Marco nebyl ani trochu připravený na to, co přišlo.

Carter mu stručně popsal vše, co potřeboval vědět, což se skoro vůbec nelišilo od jeho jednotky. Ranní briefing měli prý už za sebou, což ale znamenalo jediné. "Trénink," řekl Carter a hodil po něm každodenní staniční uniformu. "Převleč se. Za pět minut v gymu, okay?"

"Okay," zamumlal Marco.

Gymu se taky rovnou mohlo říkat peklo. Samozřejmě, u nich na stanici taky byla posilovna, využíval ji každou směnu, ať už sám nebo taky měli týmové tréninky. Jejich jednotka byla ale... uklidněnější. Cvičili, ale nepřeháněli. 

Tihle? Tihle byli doslova maniaci. 

Carter jejich trénink vedl, což taky znamenalo, že spíše jen chodil kolem nich a pořvával na něj, ať jdou níž, ať běží rychleji, ať skáčou výš. Část zahřátí Marco zvládal ještě s úsměvem na tváři, co bylo pár skákacích panáků? Pak přešli na silový trénink. Zvládal. Nebyl z cukru, do posilovny chodil pravidelně od svých šestnácti let. 

A pak přišel kruháč. 

Byl na ně zvyklý, ne že ne, ale tady měli větší váhy, více stanovišť, více kol a jakmile měl dvě kola za sebou, věděl, že jde do tuhého. Doběhl na druhé stanoviště, naprosto udýchaný, naprosto nejistý sám sebou, že zvládne uzvednout tu snad sto kilovou pneumatiku. Ještě k tomu desetkrát. 

Carter stojící několik metrů od něj odpískal začátek cviku. Marco zakňučel a pneumatiku převrátil. Podruhé. Potřetí. Po čtvrté už cítil slabost. Po páté z jeho úst vyšla omylem španělská nadávka. 

Po šesté se sekl na půl cesty, pneumatika zvednutá, ne ale natolik, aby ji vyloženě převrátil. Zavřel oči a snažil se vzchopit, protože jestli tu pneumatiku pustí a všichni to uvidí, asi se propadne hanbou do země. 

A pak to najednou šlo. Pneumatika pokračovala ve své trajektorii směrem na horu a on ji úspěšně obrátil. Usmál se sám pro sebe a už si chtěl zamumlat i pochvalu, když si uvědomil, že tam nestojí sám. Carter se opíral o stroj vedle ně s úšklebkem na tváři. "Takže asi bude pravda, že vy na kraji města tolik tréninku nedáte, vidím."

Dobře, teď by se nejraději propadl do země o to víc. Carter mu pomohl. Proto pneumatiku převrátil, nešlo o náhlou vlnu energie z jeho strany.

"Dáváme," namítl uraženě. "Jen lehčí váhy pro případ, že přijde výjezd. Na co ti budeme naprosto vyčerpaní?"

"Já neřekl, že máš se mnou polemizovat," ignoroval jeho poznámku Carter a kývl k pneumatice. "Znovu. Ještě ti jich pár chybí, ne?"

Tohle byla jeho pomsta za neuposlechnutí jeho rozkazu, pomyslel si Marco. Definitivně. 

Protočil očima a sklonil se k pneumatice znovu. Nádech, výdech, srovnal sebe i své myšlenky. A pak začal zvedat. 

Jenže ani ta mini pauza na to, aby si promluvil s Carterem, mu nestačila na to, aby pořádně nabral síly. Sekl se tedy podruhé a už málem pneumatiku pustil, když se vedle něj objevil Carter znovu - jednou rukou mu pomohl vytlačit pneumatiku nahoru.

"Není to fér," vydechl vyčerpaně, když pneumatika opět dopadla na zem. "Ty nejsi ani trochu vyřízenej."

Carter nakrčil obočí. "Tobě autorita asi moc neříká, co?"

"V naší jednotce jsme přátelé, až pak kolegové."

Carter si z krku sundal píšťalku a odložil desky s papíry, co držel. Došel k pneumatice a než ji poprvé zvedl, otočil se ještě na Marca. "Mys jsme teď tvá jednotka," řekl stručně.

A pak v kuse začal pneumatiku převracet, bez přestání, v mnohem rychlejším tempu, než by si kdy dokázal Marco představit. Ostatní hasiči se na svých stanovištích začali zastavovat, Adrian se najednou objevil vedle něj. "Říkal jsem ti, že je v pohodě, dokud ho nenaštveš. A ty jsi stejně na hraně."

"Naštval jsem ho?"

"Nikdy takhle píšťalku neodhodil, aby se někomu ukázal," odvětil Adrian. 

Marco se lehce uchechtl. "Jen mi chce ukázat, že jsem na vaše poměry slabý, toť vše." Z Cartera, který přehazoval pneumatiku už tak po dvacáté, nespustil pohled. "Kolik mu je? Nechce třeba už do důchodu?"

Adrian se krátce, ale hlasitě zasmál. "Dvacet šest. Ten půjde do důchodu možná tak současně s tebou."

Marco lehce vykulil oči. Samozřejmě si s důchodem dělal srandu, že Carterovi bylo ale pouze dvacet šest taky nečekal. Tipoval tak... třicet. Rozhodně ne to, že byl jen o čtyři roky starší. 

Carter naposled hodil pneumatikou o zem. Mohl těch opakování udělat tak čtyřikrát více jak Marco. "Ještě něco není fér?" zeptal se pak Marca, zatímco si odprašoval ruce. 

"Jakože, máme za sebou i silový trénink a už dvě kola kruhá-" Zastavil se, když uviděl Carterův pohled. "A já raději mlčím," zamumlal. 

