Znovu jsem si doplnila bílou náplň do plastové nádoby a pustila se do zdobení. Zrovna jsem pracovala na malém perníkovém domečku a popravdě musím říct, že zatím vypadal opravdu dobře. Dávala jsem si záležet, abych zdobítkem nikde nepřesáhla a vlnky na jeho střeše, které tvořily tašky domu, byly téměř dokonale stejné.

„Lin, to se ti povedlo, bude škoda to sníst!" vyhrkla Hasul, jakmile přišla do kuchyně, kde jsem seděla.

„Haha, nebojím se, že bys to nespořádala," zasmála jsem se a na chvíli v činnosti přestala, zvedajíc k ní hlavu.

Černovlasá holčička se usmívala jak sluníčko. Je však vůbec možné, abych se divila? Zítra je Štědrý den a Vánoce je obecně období, které děti milují. Bezpochyby se těší, co jí zítra nadělí Santa pod stromeček a z tajných zdrojů vím, že toho málo rozhodně nebude.

„Pomůžu ti, chceš?" aktivně se posadila vedle mě, a tak tak jsem ji stihla zadržet, než se do křehkého perníku opřela svými dlaněmi.

Ne, že bych v ní neměla žádnou důvěru, ale ve svých sedmi letech ještě moc zručná na podobné věci nebyla. Proto jsem jí dala trochu náplně do dalšího tvořítka a přistrčila před ní malé kousky cukroví, které si může ozdobit podle sebe.

Chvíli jsme zdobily bez mluvení a jen poslouchaly tichou hudbu, která se linula z rádia. Samozřejmě, že pořád a všude hráli vánoční koledy. Když jsem byla tady s nimi, líbilo se mi to. Horší to bylo, když jsem odešla a byla sama. Celá ta vánoční atmosféra mi přinášela akorát smutek.

Někdy si říkám, že bych tohle celé nejraději přeskočila a ušetřila bych si trápení.

Z přemýšlení mě vytrhla trouba, která cinkla. Dopékaly se v ní poslední kousky. Chystala jsem se, že se postavím a vyndám to, ale do místnosti se přihnala paní Kim a stihla mě předběhnout.

„Jen seď, já to udělám," jemně mě pohladila po ramenu, beroucí si chňapky, které díky magnetu visely na ledničce.

Jen jsem kývla hlavou a rozhodla se pokračovat ve své rozdělané práci. Už bylo pět odpoledne. Venku byla tma, protože díky zimě byl dost zkrácený i den. Nejprve jsem chtěla odejít ještě před setměním, protože můj byt, respektive garsonka, je dost daleko, a ještě k tomu ve čtvrti, kde se za tmy vcelku bojím.

Jenže Taehyung, na kterého jsem čekala, měl zpoždění a já nechtěla odejít bez toho, že se alespoň pozdravíme, když už jsem tu teda došla.

Teď je to de facto jedno, tma je teď a bude i za hodinu a dvě.

Po pár dalších minutách, kdy jsem se utápěla ve svých myšlenkách, práskly domovní dveře.

„Tae!" začala křičet Hasul a za chvíli jsem slyšela povyk i od Hana.

Dvojčata se seběhla do chodby, kde jsem tušila jejich staršího bratra. Byl úplně poslední, který dnes v jejich domácnosti chyběl. Pan Kim si hověl s knížkou na gauči, když jsem procházela obývákem směrem do předsíně a vedle něj seděla Jina s pohledem upřeným na obrazovku televize.

„Ne! Nic nemám, počkejte si zítra na Santu," odháněl Taehyung ty dva, kteří neustále poskakovali kolem.

„Achjo, jdeme Hane, on nám zase nic nedá," našpulila nespokojeně rty Hasul, popadla svého bratra, a pak se rozutíkali do svého pokojíčku.

„Ahoj, čekáš dlouho?" upoutal mou pozornost Taehyung, sundávaje si zasněžený kabát.

Vyzul si body a zatřepal narychlo hlavou, aby z vlasů dostal všechny vločky sněhu. I tak mu tam nějaké zůstaly, když zamířil ke mně a s úsměvem mě vzal kolem pasu.

