Zasněžené Tokio vypadalo nádherně. Obrovské vločky dopadaly na střechy budov, cesty, stromy a ani můj parapet se jim neschoval. Za chvíli se na něm utvořila krusta vysoká minimálně deset centimetrů. Byla to krásná podívaná, ale svým způsobem mě rozesmutnila. Sníh venku totiž jen dokazoval, že Vánoce přicházejí a já je nejspíš strávím ve svém jedno-pokojovém bytě úplně sama.

Tokio bylo vždycky můj sen, který jsem si před rokem splnila. Odstěhovala jsem se tady, nechávajíc všechno známé za sebou a připravená žit nový život.

Všechno však medové nebylo. Málo peněz našetřených do začátku zapříčinilo, že jsem bydlela v tak malém bytě, který měl de facto jen jeden pokoj a zvlášť koupelnu se záchodem. Dovedete si představit, že máte v jedné místnosti kuchyň, obývák i ložnici? Nutno dodat, že ta místnost byla maličká. Kuchyňská linka u mě téměř neexistovala, dřez jsem neměla a věci myla v koupelně. Lednička uvnitř měla jen dvě poličky a byla součástí mé šatní skříně.

Utěšovala jsem se však tím, že pro jednoho člověka to stačí. Občas bych sice uvítala více prostoru, ale jsem tu sama, tak co víc bych chtěla, ne?

Práci jsem taky hledala marně a na konec jsem skončila u doučování angličtiny. Začalo mě to bavit, poznala jsem díky tomu nové přátele a dokázalo mě to uživit.

A vlastně právě díky tomu jsem se potkala s JungKookem. S o tři roky mladším studentem Tokio University. Tehdy jsem měla plno a nemohla jsem ho vzít, no on zněl v telefonu ale tak zoufale, že jsem na konec svolila. Nikdy toho rozhodnutí nezalituju, protože díky němu se můj život v Japonsku stal skutečným snem. Neměla jsem vysněnou práci, neměla jsem nádherný byt, ale našla jsem svou lásku.

JungKook je původně z Koreje, ale prý se tady s rodiči přestěhoval už když byl malý. Umí proto hodně dobře japonsky i korejsky. S angličtinou to sice nejprve trochu pokulhávalo, ale mé hodiny mu dost pomohly, a pak, když jsme spolu začali trávit více času jen proto, že jsme spolu zkrátka chtěli být, začal mluvit skoro plynule. Má sice pořád ten rozkošný přízvuk, ale nedovedu si ho ani představit bez něj.

I díky němu tady vlastně pořád jsem. Kdybych ho nepotkala, nejspíš balím kufry a mířím domů.

Užívala jsem si chvíle s ním a v poslední době u mě v bytě trávil dost času. Byla jsem mu vděčná, protože všude na mě dýchala ta vánoční atmosféra a já nechtěla být sama. V Japonsku se sice Vánoce jako takové moc neslaví, ale všude v obchodech je to nehorázná komerce, takže na každém kroku je stromek, světýlka a falešní Santové.

Mrzelo mě, že nemůžu domů, ale rodiče se letos rozhodli, že stráví Vánoce v Karibiku, protože má sestra se odstěhovala taky a oni zůstali sami. Údajně je třeba si užívat, když ptáčci vylétli z hnízda. Nikdy bych je netipovala na podobné nápady, máma je poměrně tradičně založená, ale pak jsem si řekla, že proč ne? Uniknou tomu všemu stresu, pečení, nakupování dárků a tak dále. Jednou si to užijí a příští rok se snad zase sejdeme jako rodina.

Já si jen koupila malý umělohmotný stromek a ozdobila ho dekoracemi. Pozvala jsem JungKooka, který byl dopoledne normálně ve škole jako ostatní a odpoledne jsme se rozhodli strávit spolu.

„Noona, to je děs," zaúpěl a zaklonil hlavu.

Tiše jsem se uchichtla a pozdvihla nechápavě obočí, sama nespouštějíc zrak ze své knížky, kterou jsem četla. U toho jsem neustále prohrabávala jeho vlasy, protože přesně tak to má rád.

Hlavou se zavrtěl na mém klíně, a pak odhodil učebnici až spadla z postele.

„Jsou to kraviny, proč se to vůbec musíme učit?" našpulil nespokojeně rty.

