Další, přemýšlím, bude s Taehyungem, ale kdybyste někdo měli nějaký nápad, sem s ním :)

„Jestli tady nebude to občerstvení do pěti minut, tak odcházíme." Odpověděla jsem klidně organizátoru této akce.

„Snažíme se to zařídit, paní." Odpověděl.

„Slečno!" odsekla jsem naštvaně.

„A myslím to vážně, stanovili jsme si nějaké požadavky pro vystupování tady, takže je koukejte splnit. Jinak odcházíme!" zopakovala jsem a zabouchla mu dveře před nosem.

„Evelyn, jsi na něj pěkně drsná." Okomentoval to Namjoon se smíchem. Stáli mi za zády, dělají to vždycky, protože prý se jim líbí, jak jsem drsná. Už to nijak nekomentuju. Dělat v téhle branži není nic jednoduchého, člověk musí být drsný, mít ostré lokty a být pracovitý. Obzvlášť pokud jde o Korejce. Jejich pracovní morálku člověk někdy nepochopí, ale musí s nimi držet krok. Hodně mě tahle společnost naučila.

„Já tomu nerozumím, co to jako zkoušejí? Těch podmínek bylo vážně minimum a oni nejsou schopni splnit ani tohle." Nasupeně jsem přešla k umyvadlu, které v šatně bylo, a opláchla si ruce.

„Je to jen jídlo." Protočil Jimin očima.

„No jasně, že je to jídlo! Musíte se najíst dostatečně v předstihu, aby pak někdo z vás neprozvracel zbytek noci." Ještě teď vzpomínám na jeden koncert, před kterým se Taehyung opravdu hodně najedl, protože byl hladový. Samozřejmě, že se to v něm v průběhu vystoupení hnulo. Tak-tak odzpíval poslední písničky a celou cestu v dodávce domů zvracel. Nehledě na zbytek noci, kdy jsem s ním já proseděla u záchodu. Milí zlatí se totiž sbalili s tím, že u takového hnusu nebudou. Někdy si přijdu jako matka a ne manažer.

„Hele nepřipomínej to!" ozval se ten, o kterém jsem mluvila.

„Já to myslím dobře. Prostě musíte něco malého sníst, ale ne deset minut před show, s výkonem se to pak nepopasuje dobře." Zavrtěla jsem hlavou a svalila se na gauč vedle JungKooka, který si hrál na telefonu.

Stihla jsem uskutečnit dva telefonáty, a pak konečně přinesli obložený stůl. Sama jsem měla hlad a pustila se do toho.

„Ne, ten mufin ne!" vyrvala jsem ho Jiminovi z ruky.

„Proč? Jsem na dietě?" zatvářil se zděšeně.

„Nejsi, ale je to teď moc těžké, schovám ti ho na potom, může být?" vyjednávala jsem. Nesnáším jejich diety. Nejhorší bylo, že tady v Koreji to bylo moc populární. Nikdy jsem to žádnému z nich ale nepřikázala. Nemám to srdce, kluci jako oni by neměli držet žádnou dietu. Je to kravina. Pořád trénují a mají dostatek pohybu, aby spálili to, co snědli. Sice jsem se v tomhle směru setkala s nesouhlasem od vedení, ale když zjistili, že fanoušci pak berou věci líp, nechali to být. Naše image je založená na uvolněnosti. Na rozdíl od jiných skupin mají o dost více volna a ta práce je pak baví o to více. Snažím se tu zavést trochu toho západního stylu. V Americe, kde jsem pracovala pro jednoho manažera to je spíš naopak. Hvězdy si diktují co a jak bude. A on se snaží to splnit. Jenže tady byl manažer jako bůh, všem šlo o jedno – o peníze a skupina vždy musela poslouchat. Já se snažím taková nebýt a zatím to přinášelo výsledky.

„Dobře," přikývnul teda. Chvíli ještě relaxovali a často se buď bavili mezi sebou nebo si hráli na telefonech. Já se snažila zařídit jednu věc, no zatím jsem nebyla moc úspěšná.