„Nevadí, ozdobila jsem vám nějaké cukroví," zavrtěla jsem hlavou, taky ho objímajíc jednou rukou.

Tou druhou jsem zajela do mokrých vlasů ve snaze sundat zbylý sníh. Neměla jsem však šanci, většina se stihla okamžitě roztopit.

„Jsem rád, že jsi počkala," sklonil se víc s tím, že se po tak dlouhém dnu bez sebe políbíme.

Více jsem se přitiskla k němu, jak to mám ve zvyku a zavřela oči, když se otřel svým nosem o ten můj. Vzápětí velmi něžně spojil naše rty.

„Mami! Oni se zase cucají!"

Taehyung v tu chvíli nahlas zavrčel, házeje vražedný pohled po své mladší sestře, která až do teď v poklidu seděla na gauči, sledovala televizi a jen hodně těžko by ji od ní někdo odlepil.

„Jino, mluv slušně!" uslyšela jsem křik její mámy a prostě se nemohla ubránit smíchu.

Jasně, že mi její slovník taky zrovna neimponoval, ale svým způsobem jsem milovala tuhle domácnost a všechno, co se v ní děje. Díky nim jsem měla šanci se alespoň někde cítit doma.

„Máš ta vejce?" protočila ona očima a natáhla k nám ruku.

Taehyung její počínání zopakoval, a pak jí podal igelitovou tašku, která nám ležela u nohou.

„Nesnáším ji," syknul napučeně a znovu mě stiskl v náručí, tentokrát o něco pevněji.

„Vždycky umí zkazit pěknou chvíli," bručel dál.

„Ále, těch ještě bude," pohladila jsem ho po šíji, což na něj dost zabíralo.

Jsme spolu tak dlouho, že snad vím úplně o všem, co se ho týká. Někdy mi to přijde šílené. Nevzpomínám si však, že bych se někdy zamýšlela nad tím, jaké by to bylo bez něj. Bez něj nic není. Bez něj jsem sama.

Taehyung měl v životě obrovské štěstí. Poznali jsme se, když nám bylo osm, a to v dětském sirotčinci v Qingdao. Já tam byla odjakživa. Nikdy jsem své rodiče nepoznala a nemám tušení, kde je jim konec. Popravdě, teď mě to ani moc nezajímá. Šlo poměrně rychle si zvyknout na to, že nejsou, když jsem nikdy nezažila to, jaké je to mít je.

Nemám ani tušení, jak jsem se dostala do Číny, protože už napohled vypadám mezi místními jako cizinec. Od vychovatelek vím pouze to, že jsem se tam zkrátka jednou zjevila. V košíku a plačící. Dostala jsem proto čínské jméno a byla jsem v čínské kultuře také vychovávána.

Na své dětství jako takové si však stěžovat nemůžu. Nebylo to vždy jednoduché, ale žila jsem se spoustou dalších dětí, mezi kterými jsem měla spoustu dobrých přátel. Díky poměrně přísným pravidlům jsme tam žili v harmonii a troufám si říct, že z většiny vyrostli slušní a hodní lidé.

Později, právě v mých osmi, přišel do sirotčince také Tae. Přišel o rodiče při autonehodě a neměl žádné příbuzné, kteří by se o něj mohli postarat. Pro kluka, který do té doby byl vychovávaný úplně jinak, bylo přijetí těch všech pravidel a začlenění se do kolektivu, hodně těžké.

Trvalo mi dlouho, než jsem se s ním skamarádila a bez mučení přiznávám, že už si pořádně ani nepamatuji, jak se to stalo. Zkrátka jsme naráz byli kamarádi, poté nejlepší kamarádi, a na konec jsme se od sebe nehnuli ani na krok.

Když nám bylo oběma patnáct, začali jsme tak nějak zjišťovat, že to, co k sobě cítíme asi přátelství jen nebude. Teď se tomu docela směju, protože kdo, proboha, ví, co je to láska v patnácti letech? Možná to můžu brát jen jako pobláznění z neznámého, chuť zkoušet a zažít, kdo ví. Já ale vím, že mě to tehdy dostalo až k tomu, že jsem se do něj zamilovala doopravdy.

