„Vážení cestující, právě jsme přistáli v Moskvě. Aktuální čas je sedmnáct hodin a dvacet osm minut, venkovní teplota se pohybuje okolo čtyř stupňů nad nulou. Doufáme, že se vám s námi cestovalo pohodlně a děkujeme za to, že jste si vybrali naši společnost." Zahlásila jsem do mikrofonu ihned, jakmile letadlo dosedlo na runway.

Za pár minut také zcela zastavilo, kontrolka s pásy se vypnula a všichni naráz začali vstávat ze svých sedadel. S Emily jsme si pouze vyměnily vědoucný pohled a se zavrtěním hlavy otevřely přední dveře letadla. Za nimi už byly přistaveny schody, takže se pasažéři mohli odebrat ven.

Stáli jsme pak u vchodu, všem děkovali a přáli jim krásný večer v Moskvě. Popravdě docela nechápu, proč se z toho letadla každý tak rychle žene. Kolikrát ještě pořádně nestojíme a oni už by vstávali a vytahovali svá zavazadla. Přitom jim vůbec nic neuteče a dokud nám tu nepřistaví schody, stejně se ven nedostanou.

"Ke konci mi to už přišlo nekonečné." Řekla Em a začala balit své věci. Udělala jsem totéž, a hlavně se pořádně ujistila, že jsem tu nic nenechala, jinak by to úklidová četa ihned zlikvidovala.

Měli jsme v Moskvě zůstat dvě noci, a pak se letělo přímo do Dubaje. Musejí však na letadle provést technickou kontrolu.

„Mně taky, ale je to hlavně tím, že předtím jsme letěly na otočku." Vzala jsem svůj kufřík a pomalu po jejím boku mířila tunelem do terminálu letiště. Po cestě se k nám přidaly další letušky z našeho týmu. Pár minut jsme stáli před našim výstupním GATE, a pak se zde objevili i poslední členové naší posádky – piloti.

„Let bez problémů?" zeptal se David, což je náš hlavní pilot. Může mu být tak kolem čtyřiceti, ale i přesto, že je o dost starší než zbytek složení, pořád má v sobě jakési kouzlo a především šarm. Není pak divu, když se všechny mé kamarádky a kolegyně doslova shlukly kolem něj a srovnaly s ním krok.

„Madam." Ani jsem se nemusela otáčet, protože jsem ho poznala už podle hlasu. Taky mi v zorném poli přistálo jeho rámě, u kterého jsem neváhala příliš a zahákla se za něj.

„Pane." Usmála jsem se. Nebyl to totiž nikdo jiný než náš nový přírůstek do týmu. Nový kopilot vypadal tak mladě, až bych se skoro bála, že je mladší než já sama. No vzhledem k tomu, jaké zkoušky musel absolvovat předtím, než se dostal sem, tak tomu tak nejspíše nebude.

Z přemýšlení mě však vytrhlo to, že už jsme došli do haly mezi ostatní lidi. Bez debat jsme strhli při nejmenším alespoň malou pozornost, protože co pro lidi může být zajímavější než posádka letadla ve svých uniformách. Poměrně elegantní stevardky a dva krásní piloti. Přiznávám, že do doby, než jsem se sama stala letuškou, jsem k nim vzhlížela a fascinovalo mě to. Cítila jsem se teď svým způsobem pyšná na to, že můžu být součástí něčeho, co jsem kdysi obdivovala.

„Jak mi sluší uniforma? Ještě jsi mě nepochválila." Kvůli tomu, kolik zde bylo lidí, jsem byla nucená se více přitisknout k jeho straně. Nechtěla jsem se totiž ztratit ani do nikoho vrazit. Naše ramena se o sebe jemně otřela a já k němu konečně zvedla pohled, setkávajíc se s tmavýma očima.

„Ale holky už ano." Namítla jsem s hravým úsměvem. Ani jedna se netajila tím, že by náš nováček stál za hřích.

„Já to chtěl slyšet od tebe." Našpulil nespokojeně rty.