Pak byl čas na stage. Měli vystoupit jen s jednou písničkou, pak následoval krátký rozhovor a JungKook měl special performance se Zickem.

„Jsem vážně nervózní, určitě jsem zapomněl slova." Přešlapoval nervózně.

„Nezapomněl, budeš perfektní." Zavrtěla jsem hlavou. Na chvíli jsem si vypnula sluchátko, které jsem měla v uchu, aby mě hlasy v něm nerušily. Tahle věcička byla vážně vymakaná, ale někdy mám pocit, že s ní dokonce i spím.

„Co když ne." Obešel mě.

Zatáhla jsem ho za svetr a donutila zastavit.

„Já ti věřím, přestaň se nervovat, užiješ si to!" řekla jsem vážně.

„Srdce se mi adrenalinem rozskočí, můžu tě obejmout?" zeptal se vyděšeně a já se zasmála.

„Pojď sem, jsi jako malý." Protočila jsem očima a pevně ho objala. I přes ty podpatky byl o něco vyšší než já, ale dokázal se tak schoulil, že jsem ho měla v náručí nacpaného celého.

„Uklidni se, dobře to dopadne. Lidem se to bude líbit." Poplácala jsem ho po zádech a pustila.

Moc dlouho jsme pak nemluvili, protože už ho zavolali na své místo. Mávla jsem na něj a přidala povzbudivý pohled. Pak se rozezvonil můj mobil.

„Co to do háje... jasně, že budou vystupovat!" vykřikla jsem a jeden ze zvukařů mě okřikl. Vrátila jsem se proto do místnosti s občerstvením, kde už byl zbytek, který odpočíval po výkonu.

„Všechny podrobnosti pošleme majlem." Řekl pořadatel do mobilu a já div neposkočila.

Právě se mi je povedlo dostat na KBS Music Bank in Hanoi! Do Vietnamu. Japonsko jsme už dobili a v Číně jsme taky byli párkrát, no Vietnam se ne a ne nechat. Zkoušela jsem to už minulý rok, ale bylo to téměř bez šance. Pořád jsou tam ti samí. EXO, Shinee, Girls Generation. Je těžké konkurovat SM Entertaiment. A skupinám, které byly na scéně delší dobu. No naše ARMYs byli tento rok skvělí a dokonce je díky nim nominovali do několika skupin v Seoul Music Awards. Už jen ta nominace je úspěch.

„Co je?" zeptal se Yoongi, okusujíc jablko.

„Hádejte, kdo je perfektní a dostal vás na KBS do Hanoi?" mobil jsem hodila na gauč a ignorovala jeho další vyzvánění. Nikdo, kdo mi volá už teď není důležitý, když to hlavní jsem vyřídila.

„Děláš si srandu!" vykřikl Namjoon.

„Jste tam!" zakřičela jsem a skočila na něj od radosti!

„Jsi skvělá, to je ohromný úspěch!" přikyvovali ostatní.

Za chvíli se vrátil i JungKook a konečně měl o něco zdravější barvu. Tréma z něj opadla a pak dokonce přiznal, že si to i užil. Zavelela jsem pak, že je čas odjet. Zavolala jsem ochranku i s autem a dohlédla na zbytek týmu, aby sbalil vše potřebné.

„Odvedli jste dobrou práci, za tohle si můžete přát něco k jídlu, co koupím po cestě." Tohle byla taková naše neoficiální dohoda. Oni se snažili ze sebe vydat maximum a já je vždy nějak obměnila. Často to bylo nějaké jídlo, protože, jsou to přece jen kluci a ti by jedli pořád.

Občas jim koupím něco do jejich dormu. Naposledy to byla nová televize s xbox ONE. Asi je divné, že jim pořád něco kupuji, ale jsem tu sama a platí mě dobře. Vlastně jsou to jediní lidé, kterým můžu kupovat dárky. Je to trochu smutné, ale jsem pořád tak zaneprázdněná prací, že po dlouhé době, kterou jsem strávila v Soulu, jsem si pořádně nenašla žádné přátele. Občas jsem zašla někde s kolegy z práce, ale ti se nepovažují za přátele. Spíš jsou to jen známí.

