Kapičky potu, které stékaly po rozpálené pokožce mě příjemně lechtaly. Jedním tahem jsem si je setřela z čela, aby nesjely až do očí, protože by to pak bylo velmi nepříjemné a já se plně potřebovala soustředit na to, co dělám právě teď.

Setrvala jsem na místě v dané pozici a čekala na tu pravou část. Ta přišla během několika sekund a já se opět rozvlnila do rytmu své oblíbené skladby. Člověk by si řekl, že ji snad musím nesnášet, protože ji v poslední době slyším každý den několik hodin v kuse.

Omyl.

Pořád ji zbožňuji stejně, protože miluji tanec a miluji choreografii, kterou jsme na ni s Hobim vymysleli. Byla originální, energická, propracovaná a... zkrátka mám pocit, že je snad ta nejlepší, jakou se nám kdy podařilo vytvořit.

Jedno si však musím přiznat... jakmile jsme zakončili celý tanec daným postojem, ozvaly se mi snad všechny svaly v těle. Začínala jsem být unavená.

„Tak co?" ozval se udýchaně Hoseok, pokládaje mi svou ruku kolem ramen.

Díky tomu, jak se ke mně zboku přitiskl, jsem měla šanci cítit, jak je horký a zpocený. Byli jsme na tom očividně úplně stejně. I když můžu se tomu divit? Jsme to od oběda a bude pomalu devět večer.

„Myslím, že je to skvělé, jsi šikovný," pochválila jsem ho a dál sledovala naše uřícené postavy v zrcadle.

Celé taneční studio bylo obloženo zrcadly. Když jsem s tancem začínala, nesnášela jsem to. Nejsem si úplně jistá proč, ale nějak to připisuji především tomu, jak jsem vypadala.

Tancuji už přes deset let a nepopírám, že se to na mě za tu dobu podepsalo. Nikdy mi o vzhled příliš nešlo. Neřešila jsem diety ani make-up. Jenže v mých dvanácti to bylo o něčem jiném.

Už od mala jsem byla docela kyprých tvarů. Ne vyloženě tlustá, ale ani ne štíhlá natolik, abych se vyrovnala korejským standardům. Děti se mi tady hrozně posmívaly. Měla jsem jen pár kilo navíc, ale od chvíle, co jsem vstoupila na pozemky své nové školy v Suwonu, kam jsme se přestěhovali kvůli tátově angažmá, byla jsem prostě špekoun.

Tady totiž měli úplně jiné standardy než v Americe, kde jsem do té doby vyrůstala. No a já do nich absolutně nezapadala.

Nehorázně jsem se kvůli tomu trápila. Celá základní škola pro mě byla peklo. Začala jsem sice tancovat už v sedmé třídě, ale přirozeně jsem všechnu nadbytečnou váhu neshodila hned. A pak jsem pro mou smůlu začala dospívat, což se na mém těle podepsalo taky. Ať jsem chtěla, jak jsem chtěla, prostě jsem nebyla tyčka jako holky tady. A můj hrudník rozhodně nebyl plochý jako přistávací plocha letiště, což bylo jinak plochým spolužačkám prostě k nepochopení.

Teď jsem na své přednosti pyšná, a když si na to vzpomenu, kroutím hlavou nad tím, jak jsem přemýšlela. Jenže tehdy, když mi bylo patnáct, se to ostatním hodně těžko vysvětlovalo. Zase měli něco, kvůli čemu si mě mohli dobírat.

„Ty taky," z přemýšlení mě vytrhl člověk, se kterým jsem až do teď tak tvrdě trénovala a za pás mě otočil směrem k sobě.

„Jsme šikulové oba dva," usmála jsem se a přistoupila k němu ještě o trošku blíž, když mě k sobě tlačil.

Byla jsem zpocená úplně stejně, a navíc po době, co spolu nejen trénujeme, ale také chodíme, mi vůbec nepřišlo nechutné se ho dotýkat, když jsme byli v takové stavu. Už jsem si zkrátka zvykla a divným způsobem mám ráda, když jsme takhle. Znamená to totiž, že bude následovat sprcha, kterou si protentokrát můžeme užít společně.

