A tak stál na koberečku u kapitána ještě jednou.

Ten se uchechtl. "Dal jsem ti poslední varování a ty jsi stejně šel a do půl hodiny znovu porušil pravidla."

"Ti lidi by umřeli," zamumlal troufale.

"Já vím. A jako člověk ti děkuju za tvou odvahu. Ale jako kapitán ti říkám, že musíš nést následky za své činy, abychom byli fér."

Marco nepatrně vzhlédl. "A to je?"

Kapitán se u stolu předklonila zapřel se o lokty. "Potřebuješ další trénink, Marco. Naučit se, jak ovládat emoce, jak přemýšlet racionálně."

"Máme nějaký školení příští týden-"

"To máme. Všichni. A i tak jsi ty jedinný, kdo neustále porušuje pravidla. Takže jsem přemýšlel, co s tebou. Jak jsem říkal, jsi dobrý hasič a nechci tě odvolat ze služby, zároveň něco udělat musím. Takže jsem se rozhodl, že tě převelím do jednotky v centru."

Překvapeně se na něj podíval a nejprve na prázdno otevřel pusu. Jejich stanice na kraji města byla poklidnější, menší, více přátelská, proto si ji taky vybral. Neměl to ani tak daleko z domu, i když byla pravda, že možná by si konečně mohl najít vlastní bydlení, když mu bylo dvacet dva a vydělával si už poslední rok. 

V tu chvíli se ale zeptal jen jednoduše: "Proč?"

"Mají větší kapacity," vysvětlil. "Na všechno. Mají i psychologa neustále na stanici. Domluvil jsem se s nimi, že podstoupíš speciální výcvik pod jejich dohledem, který by ti snad měl pomoct, aby jsi neustále neohrožoval svůj vlastní život. I když vím, že to děláš z dobrého důvodu."

Marco se viditelně zamračil. "Je to nutný? Pohrozil jsi mi, dobrý, teď už fakt-"

"Teď už fakt nic, Marco," přerušil ho kapitán. "Musím jednat. To víš. A tohle je mé řešení, abych tě nemusel odvolat ze služby úplně. V centru začínáš svou další směnou ve čtvrtek, dnešek máš ještě tady."

Vzdal to. Bylo mu jasné, že teď už nic nevybojuje, a tak si jen povzdechl a zamumlal: "Rozkaz, kapitáne."

"Běž do služby."

Na patě se otočil a vydal se pryč. Dneska neměl ani službu Dave, což taky znamenalo, že s ním nebude mít službu kdo ví jak dlouho. Hned měl tak desetkrát horší náladu. 

Ten den byl jeden ale z klidnějších. Výjezdy měly dva, jeden z toho byl falešný poplach do obytného domu, kde jen někdo spálil rýži a zaktivoval tak senzor. I proto to to měl tady raději - neměli tolik práce jako hasiči z centra, jak oné stanici říkali. I když jich bylo více, centrum byla přezdívka pro tu jednu největší.

Zbytek směny cvičil, vařil, pospával. Ze začátku ztěží zvládal dvanácti hodinové směny, teď už je zvládal levou zadní. 

A pak stanici opustil. Aby pozítří šel na svou první směnu do centra, k čemuž mu dal kapitán ještě další informace, poplácal ho po zádech a popřál mu hodně štěstí. 

Přišel domů, letmo pozdravil své rodiče a došel přímo do svého pokoje, kde se rozvalil na záda a hlasitě si povzdechl.  Nevěděl, jak to rodičům řekne. Jeho vztah s nimi byl trochu složitější. Jako imigranti z Mexika pracovali dnem i nocí a když Marco vyrůstal, neměl k nim tak blízko. Navíc, uvědomoval si svou sexualitu, uvědomoval si, že ty holky, které se mu jeho máma snažila dohodit od svých mexických kamarádek, ho vůbec nezajímají a nevěděl, jak jim to říct. Tušil, že nebudou rádi.

Taky nešel studovat na vysokou, jak chtěli. Neslyšeli Marca, když jim vysvětloval, že se nechce zadlužit, aby si to vůbec mohl dovolit, a tak jim splnil alespoň jedno přání. Když už ne vysoká, tak hasič. 

A teď jim měl říct, že ho převelili kvůli jeho neschopnosti? Uznat, že měl mezery?

