„Ne, je to špatně." Vzala jsem si propisku do ruky a škrtla určitý člen tedy the, který napsal. Přestávala jsem mít pomalu trpělivost, protože jsem mu už asi dvakrát vysvětlila, kdy se používá který a on to v tom cvičení neustále pletl.

Zvedl ke mně hlavu a nechápavě zamrkal velkýma očima.

„Je to a doctor a ne the doctor, když se jedná o profese, tak je to vždy člen neurčitý." Zopakovala jsem znovu. Snažila jsem se vyhnout jeho pohledu, jak nejlíp to šlo, protože přiznávám, že mě trochu dostával do rozpaků. Nevím, jestli se tak díval záměrně a věděl, co mi tím dělá nebo ne. A nechtěla jsem to ani radši zjišťovat.

„Promiň." Řekl jen.

„To je dobrý, jenom... můžeš se konečně soustředit? Hele vím, že toho asi nemáš na práci málo, a tak podobně, ale angličtina vážně není těžká. Snaž se to jen vstřebat, a pak to půjde." Snažila jsem se říct povzbudivě.

Když sklonil znovu hlavu k papírům, tak jsem se postavila a zamířila ke své posteli. Dneska jsem měla náročný den a tohle doučování, do kterého jsem se uvrtala, mi taky dává zabrat. Korejci nemají zrovna nejjednodušší jazyk, tak nechápu, co vidí na angličtině tak těžkého. Že mám problém s učením dětí na prvním stupni základy, to bych ještě pochopila. Ale vždyť on už má dvacet, má za sebou základku i střední. A na rozdíl od těch malých dětí má daleko silnější vůli pro to, aby se to naučil.

Odpila jsem si čaje a chvíli sledovala jen jeho záda, jak sedí za stolem, dokud se neotočil a nepodal mi cvičebnici.

Vzala jsem to do ruky a četla. Měla jsem chuť zaplakat, když zase napsal the a to pro změnu před slovem singer. Přitom o dva řádky výš má opraveného toho doktora.

„Tohle asi nemá smysl." Odhodila jsem to vedle sebe a zase se napila.

„Pojďme radši trénovat tvůj speaking. Asi předpokládám, že hlavně kvůli tomu se učíš anglicky." Tipovala jsem.

„Manažer chce, abych uměl mluvit s international fans." Přikyvoval.

„Okay, so tell me how was your day JungKook." Vyzvala jsem ho a hodila po něm jeden zlavec, abychom se mohli usadit na zem, kde je sezení daleko pohodlnější než na těch připitomělých židlích. Dneska jsem na podobné strávila skoro celý den.

„I studied." Odpověděl.

„And what did you study? I hope you prepared for our todays lesson too." Usmála jsem se.

„Hm... yes, I did."

Nahlas jsem si povzdychla. Jak má tohle kruci fungovat, když je tak mlčenlivý? Dobře, že se přede mnou na začátku styděl, to beru. Taky jsem se trochu styděla, ale snažila jsem se to brát profesionálně. Jsem sice o rok starší, ale pořád jsem tak trochu učitelka. Nabídla jsem mu, ať se ke mně chová neformálně, jako ke kamarádce a doufala, že to třeba odstraní to napětí, co mezi sebou máme. Po pár týdnech se mi to ale pořád nepodařilo.

„Do you want to tell me anything else?" pobídla jsem ho znovu.

Chvíli bylo ticho.

„I am sorry, I am not good at English."

Teď jsem měla fakt chuť zaúpět, protože I am not good at English je snad jediná věta, kterou řekne nekoktavě a zcela bez přemýšlení. Jako by si ji snad opakoval i ve spaní. Je tohle normální?

„Well..." sepjala jsem ruce a rozhodla se přejít k mé poslední záchraně, která mi zbývala.

„You are an adult, right?" ujistila jsem se a on nechápavě pokýval hlavou.

„It means that I can offer you... this!" vytáhla jsem flašku soju.

Vykulil oči a asi netušil, co mi na to odpovědět. Teda minimálně v angličtině.

„Ty chceš pít? Ale máme hodinu." Nechápal, když jsem odšroubovala víčko a lokla si té pálenice. Popravdě, suším ho tady už dost dlouho, protože soju mi zkrátka nechutná. Dám přednost vínu nebo jinému druhu alkoholu, ale tohle fakt ne.