„Vypadáš vážně jako pilot, Tae." Uchichtla jsem se. Hrozně ráda jsem si ho takhle dobírala. No nedalo by se říct, že by mi to nevracel. Spíš naopak. Od doby, co od nás minulý kopilot odešel, je to daleko větší legrace.

Nevím sice, jestli to mám brát z jeho strany skutečně jen jako legraci, nebo v tom vidí víc, ale zatím mi takové to naše kočkování vůbec nevadí. Je to příjemné zpestření a navíc nemám nikoho, komu by tohle mé chování mohlo vadit.

„Chm... co děláš dnes večer?" zaskočil mě otázkou.

„Přemýšlela jsem nad procházkou po Moskvě, jestli nebude moc velká zima." Odpověděla jsem. Pravda ale je, že jsem neměla žádný velký plán. Je to poprvé po dlouhé době, co někde takhle zůstávám. Většinou je to jen na otočku a noc trávíme v Dublinu, kde je také základna naší společnosti Aer Lingus.

„A co bys řekla na večeři se mnou?" zastavil, když jsme se objevili před vchodem do terminálu. David mezitím stopoval taxíky pro nás pro všechny. Stálo jich tam ale vcelku dost, a tak jsem se nebála, že by na mě žádný nezbyl.

„Nevím." Pustila jsem jeho rámě a nepochybně zčervenala. Nevěděla jsem v první chvíli, jak reagovat. Opravdu jsem nečekala, že mě tak upřímně pozve na schůzku ihned, co vytáhneme paty z Irska na delší dobu.

„Tak teď nevím, jestli je to červenání z toho mrazu nebo ze mě." Jemně mě píchl svým prstem do tváře.

„Ale budu věřit v to druhé, tak v půl devátý?" znělo to spíše jako oznamovací věta než otázka a než jsem stačila jakkoli reagovat, nasednul do taxíku spolu s druhým pilotem.

Pár vteřin jsem to zpracovávala, dokud mě Emily nepopadla za ruku a nevedla k dalšímu taxi, které stálo o trošku dál. Když mi však došlo uvnitř došlo, že mám dnes opravdu rande, začala jsem se přiblble usmívat a dokonce se i těšit.

„Co je to za výraz?" popíchla mě má kamarádka.

„Jdu s ním dneska na večeři." Zahihňala jsem se jako malá a raději od ní odvrátila pohled, aby neviděla, jak znovu červenám.

„Ale né, tak konečně?!" vyhrkla. Nemusela jsem jí ani říkat, o koho se jedná. Jednat to bylo vcelku očividné, když jsme šli celou cestu až sem sami, a pak taky to není poprvé, co si mě kvůli němu dobírá.

„No já jen čekala, kdy se on nebo ty konečně odhodláte. To napětí se mezi vámi dálo krájet." Věděla, že mě tím dostává do rozpaků ještě víc.

„To jsem byla tak průhledná?" podívala jsem se na ni ublíženě.

Se smíchem pokývala hlavou.

„A on se rozhodně netají tím, že zrovna ty bys mu stála za hřích." Dodala.

**

Přiznávám, že jsem byla nemálo nervózní, když jsme dorazili do hotelu. Všichni jsme měli rezervovány pokoje ve stejném patře, za což jsem byla vděčná, protože jsem hned poblíž měla Em. Vykoupala jsem se, vysušila si vlasy, jemně se nalíčila, a pak v županu utíkala k ní do pokoje, aby mi poradila, co na sebe.

Bez debat jsem tu měla opravdové minimum svých věcí, protože na tři dny se cestuje pouze na lehko s kabinovým zavazadlem. Musela jsem se proto s mým zklamáním smířit jen s černými kalhotami, halenkou, svetrem a teplým kabátem. Opravdu nešlo udělat se svým vzhledem nic víc.

Přesně za dvě minuty půl deváté se ozvalo klepání na dveře. Naposledy jsem se překontrolovala v zrcadle a vnitřně se snažila uklidnit tím, že mě vidí div ne každý den v uniformě, přece v civilním oblečení nemůžu vypadat hůř, no ne?

