Marco nesnášel oslavy. Tedy konkrétně, nesnášel ty velké oslavy, kdy byl jejich dům k prasknutí lidmi a jídlem, hlasitou hudbou a neustálými otázkami, jak se mu daří a jestli si už někoho našel. Nevěděl taky proč, ale jeho máma si tento druh oslav nikdy nerezervovala na kulatiny. Raději je dělala každý rok. 

Marco se uklidil do rohu místnosti s miskou tortilla chipsů a guacamole, zatímco si hlídal mámu, aby rozpoznal, kdy nasadí ten svůj 'tak, a teď ti. někoho dohodím' pohled. Mezitím se taky rozhlížel po jeho potencionálních nevěstách, jak by jeho máma řekla, a už přemýšlel, jaký kompliment jim alespoň dá, až s nimi bude muset promluvit. 

Nejhorší na tom všem bylo, že hned po tomhle měl noční. Tedy, na jednu stranu ho to tak trochu zachraňovalo, protože oslava určitě bude delší, na druhou by si teď nejraději na chvíli lehl, ale zklamání jeho mámy se bál více. 

Definitivně by si už měl najít něco vlastního, kde by mohl složit hlavu. 

V tu chvíli se stal tak zaujatým svými chipsy, že si ani nestihnul všimnout jeho mámy, která se už dala do řeči s matkou Lucíi. Tu si zrovna pamatoval, bylo jí devatenáct a přesně před rokem, na této oslavě, se dozvěděl, že končí střední a že pak už bude připravena na vdávání. 

"Marco, zlato, tohle je Ana, matka Lucíi, pamatuješ?"

Marco málem nadskočil leknutím, protože se zase ztratil ve svých myšlenkách. Usmáls e na Anu, paní ve svých čtyřiceti letech a přikývl na pozdrav. Doopravdy chtěl ale uvnitř zemřít. 

"Marco je teď hasičem v centru, kam ho převelili," začala se jeho máma chválit. "Asi byl až moc dobrý na to, aby zůstal jen tady na kraji města."

Obě ženy se zasmála. Marco se alespoň pokusil o úsměv, zatímco si namočil další chips v avokádové směsi. 

"To je skvělé," přitakala Ana. "Lucía má studuje prvním rokem taky blízko centra. Práva."

"No to je úžasné!" spráskla ruce jeho máma. "A říkala jsi, že hledá spolubydlení?"

Marco zkameněl. Začal propalovat pohledem chips v jeho ruce.

"Je tomu tak," odpověděla Ana a Marcova máma se zasmála.

"Marco taky! Tedy, chtěl už dříve, ale rozbilo se mu auto. Jestli oba potřebují být blíže centru, mohli by spolu-"

"Ne," vyhrkl ze sebe Marco dřív, než si to stihl rozmyslet. Jeho máma mu věnovala překvapený, ale zlý pohled, a tak rychle začal mumlat dál. "Tedy, Lucía je milá a šikovná holka, ale chtěl jsem jen říct, že spíše hledám něco samostatného. Ne spolubydlení."

Jeho máma mu dala dlaň na paži. "Ale zlato, ušetřil by se tím čas-"

"Jaký čas?" podíval se na ni, zatímco se jí opravdu snažil pohledem naznačit, aby neříkala to, co si myslel, že řekne.

Nepomohlo to. "No, Lucía je ještě svobodná."

Stáhl rty do úzké linky, jeho pohár trpělivosti za ty roky už naprosto plný. Tohle bylo každý rok, i když je pravda, že ještě nikdy se ho nesnažila vyloženě sestěhovat s potencionální manželkou. "A chceš znát mou pravdu? Jsem gay. Takže tohle není budoucnost pro mě."

Odložil chipsy a nechal tam obě ženy šokovaně stát, zatímco se dal k odchodu. Jeho srdce bilo jako o závod víc a víc, když si uvědomil, co opravdu řekl. Že to mámě přiznal. 

Zabouchl se u sebe v pokoji. Jak si ale mohl myslet, netrvalo ani deset minut, než se jeho máma u něj objevila a nakoukla dovnitř. "Jak si vůbec dovoluješ říct něco takového a takhle naši rodinu ztrapnit na rodinné oslavě? Musela jsem se Aně omluvit, ať se necítí uražená!"

