„Co to mělo znamenat?" Přišla k němu o chvíli později Valkyrie. Loki se na ni překvapivě otočil. Byla chytrá, nedokázala si odpověď vydedukovat sama? Nadzvedl jedno obočí, než zklamaně zakroutil hlavou.

„Problém přišel a vyřešil se." Pokrčil rameny. To Valkyrie určitě jako odpověď nestačilo.

„A ta holka? Bylo to nutný?" Zamračila se. To se k ní Loki otočil již celým tělem. Vzdmula se v něm vlna hněvu vůči Valkyrie a jejím zbytečným a hloupým otázkám. Zhluboka se nadechl, než ji propálil pohledem.

„Co jsem podle tebe měl dělat? Bojovat s nimi? Nemáme nic, žádnou armádu, zbraně, jakkoliv se bránit. Akorát by zde byli další mrtví," Podíval se Valkyrie za rameno a na lidi, kteří se pomalu vraceli zpátky ke svým původním činnostem. Mezi nimi proudily divoké diskuze. Týkající se ať už nemilé návštěvy nebo návratu jejich prince. „Kde bylo tvoje kralování v tu chvíli? Kdyby Ewa nezasáhla, postříleli by všechny." Pohoršeně si odfrkl. „Odevzdat ji bylo jediné logické řešení."

Nevěřil tomu, že Ewu obětoval. Neznal ji moc dlouho, ale dokázal bytosti číst lépe než ostatní, četl mezi řádky. Za ten rok, který strávil v cele vedle ní nebo těch několik momentů před Thanosem si dokázal o Ewě vytvořit názor. Nepotřeboval ji už znovu vidět, nicméně smrt jí nepřál. Někde v hloubi duše doufal, že jeho kouzlo zabralo přesně jak mělo a Ewa zvládne, opět, své rase utéct.

Lokiho slova Valkyrie zarazila. Vážně, co ona udělala? Nic. Špatně zvolila odpověď a o zbytek se postaral Loki. Když nad situací zapřemýšlela, měl pravdu. Nebyla jiná šance než ji s nimi nechat jít. Jejich lid byl důležitější a vážně se neměli jak bránit.

Za těch pět let stihli obnovit nutné věci. Nicméně moc toho nezvládli. Bylo jich zoufale málo, Valkyrie nebyla Asgarďan a Thor nevycházel z domu. Bylo to perných pět let. Možná se s Lokim časy změní.

Bůh si všiml změny postoje a výrazu ve Valkyrině tváři. Musel se ušklíbnout. Věděl, že trefil do černého a měl pravdu. Bez dalších slov Valkyrie obešel a rozešel se k Falconovi s Winter Soldierem. Stáli kousek od nich a pozorovali každý jeho pohyb.

„I když si cením vaší přítomnosti a ochoty se na mě při jediném přešlapu vrhnout a poslat do cely, nebude to nutné. Můžete se vrátit odkud jste přišli." Podíval se na oba muže. „Není v mém zájmu útočit proti vašemu světu."

„Jako kdybychom ti mohli věřit." Ozval se krátkovlasý muž. Nad tím se Loki musel pousmát. Opravdu, jak mu mohli věřit, sám nevěděl či si může věřit. Pokrčil rameny. Nechtěl a ani neměl náladu tu řešit další problémy s jejich odchodem.

„Jste vítaní tu zůstat, přijel jsem s vámi, tak úplně nevím, jestli máte místo, kde zůstat." Pronesl klidně a muže si prohlédl. „Nicméně věřím, že si poradíte." Vybíral pečlivě každé své slovo. Tón, kterým mluvil. Chtěl si vojáky dostat na svou dobrou stranu. Ať by jeho úmysly v budoucnu měly být jakékoliv. Nehodilo se je mít jako nepřátele. „Ani jsem se nikdy nepředstavil formálně, jsem Loki." Představil se. S podáním ruky se ale neobtěžoval. Muži na něj chvíli nevěřícně koukali.

„Sam."

„James."

Představili se postupně. Jejich hlasy zněly pevně, nedůvěřivě a také zmateně. Lokiho chování je překvapovalo. Ani jeden se s ním roku 2012 v New Yorku nesetkal, ale videa a vyprávění poměrně stačili. Nyní již věděli, že i za New Yorkem stál Thanos. Nikdo však nevěděl, jakou dohodu spolu měli uzavřenou.

-

Než vůbec Ewa zvládla otevřít oči, ucítila na hrudi palčivou bolest. Pálivá bolest, jako by jí někdo hruď pálil zaživa ji donutila nechat oči ještě o nějakou chvíli déle zavřené. Bolest neustupovala, ale s každou další vteřinou si na ní zvykala více. Oči pomalu otevřela a několikrát zamrkala, z očí vyhnala přebytečné slzy a zaostřila na prostor okolo sebe.

