Z okna auta jsem sledovala bílé vločky, které dopadaly na čelní sklo. Bylo to teď naprosto kouzelné. Země byla pokrytá bílou barvou všude, kam mé oko dohlédlo. Byla to jen velmi jemná pokrývka, ale ještě nestihla stát, jako všechny ostatní, které se v prosinci objevily už dříve. Z rádia se linuly tóny vánočních koled a nebýt kolony, ve které právě teď stojíme, užívala bych si celou tu atmosféru ještě víc.

Jenže co čekat od Prahy v den Štědrého večera? Všichni mají naspěch, protože se snaží ukořistit poslední dárky pod stromeček na poslední chvíli. Moc dobře jsem věděla, že nás tahle hrůza čeká, jenže můžu za to, že nás máma poslala pro potraviny zrovna teď? Hlavně, že včera byla nakupovat. Říkala však, že tam byla taková mela, že spoustu věcí prostě zapomněla a bez nich nebudeme mít štědrovečerní večeři.

No, a tak stojíme na pražském okruhu a snažíme se dostat do prvního většího supermarketu, který z kraje Prahy je. Respektive... já se nás tam snažím dostat autem a Namjoon vedle už asi hodinu hraje hry na mobilu. Korejci a jejich smartphony. Tak nějak plánuju, že mu ho prostě dneska odpoledne zabavím a bude. Taky miluju svůj mobil, ale nepotřebuji ho vytáhnout z kapsy každých třicet sekund.

„Tak co, kde jsme?" zvedl hlavu a rozhlédl se okolo.

„Před Prahou," odvětila jsem nevzrušeně.

Doufala jsem, že se to konečně pohne a ta auta se rozjedou. Nevím, jestli mě někdo tam nahoře vyslyšel, no spíš bych to tipovala na náhodu, nicméně jsme se konečně rozjeli.

„Super, pojedeme ještě dlouho? Chce se mi na wc," zavrtěl se nepohodlně.

„To nemůžu s jistotou říct, vidíš sám, jak to tady vypadá. Už jsme tam mohli být tak dvakrát nebýt té zácpy," povzdychla jsem si a zase vyřadila, protože jsme zůstali stát.

Mohli jsme ujet asi sto metrů.

Ježiši fakt? Proč?!

„V klidu," ucítila jsem, jak pokládá svou ruku na mou, kterou jsem stále nesundala z řadící páky, připravená kdykoli znovu zařadit a rozjet se.

„Tohle se mi nelíbí. S takovou to domů na tu večeři ani nestihneme," zabrblala jsem nespokojeně.

„Stihneme, není ani poledne," začal mě hladit a aniž by si to nejspíš uvědomil, mělo to na mě velmi uklidňující účinky.

Miluju, když to dělá. Vlastně miluju jeho, takže je přirozené, že se mi líbí cokoli s ním spojené. Jen mám občas pocit, že toho kontaktu je mezi námi málo. Nepotřebuju se muckat na každém kroku a před každým, o to mi ani nejde, no uvítala bych toho víc, když jsme sami.

Naneštěstí, sami jsme v poslední době jen velmi málo, protože po našem stěhování z Koreje sem, kdy ani jeden z nás hned nemohl najít práci a museli jsme bydlet u mých rodičů, s námi pořád někdo byl. Téměř nulové soukromí se tomu říká. A je to fakt na prd.

„Měla jsem jet někam jinam," natočila jsem svou dlaň opačně a nechala ho, ať proplete naše prsty.

„Všude by to bylo stejné. Evropani kvůli Vánocům nehorázně šílí," uchichtl se.

„Hej," našpulila jsem nespokojeně rty a jemně do něj strčila druhou rukou.

„Teď už jsi taky Evropan," dodala jsem, a když mi věnoval ten úsměv se svými ďolíčky, měla jsem pocit, že roztaju dřív než ten sníh na cestě.

Bylo by to i dost dobře proveditelné, protože začalo chumelit tak silně, že to určitě v několika následujících minutách neroztaje.

„A že si to užívám," svůj úsměv rozšířil, a pak se nahnul, abychom se mohli políbit.

