Ten den nakonec Carter vedl jejich výcvik, jelikož Ray byl odvolán za kapitánem. "Krycí jméno pro fakt, že ho nejspíše zase přišla vyslýchat policie," zašeptal mu do ucha Tom a krátce se zasmál.

Příští směnu pod vedením Raye se mu už ale nevyhnul ani tréninku. A jestli Carterovy tréninky považoval za náročné, tohle byla tím pádem mučírna.

Na tabuli jim rozepsal celý trénink a po rozcvičce a zahřátí je rozdělil do dvojic, aby nevznikaly prodlevy na strojích. Marco se nadějně podíval po Adrianovi, toho už ale odchytil jiný kolega, a tak nasucho polkl. Tom ani Philip, jeho jediní jiní kamarádi, dnes směnu neměli. A s ostatními se ještě úplně nesblížil, nepotřeboval, ať cizí lidé vidí, jak nezvládá pro ně nejspíše rutinní trénink.

"Jdem na bench press."

Marco se otočil za hlasem. Carter už byl ale na cestě ke stroji. "To bylo na mě?" zavolal za ním.

"Ne, na toho vedle tebe," zvolal zpátky Carter. Mateo se ohlédl kolem sebe. Nikdo v jeho bezprostředním okolí nebyl, a tak si španělsky tiše zanadával a vydal se za Carterem.

Ten už dával na tyč váhy. A rozhodně s nimi nešetřil. "Hele, nezačneme raději-"

Carter kývl k tabuli. "Váhu Ryan udává. Takže už se psychicky připravuj, jdeš první."

"Ale vždyť to je šílený, každý máme jiný možnosti."

Carter se opřel o tyč a pobaveně se na něj podíval. Marco měl pocit, že ho nehorázně bavilo, jak neustále mluvil nazpět, i když věděl, že nic změnit nedokáže. "Tohle bere jako takovej základ. Tak lehej. Přísáhám, že zkusím dávat pozor a zachránit tě v případě, že se pod tou vahou začneš dusit."

"Zkusíš?"

"Taky vedu tréninky, takže se někdy nechám unést a sleduju ostatní jestli dělají všechno správně," pokrčil rameny. "Mám za sebou fitness kurz."

"Samozřejmě, že máš," zamumlal Marco a posadil se na lavici. "A stejně mě necháš se možná udusit."

"Aspoň by bylo o jednoho člověka, co neustále jen odmlouvá, miň," odvětil. "Zníš, jako by ses chtěl vymluvit."

Odfrkl si. "To nikdy."

Možná měl. Bench press nebyl jeho nejoblíbenějším strojem a rozhodně preferoval jiné cviky, proto mu bylo dopředu jasné, že bude mrtvý po jednom zvednutí tyče. Přišlo mu, že se pod váhou začal třepat téměř okamžitě, ještě, když ho Carterovy oči upřeně hlídaly, i když tvrdil pravý opak. Možná si hned uvědomil, že Marco v tomhle bude zkrátka mizerný.

Pár opakování ale zvládl. Až při tom posledním ucítil lehkou paniku, když ten pomalý, ale plynulý pohyb nahoru zastavil a tyč lehce klesla na jeho hruď. Vyděšeně otevřel oči, Carter už ale tyč popadl, pomohl mu s ní nahoru a zpátky do jističů. "Doprdele," vydechl Marco vyčerpaně.

Carter obešel lavici, aby mu viděl to tváře. "Jsi v pohodě?" zeptal se s lehkým úšklebkem.

"Ne," zavrtěl hlavou Marco. "Málem jsem vyzvracel všechny vnitřnosti."

Carter se krátce zasmál. Naznačil mu rukou, ať ho na lavici pustí, a tak si Marco vzal svůj ručník a uvolnil místo. Carter si lehnul, Marco se postavil za lavici. Nebyl si jistý, jestli mu zvládne pomoct, kdyby se něco stalo, protože si přišel naprosto vysílený. Na druhou stranu. Carter s takovou váhou nejspíše problém ani neměl. Jeho tělo bylo vyrýsované pod roky větí dřiny, než kterou tomu kdy dal Marco.

Carter se dal do pozice a pak s cvikem začal. V jeho podání to nevypadalo až tak těžce a Marco se tak trochu chtěl najednou propadnout do země. Musí máknout. Musí hodně máknout, aby se dostal na úroveň ostatních.