Do očí ji udeřila oslnivá zlatá barva. Rozhlédla se okolo sebe. Seděla na židli, ruce i nohy svázané. Byla v místnosti sama. Zavřená malá místnost a ona uprostřed. Zamračila se. V hlavě se jí začaly ukazovat obrazy událostí, které se staly.

Suveréni na Midgardu, baterie, odhalení její identity a střelení. Podívala se dolů na svou hruď a viděla propálené oblečení a spálenou zlatou pokožku. Bolestně zkřivila obličej nad stálou bolestí.

Bylo jí jasné, že ji museli vydat. Ani by si nepředstavovala, že by za ni snad bojovali. Neznali ji, neměli jediný důvod uvažovat o tom ji bránit. Udělala by to samé. I přes její logické odůvodnění se malá část v ní cítila zrazená. Zachránila mu život a čím se jí odvděčil? Vydáním do náručí jisté smrti.

Možná to nemusel být konec. Na Suverénu ještě nebyli, Velekněžka na lodi určitě nebyla. Nikdy nejezdila na mise. Vše řídila z pohodlí domova. Co si pamatovala, lodě byli malé. Byli tři. Pouze jedna byla větší a mohla obsahovat větší počet bojovníků, stále však ne mnoho, dvacet? Ty menší mohli mít maximálně k deseti.

I to jí nedávalo smysl, pokud by i minimálně očekávali střet a odpor, proč by jich přiletělo tak málo. Možná byl Suverén v problémech. Po lusknutí přestala existovat půlka vesmíru. Tím pádem i půlka Suverénů. Suveréni se nerodí v přebytku. Je jich přesně akorát, přesně vypočítaná rovnováha. Pokud jich zmizela polovina, znamenalo to chaos. Pokud s polovinou vesmíru zmizela Velekněžka, znamenalo to holý boj o přežití.

Možná ji začalo docházet, proč nyní hledají zbývající anulaxové baterie. V průběhu posledních pěti let nebyli schopni vyrábět. Nebyli schopni se nijak bránit, pokud opravdu zmizela Ayesha, nemohli ani stvořit další Suverény na obnovu rovnováhy. Nyní, když se vše dalo do pořádku, potřebují se co nejdříve vrátit do normálu a na výrobu dalších baterií, potřebují její samotnou energii. Paradox. Dávalo to perfektní smysl, jestli to byla pravda, to už Ewa nevěděla. Věděla však, že se odsud potřebuje dostat.

Zkusila do ruky přesměrovat část své magie a vyvolat zlatý obláček. Pousmála se, když se zlatá magie opravdu objevila v její dlani. Suveréni vždy podceňovali její magii. Nyní to byla její nejlepší zbraň proti nim. Všechny její ostatní zbraně jí samozřejmě sundaly.

Okovy, které měla okolo zápěstí a kotníků se skládal z tvrdého Suverénského kovu. Věděla, že by ho nebyla schopna silou přelomit. Musela improvizovat. Měnit svou podobu se sice učila už ve svém prvním století, ale na druhou stranu tuto schopnost již dlouho nepotřebovala. Kouzlo se mohlo jednoduše vymknout kontrole. Nyní však nebyla v situaci, kdy by si mohla vybírat.

Zavřela oči a soustředila se. Cítila magii, jak se hromadí a připravuje. Cítila své tělo měnit podobu. Tělo se jí zmenšovalo, měnilo tvar, celkový vzhled. Když otevřela opět oči. Viděla místnost jinýma očima.

Zlatá již nebyla tak zářivá a vypadala spíše žlutě. Kdyby mohla, pousmála by se. Kouzlo se povedlo. Na židli, kde před chvíli seděla zlatá dívka byla nyní kočka. Celá zlatá, o něco větší než normální kočky.

Nečekala ani vteřinu a seskočila ze židle. O chvíli později se objevila Ewa zpět ve své plné Suverénské kráse. Pohlédla na hloupé zlaté křeslo, které ji ještě před chvíli drželi na místě.

„Nepočítali, že se proberu. Jako by mě to mělo zastavit." Protočila očima a sáhla za kliku. Otevřené? Vážně byli Suveréni tak arogantní, že nechají dveře od její cely otevřené. Prošla o několik kroků dopředu, než si jí všimli první bojovníci. Mohla si svůj plán útěku možná lépe promyslet.

„Sakra." Sykla, když se proti ní dva zlatí muži rozeběhli Tito již nebudou taková sranda, jako dva dělníci. Sklonila se nad pěstí prvního a nohou kopla do břicha prvního. Než se stihla jakkoliv uhnout, koleno prvního bojovníka ji trefilo do hrudi a dívka odletěla o kousek dozadu. Zvládla si udržet rovnováhu. Ruku nastavila ve směru jednoho muže a následně dlaň otočila o sto osmdesát stupňů. Jeho vlastní oblečení ho táhlo dozadu a znemožňovalo mu opět zaútočit.