Odložila jsem svou knihu, jelikož mi došlo, že tímhle jeho snaha o učení asi končí. Bože, jsem tak ráda, že už nechodím do školy. Užila jsem si toho až až. Je super pocit vědět, že do sebe nemusím cpát věci, o kterých si sama myslím, že jsou to úplné blbosti.

On je ale teprve v prváku. U nás doma by měl tedy další dva roky, ale tady to mají jinak, takže ještě tři roky ve škole.

Fakt jsem si nikdy nemyslela, že jednou budu randit se studentem. A ještě k tomu mladším, než jsem já.

„Já nevím, se zeptej profesora," zasmála jsem se.

Nechala jsem ho, ať vezmou mou ruku, která ho hladila do své a proplete naše prsty.

Nahlas si povzdychl, a pak se velkýma očima zapřel do mých.

„Jsi smutná, že jsi na Vánoce tady?" zeptal se a u toho něžně hladil mou ruku.

„Ne, jsem tu přece s tebou," nechtěla jsem začít nějaký smutný rozhovor.

Už jsem se víceméně smířila s tím, že to letos bude prostě tak, jak to je.

„A dáme si nějaké dárky?" zamrkal.

„Chtěl bys?" zatvářila jsem se překvapeně.

„Jasně, vlastně pro tebe už jeden koupený mám," uculil se.

Zůstala jsem na něj hledět a v duchu začala pomalu panikařit. On mi koupil dárek? Vážně mi koupil dárek, aniž bychom se nějak domluvili? A co teď mám jako dělat?! Já pro něj vůbec nic nemám!

„To jsme si nedomluvili," odkašlala jsem si znepokojeně.

„Já vím, že ne, ale došlo mi, že za dobu, co jsme spolu, jsi ode mě ještě pořádně nic nedostala," zamručel, jasně nespokojený z toho faktu.

„Ale jo, vždyť jsi mi několikrát donesl květiny a víš, že já je zbožňuju," pousmála jsem se a začala zase hladit jeho jeho čelo, rozhrabávajíc tak rovnou ofinu.

Nečekám od něj nic velkého, protože vím, jak to je s penězi, když člověk chodí do školy. Občas si prý chodí přivydělávat na nějakou brigádu, ale věřím, že to mizí jako nic. Nechtěla jsem, ať mi kupuje nějaké dárky, rozumím tomu, že na to prostě teď nemá.

Navíc já jsem zkrátka ten romantický typ a nehoráznou radost mi udělá klidně jen pár růží.

Díky tomu si mě možná i tak získal. Celé to naše randění začalo hodně pomalu. On je stydlivý, já jsem taky docela stydlivá. Viděli jsme se párkrát jen kvůli jeho hodinám, ale hodně mě zaujal už při první návštěvě a těšila jsem se pokaždé, co jsme se měli sejít znovu. Moc jsem se styděla na to, abych ho sama někam pozvala, a pak mám ještě pořád v hlavě zafixované to, že kluk přece zve holku na schůzku, ne? Dneska už to sice takhle moc nefunguje, no já nejspíš žiju ještě někde ve středověku. Ne-li rovnou v pravěku.

On se tehdy vůbec nijak neprojevil. Byl trochu nervózní, ale připisuji to faktu, že Asiaté obecně jsou velmi často stydliví a těžce se jim navazují kontakty. A co pak teprve oni a angličtina. Bál se, že něco řekne špatně, přitom jsem tam byla od toho, abych mu s tím pomohla.

Naprosto mě proto překvapilo, když jednou do naší hodiny dorazil s květinami a zeptal se mě, jestli by mě mohl pozvat na schůzku. Neměla jsem daleko od toho, abych se rozplynula blahem, jak sladký u toho byl.

Jelikož byla náklonnost oboustranná, souhlasila jsem. Byli jsme spolu na pár rande, a pak se to naštěstí začalo odvíjet samo. Sice hodně pomalu, ale začalo. Na začátku z nás byli spíš takoví dobří kamarádi, co spolu rádi trávili čas. Chtěli jsme se poznat a ani jeden nespěchal. Později přibyl nějaký ten fyzický kontakt. Vzali jsme se za ruce nebo si dali pusu.