„Jsi skvělá, co si dáme, kluci?!" na to se začali dohadovat, mezitím, co jsem je vedle dlouhou chodbou. Pořad, ve kterém jsme byli, ještě zdaleka neskončil a všude se motala spousta lidí. Nepřekvapilo, že jsem do někoho vrazila, no když jsem zvedla hlavu, překvapená jsem začala být.

„A hele! Tebe bych tu nečekal." Usmál se Lee Kang-dae ve své plné kráse. Teda, spíš ošklivosti.

„Nápodobně." Odsekla jsem. Nenamáhám se s úsměvem. Jestli tady někoho nesnáším, pak je to on. Nevím, čím to bylo, ale už jsem se několikrát s ostatními manažery bavila o tom, že válka mezi nahrávacími společnostmi je vážně šílená. Často si přebíráme navzájem účinkování v různých soutěžích nebo místa ke koncertům. Mám pocit, že Kang má zaměřeno na mě a na kluky. On a GOT7 jsou všude, kde jsme my. Častokrát jsem se dozvěděla, že když nám někdo něco odřeknul, byla to hlavně jeho vina. Má na mě spadeno. O tom není pochyb. JYP Entertainment má prsty snad všude.

„Bylo to nějaké krátké, tos jim nedomluvila delší vystoupení?" zase se sladce usmál a kluci za ním se rozesmáli.

„Nevšimla jsem si, že by tu bylo něco k smíchu." Utrousila jsem a obdařila je svým ledovým pohledem. Tohle často zabíralo a oni nebyli výjimkou.

„Už je to vážně trapné, věděl jsi moc dobře, že jsem měla na stagi celých dvacet minut, ale jelikož jsi se tu nacpal ty s tou tvou bandou křupanů, tak to stáhli na deset!" obvinila jsem ho.

„Dávej si pozor na pusu." Zamračil se.

„Ty si dávej pozor na to, co děláš." Ukázala jsem na něj prstem. Vážně mě vytočil.

„Ty jedna malá.." určitě se chystal říct něco dalšího.

„Hele nebuď hrubý, to je pod tvou úroveň, doufám." Zastal se mě Jin. Bylo to sice pěkné, ale já bych se klidně do slovní bitky pustila. Naučila jsem se hodně sprostých korejských slov, vracela bych mu to, a pak přidala i něco anglicky, čemuž by stoprocentně nerozuměl a štvalo by ho to.

„Jsi ubohá, když se tě někdo musí zastávat." Okomentoval to pouze.

„Ubohá možná, ale hádej kdo bude na KBS Music Bank v Hanoi?" tentokrát jsem se zakřenila.

„Hm, GOT7 to zřejmě nebudou." Zatvářila jsem se pro změnu lítostivě. Zčervenal, div mu z uší nešla pára.

„Tohle je slabé, neumíš nic lepšího?" řekl, ale očividně ztrácel trpělivost. Chtěla jsem mu opět něco odseknout, ale pokračoval.

„Moji kluci mají disciplínu a respekt, na rozdíl od toho tvého cirkusu." Vysmál se mi. Na to jsem zrudla pro změnu já.

„Odvolej to!" přísahám, že jsem se na něj chtěla vrhnout.

„Lidi se za pravdu zlobí."

„Alespoň jsme všichni šťastní a oni netrnou při každém mém pohybu, jako bych se měla proměnit v nějaké monstrum. Tuhle harmonii vy nikdy nezažijete." Strčila jsem do něj, abych mohla projít. Jeho skupina mi sama uhnula.

Venku byl čerstvý vzduch, a tak jsem to alespoň mohla pořádně rozdýchat. To je takový hajzl, že to svět nezažil. Co to je? Pořád mi leze do zelí a uráží mě, sice si z urážek nic nedělám, ale někdy je vážně těžké bojovat.

„Evelyn, jsi v pořádku? Neber si osobně nic z toho, co řekl." Vzal mě Hoseok kolem ramen a já si povzdychla.

„Prala ses za nás jako lev." Usmál se Taehyung.