„Čarodějnice!" Sykl na ni nenávistně. Nevěnovala mu další pozornost.

Druhý se proti ní opět rozeběhl. Vykrývala jeho rány až nestihla zasadit žádné své, byl rychlý. Několikrát ji zvládnul praštit do obličeje, v tom všem návalu adrenalinu však žádnou bolest necítila, ani tu z rány na hrudi. Chtěla pouze utéct, byla to otázka života a smrti.

Další rána pěstí se opět blížila k jejímu obličeji, rychle se před ní sklonila, krokem uhnula a rychle se ocitla za mužovými zády. Loktem se napřáhla a zasadila mu ránu do zátylku. Zhroutil se k zemi. Rozeběhla se ihned po schodech do horního patra. Nevěděla kolik dalších vojáků potká. Zatím nevzbudila žádný další rozruch.

Když vyběhla schody uviděla tři muže u řídících desek. Ihned ji zpozorovali. První ihned sáhl po zbrani, neváhal a ihned vystřelil. V té rychlosti stihla Ewa dát pouze ruce před sebe a vytvořit chabý ochranný štít. Síla střely ji odhodila dozadu a ona se po tvrdých schodech skutálela dolů. Bolestně zaúpěla. Zvedla pohled a viděla muže běžícího s nožem naproti ní. Naštvaně zasyčela, nehodlala se vzdát.

Opět natáhla ruku dopředu a zlatý proud magie vystřelil proti muži. Jeho oči plně zčernaly a za slepoty muž minul další schod. Zhroutil se na zem přímo před Ewu. Rychle mu vysmekla nůž z rukou. I přes jeho slepotu se snažil dívku polapit. Uskočila jeho rukám a nůž hrubě zabodla do jeho zad. Bolestně vykřikl, když Ewa nůž vytahovala, čepel obalená ve zlaté krvi.

Nechala muže v bolestech ležet na zemi a rozeběhla se zpět do řídící místnosti. Pouze dva další, bylo jich tedy zde jenom pět. Už pouze dva a bude svobodná. Všimla si otevíracích dveří po jejím boku a tlačítka na otevření bezpečnostní přepážky. K té se potřebovala dostat. Každý Suverén měl za uchem nasazenou zmenšeninu helmy na ochranu před vražedným kosmem, potřebovala jednu. Plán tedy měla. Nyní provedení.

Nůž hodila po hlavni zbraně, do které se čepel ihned zařezala jako do másla. Voják ji naštvaně odhodil. Druhý kopnul Ewu z boku. Spadla na zem a stihla se těsně odvalit vedle, když na ní první voják zaútočil s nožem. Nakopla vojáka těsně pod kolenem a ten ztratil rovnováhu. Vyskočila zpět na nohy. Nyní neměla čas na magii. Vše probíhalo moc rychle. Uhýbala ranám, útokům nožem. Sama se snažila útočit.

Nůž ji zasáhl do boku, krev jí začala stékat po zeleném oblečení. Ruku muži chytila a vysmekla mu nůž z jeho sevření. Muži zatočila ruku a donutila ho se otočit zády k ní. Druhou rukou si bolestně vytáhla nůž z boku a s razancí ho zarazila muži do hrudi. Se sípáním odpadl na zem.

Zbýval poslední. Neměla již moc sil, fyzická síla jí ubývala stejně rychle jako magická. Podívala se na muže před sebou. Poznala ho.

Demien.

Trénovala s ním. Tvrdě ji cvičil všem bojovým technikám, které by mohla v jejím předepsaném životě potřebovat. Nedával si s ní slitování, nedovoloval jí spát. Musíš být schopná se ubránit i bez týdnů spánku a jídla. A to vše jenom pro dokonalost. Aby nikdy nezklamala. I přes všechen trénink, nikdy ho nebyla schopná porazit.

„Zdá se, že jsi se zlepšila, Evo." Pronesl uznale a vytáhl si rukávy u černé uniformy. „Pokud by to nebylo za těchto okolností, snad bych tě i pochválil." Nezajímal ho umírající vojín na zemi.

„Nech mě jít Demiene." Zkusila to Ewa. I přes tvrdý trénink, kterému ji Demien podroboval byl zároveň i nejbližší osobou z celého Suverénu. To on ji necitelně ošetřoval rány, které sám způsobil. Pokud byl obzvláště hrubý, dokázal se i omluvit.