Za ten půl rok, se to stihlo odvinout až do té fáze, kdy jsem zkrátka zamilovaná a šťastná. On sice mé rodiče nepoznal, protože mě za tu dobu navštívit nepřijeli, ale já s těmi jeho byla na večeři a byli to opravdu milí lidé. Byla jsem ráda, že jeho vztah s cizinkou berou tak v pohodě. Potěšilo mě vlastně vůbec jen to, že chtěl, abych se s nimi seznámila. Dokazovalo mi to totiž, že to myslí opravdu vážně.

Dokonce jsme začali uvažovat, že jakmile dokončí první rok na univerzitě, přestěhovali bychom se společně do nějakého bytu. On stejně platí za koleje a v poslední době na nich bývá minimálně. Jeho škola není od mé garsonky daleko, a tak je tady téměř pečený, vařený. Sice se tu nespí zrovna ideálně, protože mám malou postel, ale od té doby, co tu poprvé přespal, jsem mu to víckrát už nebyla schopná rozmluvit.

Stěžuju si ale? Naopak, je hrozně milé vedle něj usnou, a pak se i probudit.

„Květiny zvadnou a vyhodíš je. Chtěl jsem ti dát něco, co ti vydrží děle," namítl.

„JungKookie," protočila jsem očima, dávajíc tak najevo, že to opravdu není nutné.

Nic na to neřekl, jen se vyhoupl do sedu a natáhl se po svém batohu. Poposedla jsem si na posteli o něco výš, abych mohla narovnat svá záda. Ležel mi na nohách docela dlouho a já se příliš nechtěla hýbat. Mé tělo se však už ozývá.

„Vesele Vánoce, Es," podal mi krabičku úhledně zabalenou v balícím papíru.

„Děkuji," protáhla jsem dojatě.

„Pojď ke mně," zamumlala jsem, natahujíc se pro objetí ještě předtím, než to rozbalím.

Opravdu mě překvapil, a i když jsem nejprve chtěla být naštvaná, že jsme se nějak nedomluvili, rozhodla jsem se, že si tu chvíli užiju, a prostě mu koupím něco dodatečně. Však on se svět nezboří a Vánoce jsou oficiálně až zítra.

S úsměvem mě přivinul k sobě do náruče a sotva jsem v ní byla, prsty jsem chytila jeho bradu a naše rty spojila v polibku. Byla to sice jen krátká pusa, ale ani takových nebudu mít nikdy dost, protože obecně je mezi námi toho fyzického kontaktu docela málo.

Chvíle, kdy jsme se mazlili pro mě byli výjimečné. Cenila jsem si toho, že na mě v tomto směru netlačí, ale občas mi na mysl přišlo, že už je možná čas, abychom to posunuli někde dál. Miluju ho a jsem si tím jistá, tak na co mám čekat?

„Děkuju," zopakovala jsem, a pak se odtáhla, abych mohla dáreček rozbalit.

Sundala jsem balící papír, který byl červený s bílými vločkami, a ještě k tomu měl mašli. Uvnitř byla černá krabice možná o něco větší než bonboniéra. Především byla o dost vyšší. Nemám tušení, kde ji sehnal, ale vypadala luxusně. Začínala jsem být zvědavá, co je vevnitř, protože ať přemýšlím, jak přemýšlím, vůbec nic mě nenapadlo.

Nějakou knihu by nejspíš nezabalil do takové krabice. Na šperky je moc velká. A oblečení? To bych zrovna netipla, že by chtěl kupovat.

Pak mi ale pohled spadl na stříbrném nápise, který byl jemně vyrytý do krabice v pravém horním rohu.

„Ty jsi byl ve Victoria's Secret?" vykulila jsem oči a zvedla hlavu.

Setkala jsem se jen s jeho hořícími tvářemi, které neměly daleko do toho, aby splynuly s barvou mého povlečení. Nejistě se usmíval a u toho se drbal za krkem.

„No, jo," odkašlal si.

„A víš, co se tam prodává?"

„Jasně, že vím, když jsem tam byl," zrudnul ještě víc.

Nechtěla jsem si ho dobírat ještě víc, ale celé to trochu nechápu. Nesedělo mi k jeho povaze, že by se odvážil a šel do obchodu se spodním prádlem. A ještě mi v něm něco koupil.

Rozhodla jsem se to však neřešit a otevřít krabici, abych se konečně dozvěděla, co je uvnitř.