Studio bylo přes svátky zavřené. Jediný, kdo do něj celou tu dobu chodil, jsme byli my dva, protože jsme pracovali na této nové věci. O Vánocích jsme si přirozeně dali pauzu, ale dlouho lebedit nevydržel ani jeden. Tanec je naše společná vášeň a už druhý svátek vánoční nám pěkně cukalo v nohách. Není pak divu, že jsem musela zavolat šéfovi a zeptat se ho na přístup k tanečnímu sálu, kde obvykle vedeme své hodiny. Naštěstí jsme zde všichni za dobře a on s tím neměl nejmenší problém. Můžu mu být vlastně vděčná, protože bychom se nejspíš oba zbláznili, kdybychom seděli celou dobu doma.

„Copak?" pozdvihla jsem obočí a své ruce mu obmotala kolem krku, když se pořád tak usmíval a nic neříkal.

„Nic," začal mě něžně hladit po zádech, a pak se sklonil.

Věděla jsem přesně, co zamýšlí, a tak jsem neváhala a šla mu naproti. Nejprve jsme se střetli nosy, ale já svůj obličej ihned naklonila, aby nám nezavazely.

Pak se naše rty o sebe mazlivě otřely a já se nezmohla na nic víc než na spokojené zapředení. Miluju totiž, když to dělá. Mazlení s ním je to nejlepší a on je v tom naprostý přeborník. Nepopírám sice, že je přeborník i v jiných věcech, no tohle je zkrátka něco, čeho se nejspíš v životě nenabažím. Jen být v jeho náručí, něžně a pomalu se líbat. To mám vždy pocit, že se rozteču blahem.

Je vlastně vcelku zvláštní, že jsme spolu už tak dlouho, a ještě pořád to je mezi námi takové. Měla jsem strach, že se jednou probudím a zjistím, že ta jiskra mezi námi je pryč.

Jenže ona tam byla. Každý den, každou hodinu i vteřinu. A čím déle to trvalo, tím víc jsem si byla jistá, že přestože byl první, tak nejspíš bude i poslední. Samozřejmě se nedá předvídat to, co bude v budoucnu a možná spolu napořád nebudeme, ale pro teď jsem věřila, že ano.

S Hoseokem jsme se potkali, když mi bylo čtrnáct. Tehdy jsem už dva roky tancovala za taneční klub v Suwonu, když se on se svými rodiči přestěhoval z jiného města v Koreji.

To, že jsme se začali přátelit připisuji faktu, že jsme byli oba outsideři. Já proto, že jsem vypadala, jak jsem vypadala a on byl stydlivý nováček, který zkrátka ihned nezapadl. Nějak jsme si zbyli a ač jsem tehdy svoje tělo proklínala sebevíc, můžu být vlastně vděčná za to, že jsem si touhle etapou života mohla projít, protože bez ní bychom se spolu nejspíš vůbec nezačali bavit.

Bez mučení přiznávám, že jako kamarád mi pomohl přežít zbytek základní školy a nemohla jsem být šťastnější, když jsme oba nastoupili na stejnou střední. Nebylo to domluvené, protože naši rodiče se tehdy ještě neznali. Naprostá náhoda nebo osud? Kdo ví, ale díky tomu všemu jsem byla schopná přežít i střední. A v tu dobu, nějak kolem osmnácti let, jsme se dali taky dohromady.

Když se z mého nejlepšího a v tehdejší době taky jediného kamaráda stala má láska, přišla jsem si jako na růžovém obláčku. Létala jsem ve vzduchu. Konečně po celé té době šikany a urážek jsem si přišla skutečně milovaná.

Na vysoké, kde jsem studovala tanec stejně jako on, naštěstí celá ta věc ustala. Přece jen jsme byli starší, a tam si každý hleděl svého. Pro některé jsem byla pořád trochu exotika, především pro lidi, kteří nikdy nevytáhli paty z Koreje a moc cizinců za svůj život nepotkali. Ti však byli neškodní a nic si ke mně nedovolili.

Pak taky... měla jsem je už docela na háku. Díky Hobimu jsem byla schopná si najít nějaké nové přátele, a pak, když jsme školu dokončili a začali učit tady ve studiu, jsem se poznala zase s někým novým.

Teď se můj život nachází ve fázi, kdy si nemám na co stěžovat. Dělám práci, kterou jsem vždy chtěla a baví mě. Učím tanec děti, a večer mívám hodiny i pro dospělé. U toho s Hoseokem spolupracujeme na nějakých choreografiích pro známé korejské umělce.

O práci to však všechno není, a tak je třeba dodat, že krom toho, že dělám něco, co miluju, tak žiju se svou láskou a mám kolem sebe lidi, kteří mě mají skutečně rádi.