Carter dokončil svých deset opakování, sám zvedl tyč do původní pozice a posadil se. Když se napil vody, opustil lavici a kývl na Marca. "Znovu."

"Nedám to znovu," řekl upřímně.

"Uberu ti nějaký váhy."

"To můžeš? Jít pod standard?"

Carter zvedl obočí. "Já jsem taky poručík. Můžu, když chci. A teď je v mým zájmu, aby ses nezabil, protože by to bylo jinak na mé triko."

Marco si váhavě opět lehl. Nevěděl, kolik mu Carter ubral, ale když tyč znovu uchopil a uvolnil, váha byla mnohem snesitelnější. Kdyby se nesoustředil na správný dech, normálně by si i oddechl.

Ray si všiml menší zátěže uprostřed Marcova setu, zaregistroval to. Proběhla mezi ním a Carterem bezeslovná konverzace očima, kterou nemohl pořádně vnímat. Na chvíli měl tak zase pocit, že je vážně tady všem jen na obtíž.

Dokončil svá opakování a znovu se s Carterem vystřídal, než se vydali na další stroj. Zbytek tréninku už zvládal lépe, především díky tomu, že mu Carter tu a tam ulehčoval zátěž. Marco byl na jednu stranu vděčný, na druhou se cítil ale naprosto potupně.

"Tohle je tak trapný," zamumlal, když byli u posledního stroje, posledního setu. Carter opět oddělal deset kilo ze stroje. Stále to bylo vysoké číslo, ale Marco se i tak cítil blbě, že zvedal méně jak ostatní.

"Na soustředění to doženeš," odpověděl Carter a Marco se zastavil.

"Soustředění?"

Přikývl. "Část týmu vyjede příští týden na víkend. A asi tě tam protlačím taky, protože jak vidím, je to i ve tvém zájmu."

Uchechtl se. Smál se spíš ale sám sobě. "Doufám, že ho vede Ray, fakt že jo."

"Já jedu," odvětil hned Carter. "A program je taky v mých rukou. Jen se musí schválit samozřejmě. Ale možná tě nezakousnu za to, když budeš mít o něco menší váhy."

"Možná?"

"Uvidím, jak se vyspím."

Marco protočil očima a nastavil se do pozice. "A můžu se mu úplně vyhnout? Byl jsem na víkendovém výcviku chvilku před tím, než mě převelili sem."

"Ne," odpověděl stručně Carter. "A teď dělej."

Carter opravdu u kapitána Marca do soustředění dotlačil. A netrvalo mu to ani pět minut konverzace s ním. "Byl jsi už na nějakým soustředění?" zeptal se Adriana u oběda.

Ten přikývl. "Je to fajn. Celý dny jen cvičíš, běháš, ale nejsou žádný reálný výjezdy, že jo."

"Takže nás můžou doslova ucvičit k smrti, paráda."

Adrian se uchechtl. "Jak ti jdou vytrvalostní běhy?"

Lehce se zamračil. Pam'k mu došlo, že to asi bude součástí soustředění. "Troufám si říct, že mi to půjde lépe, než tréninky v posilce tady."

"Paráda. Aspoň u něčeho si šplhneš."

"Pardon, že v naší jednotce se dobrovolně nemučíme," odfrkl si Marco. Tím si ale taky vysloužil tázavý pohled od Adriana. "Jasně. Ve starý jednotce. Jeden tým a tak, chápu."

"Už se lepšíš," poplácal ho povzbudivě Adrian.

Před víkendem se teda sbalil a v pátek ráno opět dojel na stanici, tentokrát ale ne do služby. Phil, který naopak ve službě byl, se objevil vedle něj. "Ani nevíš, jak ti závidím. Dneska je tady Ray a prý budeme dělat nějaký simulace."

"To zní náhodou líp než trénink s Rayem," namítl Marco.

"To jen proto, že jsi nezažil ještě simulace s Rayem," uchechtl se Phil. "U něj by ti jen tak neprošlo sebemenší porušení rozkazu."