„Víš, já..." zase si odkašlal a nejspíš chtěl upoutat mou pozornost, no bylo to zcela zbytečné.

Můj pohled byl bez mrknutí zakotven na černé krajce, která měla šanci spatřit světlo světa. Sama jsem cítila, jak se mi hrne teplo do tváří, ale neodolala jsem a kousek, bezpochyby ne zrovna nejlevnější, vytáhla z krabice ven.

Bylo to nádherné.

Až na jednu věc...

Téměř vše šlo skrze to vidět.

Kousla jsem se do rtu, když jsme se přes tu krajkovou látku konečně střetli pohledem, a pak ji zase složila zpátky do krabice.

„Nelíbí se ti?" zamumlal nejistě.

„V tom to není, jen jsem nečekala, že ty... mi dáš něco takového," přiznala jsem a ani se nesnažila skrýt překvapený výraz.

Byla jsem hodně zaskočená.

Přirozeně se mezi námi v tomto směru děly nějaké věci, když jsme spolu chodili. Jenže všechno to šlo tak pomalu a já se vlastně nikdy nějakých intimních doteků od něj nedočkala. Není pak divu, že jsem v šoku, když mi dá takové sexy prádlo, které na nošení jen tak určitě není.

„A kdo jiný by ti ho měl dát, když ne já?"

„Tak jsem to nemyslela," zavrtěla jsem hlavou.

Ještě chvíli jsem si prádlo prohlížela, a pak se podívala na něj.

„Dal jsi mi ho z nějakého důvodu nebo jen tak?" zeptala jsem se na to, co mě zajímalo asi nejvíce.

„No," započal, koukaje všude okolo jen ne na mě.

Pěkně ho to, chlapce, přivedlo do rozpaků a popravdě se ani nedivím. Nadávat však může jen sám sobě, když to celé inicioval.

„Nejprve jsem myslel, že jen tak, ale když jsi se zeptala..."

Po téhle větě mi obočí nevyletělo div ne na vrch hlavy. V první chvíli se ozvalo mé stydlivé já, jasně říkaje, že rozhodně ne! Nemůže si přece myslet, že když mi něco takového dá, hned se s ním vyspím.

Po pár vteřinách mě celý ten nepříjemná pocit z toho přešel. Na co čekám? Až naprší a uschne? On mi tak dal jasně najevo, že bych nás chtěl posunout někam dál, což je přece něco, nad čím v poslední době přemýšlím víc a víc. Nejde to zkrátka načasovat úplně ideálně, protože nic na světě není ideální a bohužel, některé věci mezi námi byly zkraje divné, protože pro nás oba byly poprvé. S tímhle to nejspíš jiné nebude, ale je třeba to překonat.

„Dobře a chceš svůj dárek hned nebo později?" pousmála jsem se a natáhla se po šňůrce od jeho mikiny.

Odložila jsem na chvíli krabici a jemně ho za ni táhla k sobě. Vykulil na mě ty své laní oči a na sucho polknul, když naše rty byly od sebe vzdálené jen několik malých centimetrů.

„T-teď," šeptl a oči zavřel, když jsem ho skutečně políbila.

Pusa však netrvala dlouho. Hned jsem ho od sebe odtlačila, popadla krabici a postavila se z postele.

„Hned jsem zpátky," s těmito slovy jsem se rozešla do své malé koupelny a doufala, že si celou tuhle akci ještě nerozmyslím.

Když jsem se svlékala, měla jsem divný pocit. Jakmile jsem si oblékla krajkové body, pořád ten divný pocit přetrvával, ale pohled do zrcadla mě trochu uklidnil. Všude to sedělo dobře a přiznávám, že jsem si skutečně připadala svůdně.

Později se taky ukázalo, že jsem tak nepřipadala jen sobě. Z Vánoc, o kterých jsem si myslela, že je nejprve strávím s depresivní náladou, se stal den, na který budu vzpomínat nejspíše až do konce svého života.

Něco jsem dostala, něco jsem dala, ale především jsem něco krásného zažila.

**

Tentokráte si čtyři lidé napsali o Taeho, čtyři o Kooka. Rozhodla jsem se pro Kooka, protože Tae má na konec díly dva na sebe navazující, takže si myslím, že bude pěkné, když nám sérii Christmas Gift ukončí.

Všem přeji Šťastné a Veselé Vánoce!