V šestnácti si ho ale adoptovala rodina. Přišlo mi, že je to snad můj konec. Upnula jsem se na něj tak moc, že mi přišlo naprosto nepředstavitelné být bez něj. Nemohla jsem s tím ale nic dělat, a pak taky jsem mu nechtěla bránit ve štěstí.

Vždyť to byl skoro zázrak, že si ho někdo adoptoval v tak pozdním věku. Většina rodin chce malé děti, ne teenagery, u kterých s největší pravděpodobností brzy propukne puberta, pokud se tak ještě nestalo. To jsou jen zbytečné starosti navíc, ne?

Proto jsem jeho odchod sice obrečela, ale zároveň jsem za něj byla šťastná. On věděl, co je za zdmi, věděl, jaký je život mimo sirotčinec a ač mi to nikdy přímo neřekl, tak vím, že nesnášel to místo. Chtěl se dostat pryč, ať to stojí, co to stojí.

Nějakou dobu jsme se kontaktovali jen přes dopisy. Když byly návštěvní hodiny, chodil mě navštěvovat. Bylo to ale hrozně málo. Stýskalo se mi a zároveň jsem měla neuvěřitelný strach, že nepočká. Sliboval to sice pořád a dokola, ale copak se tomu dalo věřit? Dva roky jsou dlouhá doba na to, aby poznal někoho jiného a prostě zapomněl.

Nevím, jestli mě tehdy skutečně měl tak moc rád nebo chtěl pouze dodržet slib, ale skutečně počkal.

V osmnácti jsem odešla ze sirotčince a musela se postavit na vlastní nohy. Hrozně jsem se těšila na svobodu, ale ani ve snu mě nenapadlo, jak těžké to vlastně bude. Neměla jsem vůbec nic.

Nikdy nebudu schopná dostatečně poděkovat jemu a jeho adoptivní rodině. Nikdo z nich mi pomáhat nemusel, ale udělali to. Dali mi střechu nad hlavou, když jsem byla v nouzi a starali se o mně, jako bych byla jejich vlastní.

Od té doby uběhly už čtyři roky. Teď se nacházím v poměrně stabilním období. Mám byt a mám práci, díky které jsem schopná ho zaplatit. Vím, že nikdy nebudu mít růžovou budoucnost, protože další studium u mě nepřipadá v úvahu. Neměla bych šanci to zaplatit. Nejspíš budu navždy dělat servírku nebo prodavačku.

Pak si ale říkám, že je to jedno, ne? Důležité je, abych byla šťastná a jediný člověk, který to dokáže, stojí právě přede mnou.

Proto se ho budu držet zuby nehty.

„Kdy?" našpulil rty, opíraje své čelo o mé.

„Později," pozdvihla jsem se na špičkách a dala mu malý polibek na rty.

Vzápětí se ozval znovu hlas jeho mámy, která nás svolávala na večeři. Neměla jsem sice v plánu zůstat, ale tak nějak tuším, že ona se mnou už počítá.

„To je pěkný domeček, to jsi udělala ty?" vykulil Taehyung oči, když spatřil mé dílo, které odpočívalo bezpečně na lednici.

Takhle neměl nikdo šanci se k němu dostat a případně ho zničit.

„Jo, docela dobrý, ne?" uchichtla jsem se.

„Děláš si srandu? Mohla bys péct a zdobit na objednávku," zavrtěl hlavou a oba jsme se posadili na volná místa.

U večeře hovor přirozeně plynul jako vždy. Probíraly se svátky, a kdy se pojedou navštívit ostatní příbuzní, kteří bydlí v korejském Busanu.

„Napadlo mě odjet hned pozítří a zůstat tam až do nového roku, co vy na to?" zeptal se pan Kim.

„To je super, budeme stavit se strejdou Jumu sněhuláka!" začal povykovat Han.