Dal si půl hodinový oddech, pak sešel z patra zpátky dolů. Jeho máma byla jako vždy v kuchyni, když si šel udělat alespoň čaj. "Jaká byla směna, cariño?" zeptala se. "Něco těžkého?"

Zavrtěl hlavou. "Dneska ne," zamumlal. "Hele, mami?"

"Hm?"

"Já jen... převelili mě dneska. Do centra."

"Jak to?" zeptala se.

Nasucho polkl. "Jen potřebují posily," zalhal. "Jich je málo, nás tady dost. Tak posílají mě."

Jeho máma se široce usmála. Otočila se, došla k němu, a chytila jeho tvář do dlaní. "Oh, zlato, já tak věděla, že budeš dobrý! Převelili do centra! To zní jako velká zodpovědnost!"

Oddělal si její ruce z tváře. "Nic to není," řekl. "Stále jsem jen řádový hasič. Jde jen o dočasné převelení."

"Zlato! Zlato!" začala volat na svého manžela. "Marca převelili do centra! To chce oslavu!"

"Mami, ne-"

"Do centra?" ozval se jeho otec a Marco se nezmohl na nic víc než hlasité povzdechnutí. 

"Nechte toho, říkám, že o nic nejde," snažil se je uklidnit. "Děje se to normálně."

Měl na mále. Opravdu měl na mále, aby na ně zakřičel pravdu, že nebyl převelen jen tak. Že byl vlastně neschopný a potřeboval školení a trénink navíc, protože neustále ohrožoval svůj život. 

Ale najednou ho rodiče poslechli. Máma ho pohladila po paži a jemně se usmála. "Musíš být z práce unavený, že? Běž si lehnou. Za chvíli ti donesu večeři."

"Děkuju," zamumlal jednoduše. Zalil si svůj čaj horkou vodou a hrníček si vzal nahoru. Najednou docela litoval, že jim lhal. Co když se to dozví nějakým způsobem?

Na druhou stranu, mohl být rád, že ho opravdu jen převelili a neodvolali. To by se teprve špatně vysvětlovalo. 

Snědl jídlo, ktermé mu máma později přinesla, dal si sprchu a šel spát brzy, protože se cítil, jako by byl v depresi. Dave ho bombardoval zprávami o tom, že slyšel, co se stalo, Marco se ale rozhodl, že mu odepíše až zítra. Tedy, pokud vůbec. 

A pak se tedy vydal ve čtvrtek do centra. Ráno nasedl do svého polo rozpadajícího se auta a lehce nervózní se vydal na dvaceti minutovou cestu místo jeho klasické, desetiminutové. Jednou zabočil špatně, pak nemohl přijít na to, jak funguje vjezd do garáží pro auta, a tak se musel zpětně poplácat po zádech, že si dal dostatečnou rezervu. 

Pak byl zaveden přímo do kanceláře místního kapitána. Jmenoval se Lincoln a Marco měl tak trochu pocit, že ho od první sekundy nemá rád, čistě kvůli převelení. "Netolerujeme neposlechnutí rozkazů při zásahu," byla jedna z prvních vět, co mu řekl. "Zabít se můžeš ve svém volném čase."

"Oh wow," zamumlal si pro sebe, překvapen jeho přímočarostí.

"Říkal jsi něco?"

"Jen, že chápu," odpověděl Marco pevným hlasem a když si ho Lincoln přeměřil pohledem, jen se pousmál. Definitivně ho tady nebudou mít rádi. 

Musel podepsat několik papírů. Chvíli sledoval své jméno vytištěné na papíře, Marco Luis Perez, a opravdu chvíli přemýšlel, že to nepodepíše. Že zkrátka odmítne a vrátí se za svou jednotkou, se kterou začal, se kterou se spřátelil a dobře se mu s ní pracovalo. Necítil se na nějaké velké seznamování.

Lincoln netrpělive klepal tužkou o stůl. Marco se tedy vzpamatoval a čmrkl svůj podpis na papír. Odstrčil papír zpátky ke kapitánovi. 

"Ještě tohel." Další papír. A další. A další. Přišel si jak na autogramiádě. Dokud je nevyrušilo zaklepání na dveře. DOvnitř nakoukl maldý hasič v černém triku a modrých uniformních kalhotách, lehce zpocený, jako by to nebylo dlouho, co se vrátil z výjezdu nebo z tréninku.