„To po mně nemůžeš chtít. Nezradím Velekněžku jako ty." Promnul si prsty a sevřel je v pěst. Nechtěla s ním bojovat. Byl silnější, rychlejší, schopnější než ona. Jedinou výhodu, kterou Ewa měla, byla magie. V tuhle chvíli, i po tak málo kouzlech, byla její magie téměř na dně. Zranění si vybírala svou daň.

„Vím, že jste pět let trpěli, v nevyrovnaném počtu. Poznám to na vás. Nemusíš se tvářit, že je vše perfektní. Nic není. Nikde." Nebyla si úplně jistá kam tím míří.

„Snažíš se hrát na city? To ti není podobné." Nadzvedl obočí.

„Právě jsem zabila dva tvé lidi, pocity mi nejsou blízké. Přesně podle výroby." Zněla klidně, ale nebyla. Srdce jí zrychleně bilo, konečky prstů se neklidně klepaly a její mysl se snažila vymyslet nejlepší plán na útěk. „Pokud mi budeš v cestě, zabiju i tebe." Dodala sebejistě. Nad tím se Demien začal smát. Mezitím se Ewa sehnula a umírajícímu vojákovi sebrala jeho skafandr ze záhybu ucha. Sama si ho nasadila.

„Nech mě se zasmát, Evo. Nikdy jsi mě neporazila." Pronesl pohrdavě, v hlase znějíc zřejmý posměch. Ewa se musela ušklíbnout.

„Kdybys mě chtěl zabít, už bys to udělal."

„Nechci tě zabít, chci tě dovést zpět na Suverén, to je můj úkol." Pronesl pevně. Neútočil. V jeho hlavě, i když to navenek nebylo vidět, probíhal chaos. Opravdu jejich lid pět let trpěl. A nyní co? Místo snahy obnovení jejich slávy se budou hodit za jednou dívkou a trestat ji? Měli ji za mrtvou, mělo to tak i zůstat. Baterie měli, nebylo potřeba sebou vézt i zrádce a utnout mu hlavu před zraky celého obyvatelstva.

Nevěděl, zda to v něm mluví pouze těch pět let utrpení, které si prožil nebo i fakt, že dívku měl svým způsobem rád. Ano, byl na ni tvrdý. Byl to jeho úkol. Ale viděl pohledy ostatních, jak se na ni dívají. Slyšel jejich pomluvy, které si povídali za jejími zády. I když by si to nikdy, až do teď, nepřiznal, pravděpodobně chápal, proč se rozhodla utéct.

Ano, střílel po ni, když utíkala. Řídil jednu z bezpilotních lodí. Nikdy však přímo nemířil na její loď. Vždy těsně vedle. Nikdy by to nikomu nepřiznal, nikdy by si nepřiznal, že po její smrti truchlil. A proto i nyní uvolnil své dlaně a přešel ke dveřím.

Otevřel první bariéru. Věděl, že letěli poslední. Nikdo ji neuvidí až vyskočí ven. Otočil se k Ewě. „Dělej, než si to rozmyslím." Houkl na ní, Ewa se okamžitě rozešla. Zašla za otevřené dveře. Ihned co se za ní zavřou se otevřou dveře do kosmu a ona bude volná. „Nikdy se o tom nezmiňuj." Zavrčel na dívku. Přikývla a i přes bolest se dokázala lehce usmát.

„Děkuju." Pronesla upřímně. Nevěděla, co si nyní myslet. Demien nikdy nebyl pro porušování pravidel. Ano, i Suveréni porušovali pravidla, ale pouze doma, mezi sebou. Pili alkohol v nepovolené doby, scházeli se i ve dnech, kdy to nebylo doporučované. Demien však vždy pravidla dodržoval. To, co udělal nyní, bylo více než mimo jeho charakter. Těch pět let se na něm muselo silně podepsat.

Když se dveře zavřeli, rychle si ťuknutím prstu o ucho zapnula zlatou masku s dále neviditelným skafandrem a s otevřením druhých dveří vyskočila ven do vesmíru.

Byla opravdu volná.

Co nyní. Rána v boku jí stále krvácela, popálenina na hrudi pálila více než předtím, otlačeniny a modřiny ze souboje a pádu ze schodů se začaly ozývat taky. Neměla na nohou trysky a neměla, jak se pohybovat. Nevěděla, v jaké části vesmíru se nachází.

Utekla, co teď.

---

poznámka autora 

Ahoj! 

Dneska již normálně dlouhá kapitola. Loki prozatím zůstává na Zemi, co ale bude dělat dál. Přece jenom, není na Zemi úplně oblíbený a zřejmě i Asgarďané neví co si o něm myslet >.<

Ewa zvládla utéct a zjistila, že ne všichni Suveréni jsou špatní. Nejsem si ale jistá jestli situace, ve které je teď je o něco lepší o.o 

mimo. ČTVRTÁ EPIZODA WANDAVISION iboqejbifw. How can I survive until next friday owhdof