Hasul se zdála být nadšená úplně stejně a paní Kim souhlasně přikyvovala. Jina věnovala pozornost více svému mobilu než konverzaci, která tu probíhala a výraz Taehyunga jsem neměla šanci zaregistrovat, jelikož seděl vedle mě a byl otočený čelem ke svému otci čili na opačnou stranu, než jsem seděla já.

Chvíli jsem se radovala s nimi, ale pak mi došlo, že tím pádem strávím celé svátky sama.

Úplně.

Minulá léta jsem u nich bývala na Štědrý den, ale pak i ve dnech, kdy jsem mívala během svátků volno. Silvestra jsme trávili s Taehyungem pokaždé s našimi přáteli někde venku.

Ani Nový rok s ním neoslavím.

„Na tak dlouho?" ozval se on.

„Jasně, mně i mámě dali konečně plnou dovolenou, takže nás tu vůbec nic nedrží," usmíval se od ucha k uchu.

„A co Lin? Pojedeš s námi, že jo?!" vykřikla Hasul.

„Ne broučku, já zůstanu tady," usmála jsem se na ní smutně.

Není žádná šance, že bych mohla jet taky. Už tak bude lidí plný dům, protože jejich rodina v Koreji je taky docela početně velká. Navíc nemám šanci sehnat peníze na letenku a nemůžu po nich chtít, aby mi to zaplatili.

V tu chvíli zavládlo u stolu zvláštní ticho. Jako by všem až teď došlo, že jsem tu taky.

„Lin," oslovila mě paní Kim.

„Ne, to je v pořádku. Samozřejmě je skvělé, že můžete strávit svátky s rodinou,"

Cítila jsem ve svých očích slzy. Zatlačila jsem je však. Nechci tu brečet jako malá holka. No tak budu sama, a co? Vždycky jsem byla. Nechci taky, aby se cítili špatně. Dali mi toho tolik a o mnohých věcech nemají ani tušení. To, jak se zajímají, starají a mají mě rádi. To mi stačí.

Hrozně dobře se zapomíná, že vlastně nejsem jejich.

A když jsem se rozpomněla, jak to skutečně je, bolelo to.

Jako teď.

„Pak mi musíte povyprávět, kolik sněhuláků jste postavili," rozšířila jsem pracně svůj úsměv na dvojčata přede mnou, která mi to okamžitě odkývala.

„Jídlo bylo naprosto skvělé, děkuji. Měla bych ale jít, začíná být pozdě," začala jsem se zvedat od stolu.

Vím, že oba rodiče hledali nějaká slova, ale žádná neměli. Neexistovalo totiž nic, co by mě teď mohlo utěšit.

Došla jsem až do předsíně a za zády slyšela Taeho kroky.

„Počkej, nechceš zůstat déle?" zastavil mě, když jsem se natahovala po své bundě.

„Nezlob se," nevěděla jsem, co mu říct.

Jak jsem se měla vymluvit na to, že chci prostě odejít, abych nemusela brečet tady? Raději bych totiž plakala doma a sama.

„No ták, sotva jsem přišel a ty už mi utíkáš," řekl znovu a tentokrát použil trochu síly, aby mě otočil čelem k sobě a já neměla šanci hned uprchnout.

„Zavoláme si," jakmile se mi podařilo se vyprostit z jeho sevření, vyletěla jsem ze dveří a sbíhala schody bytovky až do přízemí.

Když jsem rozrazila vchodové dveře, přivítala mě pěkná zima. Na chvíli jsem se zastavila a pohlédla na lampu před sebou, díky které šlo vidět, jak silně sněží. Vločky byly opravdu velké a loudavě se spouštěly k zemi.

Pak jsem pohledem zakotvila k jehličnanu, který byl ověnčený svítícími žárovičkami a nahlas jsem si povzdychla.

Rozešla jsem se večerní ulicí a konečně dala svým slzám volný průběh.

Nesnáším Vánoce. Nesnáším je za to, co kvůli nim musím cítit. Pokaždé si uvědomím, jak sama jsem. Jediní lidé, o které jsem se v tomto období mohla opřít, odletí pryč a... já zase budu sama.