„Vždyť jste moji kluci, rvala bych se za vás všude." Taky mě to donutilo se pousmát. Jsou sice hlavně moje práce, ale nešlo si za tu dobu spolupráce vytvořit nějaké přátelství. Měla jsem je ráda. Momentálně byli v Koreji moje všechno. Bez nich by nebyl důvod, abych tu nadále zůstávala.

Pak přijela konečně dodávka a všichni jsme nastoupili. Po cestě se znovu začali hádat, co si přejí za jídlo. Když mi řidič zastavil u hladového okna, vzala jsem od každého něco, ať se podělí. Pak jsme mířili k jejich dormu.

„Pojď se najíst s námi." Pobídl mě Jin, když jsem jim pomohla s věcmi. Řidič mě měl odvést ke mně domů.

„Nepůjdu, jsem opravdu unavená, potřebuji si odpočinout." Přiznala jsem bez mučení. Veškerý adrenalin ze mě už opadl. Měla jsem během dne několik káv. Být na nohou od rána od šesti do půl desáté večer. A pořád práce, telefony, cestování. Je to hektické.

„O důvod víc, abys zůstala. Najíš se a můžeš tady zůstat. Je to od nás blíž do firmy než od tebe." Nedal se odbýt.

„Nezlob se, vážně ne." Pohladila jsem ho po ruce a otočila se zpět k autu. Řekla jsem mu ještě dobrou noc a chystala se nasednout do auta, když na mě ještě zavolal.

„Evelyn!" zastavila jsem se a otočila se.

„Měl bych ti něco říct." Poškrábal se ve vlasech.

„Nepočká to?" podívala jsem se nechápavě. Na to zavrtěl hlavou a já zase zavřela dveře, kývajíc na řidiče, ať počká.

„Ať je to stručné." Povzdychla jsem si teda.

„Jak moc stručné?" přešlápl nervózně.

„Rychlé, stručné a jednoznačné." Uchichtla jsem se.

„Dobře." Řekl. Vykulila jsem oči, když mě vzal jemně kolem pasu a nestihla říct ani slovo, protože se jeho rty přitiskly na mé. Nejdřív jsem zmateně stála, a pak se mé oči samy zavřely.

„Mám tě rád." Pousmál se, jakmile se odpojil a své čelo přitiskl k mému. Chvíli mi trvalo, než jsem znovu otevřela oči a podívala se tak do těch jeho, které měly barvu hořké čokolády a házely odlesky od pouliční lampy a světla vycházejícího z oken domu.

„Máš mě rád?" zopakovala jsem trochu nepřítomně.

„Zamiloval jsem se do tebe." Řekl to jinak a moje oči se bezpochyby rozšířily.

Bez řečí jsem na něj hleděla a sledovala, jak se odtáhl a můj obličej vzal do svých dlaní.

„Povíš mi na to něco?" stále vyčkával.

„Nevím, jestli je tohle zrovna to nejlepší, co se mohlo stát." zapomněla jsem v tu chvíli i na řidiče, který seděl v autě a bezpochyby byl toho všeho svědkem.

„Asi není, ale stalo se to, dáš mi šanci?" zeptal se nejistě a zase přidal ten jeho rozkošný úsměv, při kterém jsem pomalu začínala tát. Jako ledovec.

„Možná bych mohla." Ztratila jsem se znovu v jeho pohledu. Aniž bych ovládala své chování, vyhoupla jsem se na špičky a tentokrát ho políbila první. Na jeho odezvu jsem nemusela čekat dlouho, objal můj pak a donutil mě tak se svým hrudníkem přitisknout k jeho. Jako bych v tu chvíli ztratila pojem o všem. O místě, čase, lidech, problémech a trápení. Bylo to pryč.

„Asi vás má opravdu rád." Prohodil řidič, když vyjížděl z jejich příjezdové cesty.

„Asi ano." Pousmála jsem se pro sebe, sledujíc zpětné zrcátko, ve kterém jsem viděla jeho postavu. Stál tam a měl zvednutou ruku v pozdravu.

„A vy jeho?" zeptal se.

„Taky ho mám ráda." Přitakala jsem.

A tak začalo něco nového v mém životě.