Udělala jsem to samé a oči zavřela ve chvíli, kdy se naše rty spojily. Otřely se o sebe jen jemně a krátce, chtěla jsem víc, jenže někdo za námi zatroubil.

Hrozně jsem se polekala a málem se praštila hlavou do střechy auta. Ještě, že máme tak vysoké SUV, jinak by to byla nepěkná srážka.

„No jo, už jedu," zabručela jsem a ihned rozpohybovala vozidlo.

Když jsme konečně sjeli k tomu prokletému Tescu. Už dle aut mi došlo, že to bude boj o holý život. Jsem ochotná se poprav o poslední hrášek do polívky, je-li to nutné. Bez něj se domů nevrátím ani omylem, protože večeře na Štědrý den bez hráškové polívky prostě není štědrovečerní večeře!

„Tak připraven?" zaparkovala jsem na nejbližším možném místě, což bylo samozřejmě úplně na opačné straně parkoviště, než byl vchod do obchodu.

„Že váháš," mrknul levým okem, a pak jsme oba vystoupili.

Zamknula jsem za běhu směrem ke vchodu a rukou, kterou jsme se nedrželi, jsem si kryla obličej. Letos jsou skutečně Vánoce na sněhu i s pořádnou chumelenicí.

Obchod měl dnes zkrácenou otevírací dobu, takže jsme měli asi hodinu a půl na to, abychom pobrali vše, co potřebujeme a dostali se ven. To zní jako dost času, ale obávám se, že to až taková sranda nebude.

Jezdící košík na nás už nezbyl, takže jsme si vevnitř vzali jeden do ruky. Nemohla jsem ho nechat jít samotného, protože česky neumí a určitě by mu trvalo dost dlouho, než by nějaké potraviny našel. Nebudu ho tak trápit. V obchodě byl, jak jsem již předpokládala, pěkný sajgon. Měla jsem na seznamu pár položek, které naštěstí byly k dostání. Luštěniny byly sice už pěkně vybrané, ale co se divím. Všichni nakupují, jak diví.

„Po době strávené v Soulu mi to nepřijde tak hrozné," koukal Namjoon kolem sebe, drže ten košík, který pomalu začal přetékat věcmi, které jsem do něj dávala.

„Mně teda jo, vždyť víš, jak mrtvo tu bývá v jiné dny," potáhla jsem ho za ruku do sladkostí s úmyslem, že nám koupím alespoň nějakou dobrotu za to, že jsme tohle museli absolvovat.

Doma na nás sice čeká cukroví, ale s dopravou venku tipuji, že dříve, jak za hodinu domů stejně nedorazíme.

„Nojo, ty jsi v Koreji nežila tak dlouho, aby sis zvykla," ušklíbnul se a automaticky se natáhl po Fidorce, která mu ze sladkostí chutnala nejvíce.

„Nebylo to pro mě, co si budeme povídat," utrousila jsem, přihazujíc ještě lísko-oříškovou Linu, kterou miluju zase já.

„Já vím, proto jsme teď tady, ne?" ucítila jsem, jak mě bere kolem pasu, a když jsem se natočila k němu, dostala jsem sladkou pusu na líčko.

„A co ty a Evropa? Jsi ty pro tohle?" uculila jsem se, objímajíc ho kolem pasu taky.

Ignorovala jsem lidi okolo, však ať si nás obejdou, já mám teď pěknou chvíli se svým přítelem.

„Jistě, jsi tu ty," uculení mi opětoval a znovu se sklonil, tentokrát mě líbaje na rty.

„To ráda slyším," polibek jsem mu vrátila, a pak jsme se konečně vydali k pokladnám.

Hrozně pro mě znamenalo, že se rozhodl odjet do Česka se mnou. Popravdě jsem ani nic takového nečekala.

I když... co já v životě čekala? Že budu s někým jako on? Ani v nejmenším. Prostě si mě nějak našel a já nemohla říct ne.

Potkali jsme se ve Vietnamu, kde jsem byla na výletě se svou kamarádkou. Její rodina je z Vietnamu, takže jsme u nich měli ubytování zadarmo a já byla schopná si našetřit alespoň na letenku a nějakou tu útratu. Když jsme se poznali, nebrala jsem to nějak vážně, protože byl de facto z jiné strany planety než já a spíš mi přišlo zajímavé se prostě jen seznámit s někým takovým, protože přátel z ciziny příliš nemám.

