobrých několik minut, než se rozhodl, co chce. Nakonec si to rozpočítal dětskou říkankou a pomalu naťukal dvojčíslí na automatu. Vyskočila na něj částka. Marco se uchechtl, když si uvědomil, že se bude muset drobnýma strefit do té malé dírky na mince.

A najednou za sebou uslyšel kroky. Zkameněl.

"Půl noční výprava za jídlem?" ozval se Carterův hlas.

"Tak nějak," odpověděl Marco bez toho, aby se pohnul, přičemž doufal, že na jeho hlase nešlo nic poznat.

"Mince, Marco," pokračoval pobaveně Carter. "Jinak ti ten automat nic nedá."

Opravdu tam stál s rukou ve vzduchu, přičemž automat už zrušil jeho volbu. Strčil mince zpátky do kapsy a ustoupil. "Můžeš jít první," zamumlal a uhnul mu z cesty. Pohled nechával sklopený k zemi. Carter k němu pomalu došel, jeho pohled lehce zmatený.

"Jsi v pohodě?" zeptal se, když kolem něj procházel.

"Jo," špitl. Všechen smích a srandičky ho najednou přešly.

A pak se Carter zastavil. Udělal dva kroky zpátky, tak, že přesně stál naproti Marcovi. Chvíli bylo ticho, než řekl: "Dýchni na mě."

Marco stáhl rty do úzké linky. Zavrtěl hlavou.

"Dýchni na mě, Marco. Hned."

"Co když ne?" zamumlal, jeho rty stále těsně u sebe, že mu šlo tak tak rozumět.

"Je to rozkaz," vytáhl Carter na něj tuhle kartu.

Přimhouřil oči. A pak otevřel pusu a na Cartera dýchl. Skoro se zasmál tomu, jak nejprve nereagoval, protože mu došlo, že měl pravdu, že Marco opravdu pil. Pak jen zavřel oči a povzdechl si. "Marco..."

"Můžu ti taky nabídnout," zamumlal. "Možná tu flašku ještě najdu."

Carter po něm střelil pohledem. "Právě teď není vhodná doba na vtípky. Měl bych tě vyloučit z výcviku a sepsat zprávu, uvědomuješ si to?"

Marco k němu vzhlédl. "A uděláš to?"

Doopravdy mu bilo srdce jako o závod, chtěl ale zůstat svůj. Měl pocit, že právě to na Cartera fungovalo. Nemohl přece ani teď jen sklopit hlavu a přijmout osud. Věřil, že se dostane i z tohoto průšvihu.

A nebo to mohlo být poprvé, co mu došlo štěstí.

Carter ho chvíli jen sledoval, to zklamání naprosto čitelné v jeho očích. Nevypadal ale naštvaně. Marco si tak vzpomněl na Adrianova slova. Je v pohodě, dokud ho nenaštveš. Co se teda muselo stát, aby ho opravdu naštval?

"Pojď se mnou," řekl pak Carter rázně a vydal se pryč. Marco zůstal stát, jako by potřeboval pět sekund na to informaci zpracovat. "Nebudu se opakovat!" dodal.

Marco se dal do chůze. A sotva došel ke schodům, o ten první zakopnul a vyvalil se na ně.

Carter se otočil, povzdechl si a zavřel oči, nejspíš aby zpracoval Marcovu hloupost. Nepomohl mu na nohy, to se musel Marco vyškrábat sám. "Jsem v pohodě," zamumlal.

"Ja se ani neptal," odvětil Carter.

Došli před jeho dveře, Carter odemkl a naznačil mu, ať jde dovnitř. Definitivně jdou tohle celé zapsat, pomyslel si. Právě Carterovi přetekl hrníček trpělivosti.

"Sedni si ně-"

Marco ani nečekal. Práskl sebou na tu postel, kterou Carter používal jako odkladiště věcí.

Civěl prázdně do stropu, zatímco mu docházely následky jeho činu. Možná přece jen měl odvést plnou flašku domů. Nebo minimálně poslechnout Adriana a neopouštět pokoj.

Carter se začal přehrabovat v jedné z jeho tašek, jeho pohyby rychlé a naštvané. Že by přece jen z něj vytáhl jeho vztek? "Ty mi to vážně neděláš lehký," zamumlal naštvaně.

"Promiň-"

"Mlč," přerušil ho Carter. "Teď už jen.... mlč." Povzdechl si a rozhlédl se po místnosti. "Kde to sakra je?"

Už se málem zeptal, co hledá, ale zůstal mlčet, přesně tak, jak po něm Carter chtěl. Posadil se a sledoval ho, jak se začal přehrabovat v jiné tašce.

A pak vytáhl text na alkohol. Definitivně tady byl, aby to Carter sepsal. Mohl si taky zrovna zpátky na pokoji sbalit veškeré věci.

Díval se naprosto poraženecky na to, jak Carter test otevíral. V místnosti vládlo šílené ticho.

Carter test zapnul, pak mu dal náustek do pusy, kde ho taky držel. "Foukej. Teď."