„Lin!" v prvním okamžiku jsem si myslela, že jsem volání přeslechla, ale když mě pak něčí tělo zezadu pevně zabalilo do obětí, došlo mi, že se mi to nezdálo.

„Tae, prostě... nech mě jít domů, jo?" nechtěla jsem znít uplakaně, ale nemyslím si, že by se mi to podařilo.

„Nepojedu, zůstanu tady s tebou," cítila jsem, jak svou bradu pokládá na mé rameno a jeho dech mě příjemně zašimral na krku.

„To nejde, musíš odjet se svou rodinou,"

„Nenechám tě samotnou, ty jsi... ty jsi taky moje rodina," šeptl.

„Co blázníš, to přece nejsem," chytila jsem jeho ruce, a když trochu povolil, otočila jsem se k němu čelem.

Nemělo cenu předstírat, že mě to nebolí a že kvůli tomu nebrečím. Poznal to už určitě po hlase a já se nestyděla mu ukázat své slzy.

„Já je miluju," vzal mou tvář něžně do dlaní.

„Jenže ty jsi tu byla dřív," setřel mokro z mých tváří a pak mi přiložil ukazováček na rty, když chtěla promluvit.

„Byla jsi, když oni ne. Podržela jsi mě, utěšila jsi mě a milovala jsi mě,"

Několikrát zamrkal, protože mu na řasy dopadlo pár vloček sněhu.

„Nikdy nebudeš sama, protože my prostě patříme k sobě,"

Po tom, co to řekl, se mu na rtech vytvořil spokojený úsměv.

„Ať se ti to líbí nebo ne," dodal lehce výhružně, na což jsem se i přes celou tu emotivní situaci, zasmála.

„Neblbni, přece...," započala jsem, ale chytil mé rty mezi ukazováček a palec, zabraňuje mi tak v dalším mluvení.

„Ticho buď!" uzemnil mě svým pohledem.

„Lidi v Busanu jsem za svůj život viděl asi třikrát. Opravdu mě nebude mrzet, že se s nimi nepotkám a vím, že když promluvím s rodiči, budou souhlasit, abych zůstal tady. Chci to tak, rozumíš?"

Jemně jsem teda pokývala hlavou a on konečně pustil mé rty.

„Takže to budou naše první,"

„Společné samostatné Vánoce," dokončil za mě, pevně mě objímajíc.

„A budeme ležet na gauči u pohádek pod společnou dekou, cpát se cukrovím, pít punč," pokračoval dál, na což jsem se začala konečně trochu usmívat.

Ta představa se mi totiž hrozně moc líbila.

„Už jsem ti někdy řekla, jak hrozně tě miluju?"

„Řekla, ale klidně si to poslechnu znovu," zatvářil se lišácky, na což jsem ho hned praštila do ramene.

„Miluju tě," povzdychla jsem si, vzala jeho zmrzlé tváře do svých dlaní, a pak ho pořádně políbila.

„Taky tě miluju," zamumlal na oplátku.

Na chvíli jsem měla skutečně strach. Bála jsem se, že je to všechno pravda a já skutečně zůstanu sama.

Sama ve své malé garsonce, koukajíc na lidi okolo jak se radují a veselí, protože tento magický čas, který nastává jen jednou v roce, mohou strávit se svými nejmilejšími.

Nezazlívala bych mu, kdyby prostě odjel. Sama nevím, co bych na jeho místě udělala já. On opět měl a prožíval něco, co jsem nebyla schopná pochopit, protože jsem to sama nezažila.

Jenže teď vím, že už se bát nemusím.

Nikdy.

Začali jsme to spolu a spolu to i dokončíme.

My dva.

Taehyung a já.

**

Sice jsem říkala, že na Štědrý den nic přidávat nebudu, ale rozhodla jsem se změnit názor. Tady máte první část, tak snad se líbila. Zítrá dám pokračování! :)

A ještě jednou přeji všem krásné Vánoce!