"Uražená faktem, že jsem gay?" zeptal se.

"Neopakuj to slovo, nejsi-"

Trhl k ní pohledem. "Jsem, mami. O to jde. Tohle není jen výmluva."

Chvíli ho jen pozorovala, pak vešla dovnitř a zavřela za sebou dveře. Marco věděl, co přijde. Další z jejích přednášek o dobrém vychování, rodinné image a tradici, o tom, jak s tátou těžce pracovali, aby měl normální život. 

Což taky přišlo, akorát že tentokrát si Marco opravdu dovolil mluvit zpátky, ani ne v jeho klasickém, komickém duchu. Teď mluvil vážně. Když už se do toho namočil, musel to dotáhnout do konce.

"Jsem gay, mami," opakoval, zatímco na něj křičela. "Měl jsem přítele přes půl roku. Holky mě nepřitahují, v tomhle se nedokážu změnit k tvému obrazu mě. To bych nebyl já."

Neposlouchala ho. A tak se před jejíma očima začal balit.

"Kam jdeš?" zeptala se rázně, když si uvědomila, co dělá.

"Do práce."

"Ta ti začíná až za dvě hodiny, říkal jsi."

"To je mi jedno."

A tak svoji mámu o to víc ztrapnil, když bez rozloučení prošel kolem všech jejích hostů, práskl dveřmi od auta, když do něj hodil své věci, a odjel. 

Cítil se naprosto rozhozeně, zatímco mu myšlenky zaplavovaly mámina slova. Nevěřila mu. Neustále si myslela, že mu lže, jen aby se vymluvil z jejeího dohazování. Nesnášel to. 

Dojel na stanici, i když mu zbývala více než hodina do začátku směny. Otevřel zadní dveře auta a vzal svou tašku do práce. Chvíli tam stál a jen se díval na tu druhou, tu, do které si sbalil v zápalu vzteku čisté věci na spaní i na druhý den. Jenže ho nenapadal nikdo, komu by mohl napsat, jestli u nich může další noc zůstat - Adrian měl přítelkyni to nepřicházelo v úvahu, a Dave byl na dovolené.

Práskl dveřmi a zamknul. Na stanici se hned odklidil do tělocvičny a celou tu zbylou hodinu do jeho směny strávil tréninkem, který byl tady jeho první, pod vedením Cartera. Bylo totiž zajímavé vidět progres, i když si nebyl jistý, jestli to byla opravdu zlepšná výdrž nebo jen ten vztek, co cítil.

Carter přišel asi dvacet minut před začátkem směny, Marco ho uviděl z okna tělocvičny, a povzdechl si.Po dnešním dni byl naprosto emočně rozhozený, a najednou měl chuť k němu jen mlčky přijít a obejmout ho. Carter byl ten člověk, který mu poslední týdny toho dával nejvíc. Víc, než jeho rodina. 

Když se ale poprvé potkali, Marco na sobě nedal nic znát. Jen ho pozdravil, dál si hleděl svého. Musel po tréninku něco sníst, a tak se vydal do kuchyně. 

Carter se tam ale objevil za chvíli taky, nakoukl dovnitř a opřel se o rám dveří. "Přišel jsi dřív, abys cvičil?" zeptal se lehce překvapeně. 

"Tak nějak," odpověděl Marco. "Budu si dělat čaj, chceš taky?"

"Jasně," odpověděl Carter a chvíli ho jen v tichu sledoval. Marco už si myslel, že i odešel, když se ale ke dveřím podíval, stále tam stál. A jeho obličej vypadal lehce starostlivě.

"Jsi v pohodě, Marco?"

"Jo, proč by ne?"

"Když nekomentuju fakt, že jsi tady byl dřív, tak si zatím téměř nemluvil, což nejsi ty. A... neusmíváš se."

Marca lehce píchlo usrdce. Nebylo ale divu, že si Carter všiml, Marco byl vždy zkrátka... víc. Hlasitější, výraznější. Usměvavější. A najednou tady chodil jak duch, jako pes se staženým ocasem. "Jen rodinný trable, nic víc," odpověděl neurčitě, ale pravdivě.

"Uhm, chceš si o tom promluvit?"

Zamíchal si ovesnou kaši a jednu lžičku si dal do pusy. "Měli bychom jít na nástup, ne? Nový poručík a tak."