Marco si povzdechl. Až teď, když začínal mít více směn i s Rayem a Jensenem, si opravdu začal uvědomovat následky svých činů. Mohl být v klidu se svou jednotkou na kraji města, kde se toho nic moc nedělo, a místo toho skončil v centru, kde se toho dělo až moc. A ještě tak asi neexistovalo slovo odpočinek.

"Tak mám se na co těšit, hádám," usmál se falešně Marco a s Philem se rozloučil. Došel přímo ke Carterovi, aby nevypadal jako ztracené štěně.

"Chceš s něčím pomoct?"

Carter se překvapeně otočil. Bylo to poprvé, co ho Marco viděl mimo jakékoliv hasičské oblečení a musel uznat, že jeho styl byl docela elegantní. Rozhodně se k němu hodil, jako by měl doma manželku stylistku.

Podíval se mu na ruce. Žádný prsten. Možná tedy přítelkyni.

"Vezmi tohle. Díky." Využil hned šance Carter a dal Marcovi do ruky nějakou krabici s úchyty.

"Okay," zamumlal a už se chtěl vydat k autu, když ho Carte ještě zastavil.

"Počkej, ještě jedna."

Na tu první mu dal i druhou. Marco lehce hekl. "To bereš vlastní záváží nebo co, sakra?"

"Jazyk, Marco," napomenul ho Carter. "Teoreticky jsi ve službě a já tvůj nadřízený."

"Nepřijde mi, že bychom si od začátku na tuhle hierarchii nějak hráli, hele," odvětil. Oh, on si jednou opravdu zaslouží nějaký trest za jeho neustálé mluvení.

"Možná bychom měli začít," navrhl Carter a ušklíbl se. A hned na to Marovi přistála na krabicích ještě taška.

"To je zase co?"

"Mé věci. Díky."

Protočil viditelně očima. Hlasitě si odfrkl, speciálně pro Cartera, a vydal se k autu, než by Carter na něj pověsil pravděpodobně i sebe, aby ho tam donesl. Adrian se objevil vedle něj a alespoň mu ulevil od Carterovy tašky. "Kde prostě bereš ty koule s ním tak mluvit?"

"Co tím myslíš? Je to taky člověk. Jako já. Jako ty. Překvapení."

"Ale je to náš nadřízený."

Pokrčil rameny. "Stále jen člověk."

"S Rayem takhle nemluvíš."

"Oh, on je totiž monstrum."

Adrian se zasmál a Marco v reakci na to lehce taky. Došli k autu s otevřeným kufrem, Marco nejprve odložil krabice a Adrian pak na ně hodil Carterovu tašku.

"Kdo jede na soustředění nasedat!" zakřičel v tu chvíli Carter a vydal se ke dveřím řidiče. "Musíme vyrazit!"

Marco, ten se vydal k místu spolujezdce, protože jak to tak vypadalo, nikdo se k tomu moc neměl. Cartera ještě zastavil jeden z hasičů, a tak Marco nasedl bez jeho vědomí. Adrian mu zaťukal na rameno. "Tohle bude soustředění speciálně pro Cartera, jak dlouho bude trvat, než mu s tebou dojde trpělivost, huh?"

"Proč bychom se mačkali vzadu?" namítl. "Nedává to smysl."

Carter otevřel dveře, vytáhl klíče od auta z kapsy a pak vzhlédl. Sekl se, když uviděl Marca a pak si hlasitě povzdechl.

"Jakože nechci nic říkat, ale to ty jsi prosadil, abych jel."

"A už toho lituju," zamumlal Carter a posadil se na sedadlo řidiče. "Má cenu ti říkat, ať jdeš dozadu?"

"Budu ti pomáhat s navigací."

"No to určitě."

"Fakt! K tomu jezeru, kam jedeme, jsem dříve jezdil s kamarádem. Jeho rodina tam měla chatu."

Carter se na něj tázavě podíval. "Jsi si jistej? Mám skoro vybitej mobil, hodilo by se to."

Marco protočil očima. "Jsem si jistej. Začni mi už trochu věřit taky."

Carter mu uvěřil.

A pak se pod Marcovou navigací ztratili a prodloužili si cestu o celé dvě hodiny.

/\

bahahaa tohle mě začíná bavit :Ddd

also nechápu, odkud se marcova povaha bera, původně jsem ho chtěla úplně jinak, ale jde to ze mě samo :Dd