Navlékla jsem na sebe tmavě modrý kabát a rychlým krokem se vydala ke dveřím.

Chtěla jsem ho pozdravit hned, jakmile jsem je otevřela, ale přiznávám, že mi trochu vzalo dech, když jsem ho poprvé uviděla v civilu. Nemůžu popřít, že na něm uniforma vypadá opravdu dobře. Vlastně obecně je pro ženskou uniforma jako afrodiziakum. Kolikrát jsou jedno ty věci kolem, ten chlap je prostě sexy jen proto, že má na sobě uniformu. Taehyung ji opravdu uměl nosit a o to víc mě překvapilo, jak hodně přitažlivý je taky v normálním oblečení.

Černé džíny překrývalo nejspíš bílé tričko a na ramenou měl usazenou černou koženou bundu, která měla bez pochyby zevnitř našitý kožíšek, protože ten vykukoval i v límci. Nechápu, jak v něčem, tak obyčejném může vypadat, tak dobře. Je to vůbec fér?

„Ahoj, můžeme jít?" pozdravil mě jako první a díky tomu jsem se také probrala ze svého transu.

„Jistě." Vzala jsem kartu od pokoje a složila ji do kabelky předtím, než jsem za sebou zavřela.

Vydali jsme se ven, kde byla už tma. Teplota rapidně klesla a byla opravdu zima jak v Rusku. Mé malé já mi škodolibě připomínalo, že já přece jsem v Rusku.

„Kam půjdeme?" zabalila jsem se více do límce svého kabátu a následovala jeho kroky směrem k taxíku, který stál před hotelem.

„Dáme si večeři, a pak se uvidí?" věnoval mi pěkný úsměv a galantně mi otevřel dveře.

Byla jsem na začátku nervózní. Je to totiž poprvé za tak dlouhou dobu, co jsem byla s někým na opravdové schůzce. Časem to ze mě však opadlo. Pořád jsem si připomínala, že je to přece on. Ten se kterým se vídám v práci, se kterým děláme srandičky a ten, se kterým si tak ráda povídám.

To nakonec dokonale zklidnilo mou mysl, že jakmile jsme se procházeli noční Moskvou a on mě vzal za ruku, ani mě snad na chvíli nenapadlo se odtáhnout pryč. S malým úsměvem na rtech jsem nechala, ať proplete naše prsty a vnímala to, jak se do mě vlévá jeho vlastní teplo.

Myslela jsem si, že tento večer se snad ani lépe odehrávat nemůže, až dokud jsme kolem jedenácté nedorazili zpátky do hotelu a on mě nepozval k sobě. Slušná holka mi říkala, že ne, protože když on něco začne, nedokážu říct ne. Neposlušné já jí však hodně rychle zavřelo pusu a donutilo mou hlavu zakývat v souhlasu.

Možná jsem měla poslechnout slušnou holku ve své hlavě, ale když mě pak opřel o dveře a vášnivě políbil, nějaké výčitky byly hodně daleko.

„Tak dlouho jsem čekal." Slyšela jsem ho zamumlat předtím, než vzal můj spodní ret mezi ty své a jemně ho k sobě potáhl.

Kolena se mi naráz zdála jak z želé a nebýt toho, že se ho držím kolem krku, nejspíš bych sjela po těch dveřích až na zem.

Neodpověděla jsem zatím nic, protože můj mozek nechtěl přemýšlet. Prsty jsem vjela do krátkých vlasů na šíji a sama se natáhl dopředu k dalšímu polibku. Cítila jsem, jak tiskne své tělo na mé, které okamžitě zahořelo vášní.

„Už nemusíš." Šeptla jsem předtím, než jsem naše ústa znovu spojila v jedno.

**

Popravdě mám chuť k tomu napsat ještě druhou část, kde by byla přímo ta scéna, kterou to tady vlastně končí, ale nebudu raději nic slibovat a uvidíme, jak to půjde :).