„It is English speaking time, young men, so dont talk to me in Korean right now." Upozornila jsem ho a podala mu flašku.

„And drink because I have a feeling that you wont talk to me until you get drunk."

„Ale Jane..." namítl.

„Dont try to argue, it wont work, ok? Take a sip and start talking because my patience has also some limit." Zamračila jsem se, abych mu jasně dala najevo, oč tu běží. Nemá problém s porozuměním, ale jak se do háje má naučit mluvit anglicky, když nemluví?

Sledovala jsem, jak do sebe trochu nalil a zašklebil se. Soju sice není tak silné jako jiný tvrdý alkohol, ale takhle čisté a bez ničeho... nějakou sílu to má.

„Now, since you dont want to tell me what did you do whole day except studying, you can ask me one question and I will answer but you must answer as well, got it?"

„Is it supposted to be something like true or dare?" převrátil očima.

„No, I am not a kid, I am a teacher... A teacher." Zdůraznila jsem neurčitý člen.

„I just want you to talk to me, thats all."

Fakt nevím, co má za problém. Byla bych spokojená, kdyby mi řekl, že venku rostou kytky, svítí sluníčko, válel se celý den u televize, nebo tancoval nebo cokoli. Já fakt nebudu zjišťovat, jestli je to pravda. Stokrát jsem mu řekla, že jestli neví, jak se některé věci řeknou, může se mě zeptat a nebo může říct něco jiného. Důležité je mluvit, mluvit a mluvit! A je fuk jestli je to pravda nebo lež.

„But..." začal, ale nic z něj nevylezlo.

„Whats your problem? I really try to take away the weird tension between us but it seems like you dont want to." Docházely mi pomalu nervy.

„Just... I must drink." Povzdychl si rezignovaně a znovu si loknul z lahve.

Bylo neuvěřitelně těžké ho rozmluvit. Nejdřív jsem pořád mluvila já, protože se mě ptal na otázky, jako odkud jsem, jak to tam vypadá, jaký byl můj den, jaká je moje oblíbená barva, jaké jsou moje hobby... prostě začátečnické otázky.

Alkohol mi pomalu začal lézt na mozek, cítila jsem se vláčná a v dobré náladě. Dle jeho nerozvážných pohybů jsem však nebyla sama... většinou totiž jen sedí, ale teď gestikuloval o sto šest. Rozjařený pohled taky napovídal, že se dostáváme do fáze, kde jsem chtěla a kupodivu se mu i jazyk rozvázal.

„B-boyfirend?" ukázal na mě.

„If I have a boyfriend?" zopakovala jsem se smíchem.

Pokýval hlavou.

„Do I look like somebody who has a time to have one? Until afternoon I am at school and look, you are here from 3 pm and it is already 7 pm in the evening... when the hell I should have some time to be with my boyfriend!" natáhla jsem se po flašce a rozhodla se zapít žal. Fakt je, že boyfriend thing je něco, na co jsem nikdy neměla moc štěstí.

„Buď v klidu, já taky nemám na nic čas." Mávnul rukou, jako by to bylo úplně normální.

„Není to ale trochu smutný?" povzdychla jsem si.

„Mít ve dvaceti to skvělé nic, když bychom měli být ve věku, kdy děláme blázniviny a zkoušíme nové věci?"

Moje nálada trochu poklesla s uvědoměním si, jaká bída to vlastně je. Doma jsem studovala, tady jsem na praxi, ale učit se musím taky. Pak doučuju soukromě, abych se uživila, protože Soul je sakra drahý na žití. O angličtinu je tu fakt velký zájem, ale pak taky kuk, kde to jsem... neustále pracuju.

„Uklidní tě, že já ještě ani nestihl s nikým chodit? Začal jsem v byznyse hodně brzo a v k pop průmyslu je vztah něco, co vedení není schopné tolerovat. A pokud už jo, tak stojí ti to za to? Neustále se před každým schovávat." Protáhl otráveně.

„Okej, chození nebylo, ale pusa určitě byla, ne? Na to jsi moc pěkný, abys to s žádnou nezkusil a jiný věci." Musela jsem si rýpnout.