Marco měl pocit, jako by ho polil mráz z toho, jak chladný najednou Carter byl. Nedovolil si tedy už odporovat a zkrátka foukl, dlouze a ukázkově. Carter nepatrně přikývl a podíval se na displej. "Nula celá osm promile," vydechl. Střelil pohledem na Marca. "Tohle musím nahlásit."

Marco jen poraženecky sklopil hlavu a přikývl. Mohl si za to sám.

Carter po testu všechno uklidil. Marco neměl tušení, jestli tam má stále sedět nebo může jít pryč, předpokládal ale, že by měl být u sepsání přítomný. Carter se pak posadil ke svému počítači, chvíli na něm něco hledal a pak se zeptal: "Tvé celé jméno?"

"Marco Juan Perez," odpověděl poslušně. Měl pocit, že mu praskne hlava z toho ťukání do klávesnice.

To se ale zpomalovalo, až ustalo. Marco tedy očekával další otázku, ta ale taky nepřicházela. Vzhlédl ke Carterovi.

Ten do počítače jen zamyšleně hleděl. Marco už přemýšelel, že opravdu něco řekne, v tu chvíli ale Carterův pohled trhl směrem k němu a jeho oči se do něj zabodly. "Ty teď půjdeš zpátky na pokoj. Žádné odbočky, přímo do postele. V šest ráno budeš připravenej na místě nástupu, potkáme se tam. Je mi jedno, jak velkou kocovinu budeš mít. A jestli tě někdo takhle uvidí, přísahám, že tě zabiju."

"Uhm, Adrian mě takhle viděl," odpověděl tiše.

"Adrian taky pil?"

Zavrtěl hlavou. "On je slušňák nebo tak něco."

Carter protočil očima. Zvedl se od stolu, došel k němu a za triko ho vytáhl na nohy. Jejich obličeje byly kousek od sebe, když začal tiše, ale rázně mluvit. "Sám jsi mluvil o rozdílu mezi mnou a Rayem s Jensenem. O důvěře a moci. Máš pravdu, preferuju důvěru, to ale neznamená, že neumím taky využít moc. Ty jsi zatím úspěšnej v tom mi dávat důvody, proč bych ti měl přestat důvěřovat, takže gratuluju, pokračuj, a dostaneš ze mě tu nejhorší část mě. A to nechceš, protože pak budeš hodně litovat, že jsi kdy porušil nějaký rozkaz, což tě dovedlo sem. Rozumíme si?"

Marco vyděšeně přikývl. Preferoval hlasitou zlost, rozhazování rukama, křik, to, na co byl zvyklý z domu, před touhle klidnou, chladnou. Ta byla mnohem děsivější.

Carter ho pustil. "V šest na místě," připomněl mu.

Marco si odkašlal a pak tiše řekl: "Ano, poručíku." Vydal se ke dveřím.

Carter frustrovaně chodil po místnosti, když se Marco ještě zastavil, jeho ruka na klice. "Cartere?"

Střelil po něm pohledem, znovu. Marco nasucho polkl.

"Promiň."

Měl pocit, jako by se přece jen v Carterově pohledu něco změnilo, změkčilo. Taky to možná ale byla jen jeho opilost a představivost. Neměl ale vlastně tušení, co se stalo, netušil, jestli ho Carter nahlásí nebo ne. Vypadalo to, že začal něco sepisovat, ale přece jen by se ho nezeptal jen na jeho jméno a nic víc, ne? Jeho celé jméno si mohl lehce dohledat v systému.

Uslyšel povzdech. "Jdi už spát, Marco," odpověděl Carter a více mu už nevěnoval pozornost. Začal uklízet věci, které rozházel, když hledal test na alkohol.

Marco tedy jen nepatrně přikývl a vyklouzl na chodbu. Přidržoval se zdi, když co nejrychleji procházel chodbou, aby nikoho nepotkal. Když vklouzl zpátky do svého, Adrian se prudce postavil z postele. "Kdes sakra byl?"

"Uhm..." začal, ale zastavil se. Už mu chtěl říct o Carterovi, ale byl to vůbec dobrý nápad? Jestli ho opravdu nenahlásil, bylo lepší, aby nic nevěděl ani Adrian. Mohl by si třeba stěžovat, že Carter neudělal to, co měl, kdo ví. "Projít se," řekl nakonec.

"Projít se," zopakoval Adrian. "Teď? Potkal jsi někoho?"

Marco zavrtěl hlavou. "Myslím, že všichni spí. V pohodě."

"Ty nevypadáš ale v pohodě," podotkl. "Jako by jsi viděl ducha."

Ha, kéž by, pomyslel si Marco. "Jen na mě padla šílená únava." A bez dalších slov sebou práskl do postele a zůstal ležet. Dokud si teda nevzpomněl na jednu věc. "Nastavíš mi, prosím tě, budík na třičtvrtě na šest?" zeptal se.

"Začínáme až v osm," namítl Adrian.

"Potřebuju se proběhnout před. Pomáhá mi to na kocovinu," vymluvil se.

"Okay. Jdu na to."

"Díky, Adri."

"Neříkej mi Adri, proboha."

"Je to roztomilý," zamumlal, ztracený v polospánku. Jestli Adrian ještě něco odpověděl, to už neslyšel.

/\

carter trying to be a tough guy (we dont believe him)