Očividně už tehdy přeskočila nějaká jiskra, ale já si to moc nechtěla připouštět, protože jsem zkrátka nechtěla být zklamaná z toho, že to nevyjde. Protože... bylo v té době přece jasné, že to nevyjde, no ne?

Po půl roce psaní mě pozval do Soulu. Tehdy jsem na tom s penězi byla docela dobře, protože jsem měla dobrou práci a zároveň bydlela ještě s rodiči, kterým jsem jen přispívala na nájem. Proto jsem taky měla na to, abych tam jela. A přišlo mi super, že se můžu zase někam podívat.

Korea byla fakt něco, jenže... on byl taky něco, a co se asi tak může stát, když strávíte sama s krásným chlapem tři týdny u něj v apartmá? Jiskra byla zase tam, a aniž bych to plánovala, domů jsem odjížděla zamilovaná až po uši.

Není pak divu, že jsem se rozhodla všechno opustit a jít za ním. Rodina, přátele, práce a všechny známé věci zůstaly doma v Česku a místo toho na mě čekal Soul, který jsem měla šanci trochu poznat pouze během těch tří týdnů. Sečteno a podtrženo, bylo to jedno velké neznámo.

Vydržela jsem v Koreji dva roky, ale narovinu přiznám, že on byl to jediné, co mě tam drželo. Nebyla jsem schopná si najít pořádnou práci, protože korejsky neumím, a přestože angličtina mi problém nedělá, nejsem rodilý mluvčí, což hraje taky velkou roli. Bez mučení říkám, že jsem tam byla docela nešťastná. Nechtěla jsem ho zklamat a přiznat, že na život tam prostě nemám. Přestože on byl úžasný, ostatní lidé byli tak kulturně vzdálení od toho, co jsem znala, že se to časem nedalo zvládnout.

Myslela jsem si, že je to konec, že odjedu domů a rozejdeme se, protože vztah na takovou dálku skutečně možný nebyl a ani bych ho nechtěla.

On se však zachoval tak, jak jsem skutečně nečekala. Prostě si sbalil kufry se mnou, dal Koreji sbohem a teď jsme tady. V malé zemi, ale spolu a šťastní. Můžu si přát víc?

A jo, vypadnout konečně z toho přelidněného obchodu.

„Necháš mě řídit?" zeptal se, když jsme dorazili zpět k autu i s nákupní taškou.

„Jasně, chytej," upozornila jsem ho a hodila po něm klíčky od tátova Audi.

Pohotově je chytil, tašku dal do kufru auta, a pak jsme oba zasedli na sedačky.

„Nevím ale, jestli si tu jízdu vůbec užiješ, nejspíš budeme zase stát v koloně," podotkla jsem.

On řídí jen výjimečně. Z nějakého důvodu to nemá moc rád a já to naopak miluju, takže většinou řídím já. Nemám však problém mu to přenechat, když si to přeje, špatný řidič rozhodně není. I když... ten, kdo jednou žil v Soulu a řídil tam, bude perfektním řidičem nejspíš kdekoli. Je to tam hotová džungle.

Připásala jsem se, zapnula si vyhřívací sedačku, a pak si hlavu opřela o okno. Rozhodla jsem se, že si zdřímnu, než dojedeme domů, alespoň večer dlouho vydržím. Nikdy totiž nechci, ať ten večer skončí.

„Nevadí," odvětil jenom, a to bylo taky to poslední, co jsem vnímala.

Ráno jsem vstávala dřív, což se na mě i dost podepsalo. Není pak divu, že jsem prostě vytuhla.

Když jsem procitla, neměla jsem vůbec přehled o tom, na jak dlouho jsem to zalomila. Pár minut? Hodina? Stáli jsme však, a tak jsem předpokládala, že jsme buď znovu v zácpě, anebo dokonce doma. Nevzbudila jsem se však sama od sebe, to, co mě vzbudilo byla Namjoonova ruka, kterou jemně hladil mé koleno.