Viděl, jak se to v Carterovi pralo. Jestli být v tu chvíli jeho nadřízený nebo kamarád. Nadřízený ale vyhrál, a tak přikývl a ohnul ze dveří. "Nový poručík, jasně. Musím vás představit."

"Už jsi s ním mluvil?" zeptal se Marco, když s ním srovnal krok.

Přikývl. "Jo, zdá se být v pohodě. Spíš kategorie já, než Jensen s Rayem."

"Oh, tak to je dobře."

Carter se pousmál. 

Tu noc Marco vyjel hned třikrát, dvakrát pod Carterem, jednou pod vedením nového poručíka, Flavia. Marco na něj zkusil promluvit španělsky a i když se chytnul, přiznal, že má původ v Brazílii a jeho rodným jazykem je portugalština. Přesto ale zvládli mít delší konverzaci, kterou s novým poručíkem úplně nečekal. 

Jenže pak najednou zbývalo dvacet minut do konce jejich směny a on musel mít na Cartera ještě prosbu. A tak se od Flávia oddělil a šel ho najít. 

Byl u jednoho z aut a kontroloval kompletní výbavu. Marco se opřel o zadek auta a nejprve si krátce skousl ret nervozitou, než promluvil. "Můžu se tě na něco zeptat?"

Carter nespustil pohled z toho, co právě dělal. "Povídej."

"Myslíš, že bych tady mohl zůstat i mimo směnu nebo je to nějak proti pravidlům?"

Carter se zastavil, narovnal se a oprášil si ruce. "Jakože zůstat zůstat? Spát a tak?"

Marco nejistě přikývl. Cítil se naprosto potupně, ale věděl, že domů nemůže. Jeho máma potřebovala chvíli na zpracování a on jí musel jasně ukázat, že si srandu nedělal.

"No, myslím, že stačí jen povolení od někoho z vedení a aby o tobě věděl a možný to je, ale-"

"A mám tvý povolení? Počítáš se jako vedení?"

Carter si povzdechl. "Rodinný problémy přerostly přes hlavu a nechceš domů?"

"Tak nějak," zamumlal.

"Hele, nevím, jestli je to nejlepší nápad s novými poručíky a tak, nemuselo by to vypadat-"

"Je mi jedno, jak to bude vypadat, nebudu zavazet, jen si chci někde lehnout, toť vše."

Bylo 6:45 ráno. Jejich noční směna končila za patnáct minut a zatím to tak vypadalo, že se z něj stane bezdomovec, protože odmítal jít domů. Věděl, že si jeho máma den po oslavě vzala volno v práci, aby mohla v poklidu vše uklidit. 

Nečekal, že Carter bude tou překážkou, aby tady mohl zůstat, možná tedy zněl trochu víc podrážděně, než plánoval.

"Nech mě domluvit, Marco," řekl v klidu Carter. "Jen jsem chtěl říct, že můžeš jít ke mně, jestli nemáš momentálně kam jít."

Tímhle mu Carter tak trochu vyrazil slova z pusy, protože netušil, co na to říct. Takovou nabídku rozhodně nečekal, ne od Cartera. "To je dobrý, potřebuju jen jednu noc, než se kamarád vrátí z dovolené-"

Carter pokrčil rameny. "Tak jedna noc, no."

"Můžu zůstat tady. Nechci tě otravovat, to nebyl můj záměr."

"Já vím, že ne. Sám ti to nabízím. A další směnu má Ray, nechceš se tady poflakovat s ním ve službě, ne?"

Nasucho polknul. Vůbec si neuvědomil, že další směnu bude mít stoprocentně někdo, kdo není tak benevolentní, Ray nebo Jensen. Nedokázal si představit tady být mimo službu, když oni makali. Najednou to byl příšerný nápad.

"Okay, teď jsi mě dostal," zamumlal.

 Carter se uchechtl. "Je mi to jasný. Tak se sbal, kolem čtvrt na osm pojedeme, auto můžeš nechat tady."

Nepatrně přikývl. "Děkuju. Fakt."

Carter se sklonil zpátky k auto a jako by právě neudělal Marcovi tu největší laskavost, prohodil. "Za nic."

Oh, bylo to za hodně. 

/\

😈 and there was only one bed (there wont be)