"Tohle je Adrian," ozval se Lincoln jako první. "Provede tě po stanici a ukáže ti, kde je co. Skončíte u poručíka, ten tě seznámí s našimi procesy, kdyby se náhodou něco mírně lišilo. Kdyby se stalo, že bude výjezd, Adriane, ty klasicky jeď. Marco tady ještě zůstane."

Málem si hlasitě odfrkl, ale zastavil se. To by si opravdu dobrou reputaci neudělal.

"Podepsáno vše?" zeptal se.

Lincoln přikývl. "Můžete jít."

Marco došel k Adrianovi. Podali si ruku, oficiálně se seznámili, přičemž Adrian se dal do chůze a hned začal s konverzací. "Kolik ti je, Marco?"

"Dvacet dva. Tobě?"

"Dvacet. Jsem tu jen pár měsíců. Vystřídal jsi mě jako nejnovějšího člena týmu."

"Oh, já tady nejsem natrvalo, jen..." zmlkl. Nerozmyslel si, jestli chce šířit, proč tady vůbec je.

"My víme," řekl ale Adrian. "Vše nám bylo řečeno."

"Super," zamumlal. 

Adrian byl... milý. Vlastně i docela roztomilý, hlavně měl dolíčky, když se usmíval, pro což měl Marco tak trochu slabost. Tu ale přestal mít ve chvíli, když procházeli kolem kuchyně a on řekl: "Já moc nevařím, takže ti to tady podrobně nepopíšu, většinou mi vaří přítelkyně, je kuchařka. Takže ti můžu maximálně ukázat, jak funguje mikrovlnka."

Marco mlaskl. "No jasně."

"Co?"

"Nic. Jen mi bylo jasný, že budete mít mnohem větší kuchyň jak my," zalhal nešikovně. Nejraději by si dal facku. 

Prošli celou stanici bez toho, aby je vyrušil jakýkoliv výjezd, za což byl Marco rád. Alespoň nemusel pitomě postávat a ztrácet se v budově, kterou vůbec neznal. Byl si jistý, že by sám spustil nějaký poplach, kdyby se snažil dostat někam, kde neměl co dělat. 

"Tak teď už jen poručík," prohlásil Adrian. "Je docela v pohodě, když ho nenaštveš. Teda, v porovnání s těmi dalšími dvěma, kteří taky občas vedou směny. Ray je asi nejhorší, na toho si dávej bacha."

Marco si udělal mentální poznámku. Ray. Před ním raději rozkazy neporušovat.

"A dneska je tu teda kdo?" zeptal se. 

Adrian otevřel pusu, hned ji ale zavřel a kývl před sebe. "Tady," zamumlal. "Carter Hansley."

Marco přesměroval svůj pohled. A opravdu se znovu potkal s těmi pronikavýma modrýma očima, ze kterých měl pocit, že ho propalují. Tentokrát na sobě ale samozřejmě neměl celou uniformu, byl oblečený stejně jako Adrian. Marco polkl.

Super. Takže byl převelen na stanici, kde už někoho neuposlechl, kde ho už sám poručík skoro zachraňoval. U něj si rozhodně dobrou reputaci neudělal. 

Carter si složil ruce na prsou a opřel se o stěnu po jeho boku. Pak se uchechtl. "To mě mohlo napadnout, že když k nám měli převelit někoho, kdo neumí poslouchat rozkazy, že to budeš ty."

Adrian se na Marca podíval. "Znáte se?"

"Trochu," zamumlal. "Ne, že bych ho neuposlechl pár dnů zpátky při hromadné nehodě, což vedlo k tomu, že jsem byl převelen."

"To vůbec," přitakal Carter. Pak se podíval na Adriana. "Můžeš jít. Převezmu ho."

"Přijdu si jak dítě," zamumlal, když se s Adrianem loučil.

"Taky že jsi," odpověděl Carter a kývl na něj, ať jde za ním. "Dělej. Máme toho hodně na probrání."

Marco si jen povzdechl, sklopil pohled a následoval Cartera kdo ví kam.

/\

hehe, jestli mě tohle zase chytne jak jiné příběhy, jen vám říkám, že tady ve švédsku mám momentálně školu jen dvakrát týdně v podvečer na dvě a půl hodiny a jinak mám kompletní volno, ani moc úkolů nebude, takže času na psaní docela dost :DD že by tři kapitoly denně byly zpátky??