Váleční koně fungovali na dvou principech. Zvíře ke svému pánu mělo buď obrovskou důvěru, nebo se ho naopak bálo tolik, že strach z něj byl větší než strach z děsivých bitev. Koně ve starověku naštěsti ještě nezažili ostrá páková udidla, bodající špičaté ostruhy a dvousetkilova závaží, způsobu, jak je donutit poslouchat však bylo stále dost.

Válečný kůň se nesmí zastavit před krví, hlukem, ohněm ani vojskem. Musí naprosto zapřít svou přirozenost.

Alexandr zvolil cestu důvěry. Snad to bylo tím, jak byl mladý a netlačilo na něj břímě blízkého vedení války. Nepotřeboval koně do bitev ihned, měl čas.
Nebo snad tím, že toho koně měl opravdu rád? Chtěl snad, aby se na koně dalo spolehnout za každých okolností a ne aby se jej snažil udupat pokaždé, když dostane příležitost?

Kromě výuky u učenců a mistrů boje se věnoval hlavně Bukefalovi.
Kůň byl po jeho boku den ode dne smělejší a brzy tak začali trénovat s dalšími jezdci. Hřebec i chlapec se stávali obratnějšími a silnějšími. Naučili se vzájemně si naslouchat. Pokaždé, když Alexandr usedl na ten černý hřbet, stali se jedním.

Když pak Alexandr ve třinácti letech  odcestoval do Miezy, aby byl vzdělávám slavným Aristotelem, Bukefalos jel s ním.

Učitel chlapci ukázal svůj opis Iliady, a ten jím byl tak nadšený, že se později nazýval příbuzným Achilea a Bukefalos měl být potomkem jeho nesmrtelného spřežení, které pocházelo přímo od bohů.

Lidé ho v období jeho slávy měli dokonce až za syna samotného Dia.