„Už jsme doma?" zamžourala jsem směrem k němu.

Jen s úsměvem zavrtěl hlavou, na což jsem se nechápavě podívala z okna. Byli jsme v poli a to doslova. Všude kolem byl jen sníh, sníh a sníh.

„Kde to jsme? Ty ses ztratil?!" okamžitě mě to probralo.

Jsem idiot, mohlo mě napadnout, že třeba zabloudí. No tak trochu jsem si myslela, že už ví, kam jet, protože jsme tady společně byli několikrát.

„Ne, uklidni se," uchichtl se tiše a na mé překvapení si odepnul pás.

„Tak proč jsme v poli?" nechápala jsem pořád.

„Protože s tebou chci být na chvíli sám," pousmál se a odepnul pás i mně.

„Ale..." namítla jsem, neschopná pochopit tak brzy po probuzení, o co se tu jedná.

„Mám hrozně rád tvé rodiče, ale v poslední době mi to přijde k nevydržení. Nemáme ani minutu pro sebe," neřekl mi novinku.

„Promiň,"

Neměla jsem na to, co odpovědět. Je to pravda, ale snažili jsme se teď našetřit nějaké peníze na vlastní byt. Nechtěli jsme ho hned kupovat, ale i kauce je docela dost na to, že jsme hodně peněz museli investovat do stěhování sem do Čech. A já prachy bohužel netisknu – no ani on ne.

„To nevadí, nevyčítám ti to a nelituji, že jsme tady, jen mě napadlo si ten dnešní speciální den trochu zpříjemnit a třeba ho udělat ještě speciálnějším,"

Můj mozek se mohl zbláznit z toho všeho přemýšlení, když rukou zabloudil do kapsy svých kalhot a vytáhl z ní malou sametovou krabičku.

„Představoval jsem si, že ti ho dám pod stromeček, ale pak mi došlo, že bych spíš chtěl, abychom u toho byli jen sami dva," sledoval věc ve své dlani, a když ji otevřel, skoro jsem přestala dýchat.

„Em, chceš si mě vzít?" vzhlédl ke mně svýma čokoládovýma očima.

Všechno ve mně křičelo ano, protože je to něco, co jsem si hrozně moc přála, ale přišlo to tak náhle a byla jsem ohromená natolik, že jsem v tu chvíli nemohla říci ani slovo.

„T-to vážně?" vykoktala jsem.

„Jo, vážně," zasmál se krátce mému, nejspíš pěkně šokovanému, výrazu.

„Já... ano!" vykřikla jsem, a pak to zopakovala ještě několikrát během toho, co jsem ho mačkala v náručí.

„Počkej, přece ti ho musím nejdříve navléct," zastavil mě, když jsem ho chtěla začít líbat.

A že jsem měla chuť ho ulíbat k smrti.

Měla jsem slzy v očích při pohledu, jak mi prstýnek klouže po prstě a usazuje se na mém levém prsteníčku. Hrozně moc pro mě tato chvíle znamenala.

Zvedla jsem hlavu a znovu se střetla s jeho očima. Vyměnili jsme si úsměvy, a pak se na sebe vrhli. Konečně!

Netuším, jak jsme se dostali na zadní sedačky auta, ale naopak tuším, že jsem byla vděčná za to, jak velký ten zpropadený krám je. Zima v něm nebyla a netrvalo dlouho, aby se všechna skla zamlžila díky našim zrychleným dechům.

Užívala jsem si každý polibek, který mi věnoval na rty i jinde, a naopak si užívala, že já mu můžu všechno to stejně vracet.

Chtěla jsem se s ním pomilovat tady na místě a bylo mi jedno, že je to na zadních sedačkách auta. Přišlo mi, jakože si snad potřebuji zpečetit celé to rozhodnutí. Jako bonus k tomu všemu ještě bylo, že jsme věděli, že tady nás rozhodně nikdo nevyruší.

Konečně jsme sami dva.

Ale... vždyť já ke svému štěstí snad ani nic nepotřebuji, ne?

Jen jeho po svém boku.

A to se mi splnilo.

***

Další speciál si můžete vybrat z: Yoongiho, Jina a JungKooka, tak kdo bude další? :)