"Ty budeš mít průserů," pískl Adrian a poplácal ho po rameni. "To hodně štěstí, teda."

"Nebudu," zamračil se Marco. Otočil se. Carter stál přímo před ním, jeho desky opět v ruce.

"Ty," ukázal na něj. "Psycholog. Teď. Vstupní konzultace."

"Můžu se alespoň osprchovat?" vydechl vyčerpaně.

"Ne, jdeme hned," zavelel a pak na celou tělocvičnu zakřičel, ať dodělají kolo kruháče a na konci se pořádně protáhnou. Když kývl na Marca, ať se dají do chůze, Marco na něj vystřelil s další troufalou otázkou.

"Jdeme? Já vím, kde je psycholog, Adrian mi to ukázal."

Carter sebou ani netikl, pokračoval v chůzi s pohledem v deskách, kde něco dopisoval. "A já tam budu muset sedět s tebou, abych si udělal vlastní názor a věděl, jak s tebou pracovat. Jen na tohle úvodní sezení. Prošel si tím každý."

"Naše jednotka nic takového nedělá."

Carter si hlasitě povzdechl, zastavil se a otočil se k němu. "Podruhý, tohle je teď tvá jednotka a raději mi nedávej další důvody o tobě pochybovat. Potřebuju, abys s námi pracoval jako tým, ne, že v hlavě budeš mít stále jinou jednotku. Za to, že jsi je musel opustit, sis stejně mohl sám."

"Vždyť jsem ty lidi zachránil," namítl. "Sám jsi mi za to poděkoval. Nepřímo."

"Mám celý seznam toho, proč tě sem poslali, ne jen ten poslední incident," ušklíbl se lehce vítězně. Marco si odfrkl.

"Tolik k soukromí."

"Jsi tady, abychom tě naučili větší disciplíně. Samozřejmě, že potřebujeme vědět vše," okomentoval to Carter a dal se opět do chůze. "Budeš chodit na pravidelná sezení alespoň jednou týdně. Doktor Collymore se zaměří na tvé emoce a to, aby jsi v terénu zachoval chladnou hlavu a racionálně uvažoval." Zastavil se před dveřmi do ordinace. "Máš pravdu, že jsem ti nakonec poděkoval. Zároveň jsi ale málem otrávil sám sebe. Kdyby se ti rozhodl někdo z kolegů pomoct, schytal by to i on. Musíš si uvědomit, že i když si myslíš, že jednáš sám, nikdy tomu tak není."

Marco věděl, že má pravdu. Věděl, že neustále dělal chyby, ze kterých vyvázl jen kvůli štěstí a toho nemohl mít v zásobě do nekonečna. Jedno z těchto pitomých rozhodnutí by pro něj mohlo být i smrtelné. "Musíš si myslet, že jsem úplný blb, co?"

Carter lehce mlaskl. "Ne tak úplně. Každý s tímhle na začátku do jisté míry bojujeme. Připomínáš mi mě."

"Mluvíš, jako by ti bylo čtyřicet."

"Co víš."

"Jsi jen o čtyři roky starší. Adrian mi to řekl."

Uchechtl se. "Tolik k soukromí," zopakoval jeho slova a rozrazil dveře ordinace. 

Marco měl z Cartera smíšené pocity, proto pro něj bylo i těžké se uvolnit, když se ho ptal psycholog na různé otázky. Nešlo o žádné věci, které by nemohl slyšet, traumata z dětství nebo nepovedených vztahů, šlo o obecné věci jako jeho rodina, jak se dostal k této profesi nebo vůbec motivace, proč ji chce dělat i nadále.

To byla pro něj ta těžká část. Nemohl přece říct přímo před Carterem, který si tohle nejspíše vybral, protože chtěl zachraňovat životy, že to udělal jen kvůli rodičům. Naučil se mít rád svou práci, to ano, ale jak všcihni v této místnosti věděli, stejně s ní trochu bojoval. 

"Nevěděl jsem, co bych tak mohl dělat jiného," zalhal. "Tahle kariéra mi dávala smysl, tak jsem do toho šel."

Carter z něj nespouštěl pohled. Marco se raději podíval na doktora Collymora, protože měl jinak pocit, že na poslední chvíli ještě vyštěkne pravdu. Ten pokračoval s další palbou otázek. 

Odešli po třičtvrtě hodině. Nejspíše se vydali zpátky za ostatními, přičemž Carter zkrátka mlčel. Jakoby jejich sezení ještě analyzoval u sebe v hlavě.

"Nevyjádříš se?" zeptal se Marco po chvíli.

"Tvé směny se nejčastěji kryjí s mými, takže co se týče celého toho, proč jsi tady, v čele budu já," řekl naprosto mimo téma. "Řeknu to Rayovi i Jensenovi."

"To jsou ti další dva poručíci?"

Přikývl. "A buď rád, že tě oni nemají na starost. Ti by tě rozdrtili," řekl jednoduše, jako by to mělo vysvětlovat úplně všechno. 

"Proč? Řekl jsem něco, co by-"

Přerušila ho siréna. Výjezd. Marco si v duchu naštvaně zanadával, zatímco mu Carter věnoval jen jeden omluvný pohled a pokrčení ramen a rozběhl se pryč. Marco zůstal stát. Dnes na výjezd ještě nemohl. A tak měl čas alespoň přemýšlet, jestli řekl u psychologa v ordinaci něco špatně. 

/\

bahahha já jen doufám, že se vám všem ukazuje druhá kapitola, protože jsou prý problémy :Dd nevermind

yipeee, druhá kapitola za den, to tady dlouho nebylo. zítra bude sto pro další, celý den volna :D řeknu vám, švédi se ve škole fakt nepředřou