„Fakt díky za kompliment, ale ne... nejsem typ, co by se s holkama líbal na potkání."

„No way!" vykřikla jsem se smíchem.

„Dont funking make a fun of me!" ukázal prstem.

„Language, young men!" uhodila jsem zpátky, překvapená, co za sprosté slovo z něj vypadlo.

„Stop it, you are not much older than me." Zatvářil se ďábelsky.

„I am sorry and by the way, you can keep calm because the only boy I have ever kissed was my friend when I was six." Přiznala jsem zahanbeně.

„Teď si děláš srandu." Podezíravě se na mě podíval. Očividně fakt nevěříc.

„Nějak do teď nebyl na randění čas, a když jsem k tomu všemu ještě tady." Pokrčila jsem rameny nezúčastněně.

„A zajímá tě třeba, jaké to je... líbat se s někým?" zeptal se zvědavě.

„Jo, ale sama na to nemám odvahu."

„Ani teď ne?" zatvářil se vyzývavě a několikrát pozdvihl své tmavé obočí.

„Nech toho... jsem tvoje učitelka, jasný?" nepochybně jsem zrudla.

„Ne doopravdy." Odlepil se od zdi a posunul se blíž ke mně. Popravdě, měla jsem nejprve tendenci se od něj vzdálit, protože jsem fakt nechápala, co zamýšlí, ale jednak jsem neměla kam, protože jsem seděla akorát opřená o postel, a pak jsem to ani nestihla. Chytil mě totiž za lýtka a potáhl k sobě.

„Nech toho, tohle není vtipné." Snažila jsem se z toho vykroutit. I když... jedna moje půlka fakt chtěla.

„Já si taky srandu nedělám, prostě se políbíme, abychom zjistili, jestli je to fakt tak dobré, jak všichni tvrdí."

Měla jsem chuť podotknout něco o tom, že opravdu netuším, jaké to bude, když máme oba nulové zkušenosti... kdyby to alespoň jeden z nás už dělal, tak by to asi nebylo tak divné, ale takhle.

„Očividně hodláš to soju použít proti mně." Upozornila jsem na fakt, že jsem ho vytáhla hlavně proto, aby se rozmluvil. Místo toho jsem se opila taky a teď se schyluje k něčemu, o čem jsem nikdy ani nesnila. Není to na hlavu?

„Nech toho a polib mě." Zavřel oči, posunujíc se ještě blíž.

„Já? Proč já tebe a proč ne naopak? To není fér!" křikla jsem a neklidně se zavrtěla v tureckém sedu. Zatřásla jsem se, když se moje kolena otřela o jeho nohy, které měl roztažené kolem mých.

„Jsi starší, tak dělej, čekám." Měla jsem chuť mu začít nadávat za to, že je tak drzý a co si to vůbec dovoluje, ale můj alkoholem zamlčený pohled spočinul na jeho obličeji, který byl teď poměrně blízko toho mého.

Zavřela jsem svoje oči, a pak prostě přitiskla svoje rty na jeho. Bez dalšího rozmyslu a váhání.

Bylo to divné.

Hodně divné, protože ani jeden se nepohnul, a tak jsme tak seděli, přitisklí k sobě asi třicet sekund a když už se někdo odhodlal k akci, tak jsme to na neštěstí byli oba najednou a taky se oba najednou naklonili na stejnou stranu.

„Tohle nepůjde." Zabrblala jsem a chtěla se odtáhnout.

Zastavily mě však jeho ruce, které mě stáhly zpátky k němu.

„Buď ticho a dělej." Zachraptěl, neotvírajíc oči.

Přiznávám, že jsem měla z prvního polibku vždycky trochu strach. Tu mě mohlo maximálně uklidnit to, že on ho taky ještě nemá za sebou... i když, teď už vlastně jo.

Rozhodla jsem se však nechat fantazii a představám volný průběh.

A rty konaly.

To bylo.

Nejspíš můj konec.

**

Za angličtinu se omlouvám, gramatika není zrovna má silná stránka, ale snad se to číst dalo. Je to jinak taková kravinka, kterou jsem napsala už dřív a teď mě napadlo, že bych to sem hodila :D.