„Co budeme dělat dneska?" zeptal se, když se naše rty rozpojily a své čelo opřel o mé.

„Já nevím, ale jsem utahaná jak kotě, viděla bych to na sprchu a veget," zapřemýšlela jsem.

„Se sprchou souhlasím, ale večer bych ještě úplně neodpískal, vždyť je dneska Silvestr," na kousek se odtáhl a zatvářil se vzrušeně.

„Vážně?" otázala jsem se pochybovačně.

Netuším, jestli vůbec vydržím být vzhůru až do půlnoci. I když... jak tak koukám na hodiny, daleko do půlnoci zas tak není.

„Když ti slíbím, že to bude zahrnovat jen nás dva a šampaňské, tak jsi pro?" nasadil štěněcí výraz.

V tomto případě bych mu přikývla nejspíš na cokoli, protože je naprosto k sežrání. Hobi obecně je prostě ten správný člověk v mém životě. Uvědomila jsem si to hned, když jsem poznala. Nejprve byl docela zdrženlivý, ale jakmile jsme se sblížili, měla jsem šanci vidět, jak veselý člověk to je. Byl to nesmrtelný optimista s úsměvem na tváři téměř za každé situace.

Tohle přesně jsem potřebovala, protože já jsem naopak docela negativní a pesimistická. Snažím se s tím bojovat, ale jednou to mám v povaze a občas se černým scénářům ve své hlavě prostě nevyhnu. Proto není nic lepšího, než mít vedle sebe osobu jako je on.

„Dobře, tak jdeme?" jasně, že jsem svolila.

Jakmile mi přitakal, rozešli jsme se do šaten. Zběžně jsem se osprchovala, a pak si vlasy vyfénovala fénem, který tady máme taky k dispozici. Nechtěla jsem vyjít do chladného večera s mokrými vlasy. Naštěstí je mám ale krátké, takže to bylo hotové raz dva.

„Takže kam, domů?" zahákla jsem se za jeho rámě a spolu jsme se rozešli z budovy ven.

„Tentokrát ne, mám něco lepšího," začal mě vést k parkovišti, které zelo prázdnotou.

Nikdo kromě nás dnes ve studiu nebyl, takže je jasné, že na jeho soukromém parkovišti ani nestálo nic kromě našeho Hyundaie.

Jakmile ho odemknul a otevřel kufr, hodila jsem svou sportovní tašku dovnitř, a pak hupsla na sedadlo spolujezdce. On mé počínání zopakoval s rozdílem, že usedl za volant.

Ihned jsem si zapnula vyhřívání sedačky a připásala se.

Venku byla pěkná kosa. Sníh se sice v Soulu vyskytoval zřídkakdy, no tentokráte nám tmavé mraky malou posypku přece jen nasněžily. Škoda, že tomu tak nebylo i na Vánoce, ty jsme bohužel absolvovali na blátě. Nesněžilo nikde už pár dnů a ani v Suwonu, kde jsme je trávili s našimi rodinami.

Zdá se však, že se nám to na Silvestra snažilo počasí trochu vynahradit.

„Škoda, že tu není takový klid vždycky," komentovala jsem ulice, které byly jindy značně přeplněné auty.

Provoz tady byl naprosto šílený, a tak není divu, že jsem ve většině případů volila metro, anebo musel řídit Hobi. Neměla jsem totiž na korejské řidiče nervy, přestože v těchto podmínkách dělala řidičák a stejně tak započala svou řidičskou dráhu.

Sice tu bylo pořád dost aut a stále jezdila veřejná doprava, ale dalo se městem projíždět plynule bez zácpy. A že to je, co říct!

„Ještě sis nezvykla," zasmál se, natahuje se po mé ruce.

Zopakovala jsem jeho počínání a zapletla naše prsty do sebe. Jeli jsme po víceproudé silnici podél řeky Han a já tak měla šanci spatřit nádherný výhled na osvětlené pobřeží města.

„Nevím, jestli si někdy zvyknu," komentovala jsem to.

Chvíli jsem neslyšela žádnou odpověď z jeho strany, a tak jsem k němu otočila svou hlavu. Koukal nepřítomně před sebe, s jednou rukou na volantu a v jeho obličeji se jen odráželo světlo města a projíždějících aut.

Vypadal teď tak přitažlivě. Až jsem se cítila pyšná, že o něm můžu říct, že patří ke mně.

Jenom ke mně.

„Tak co se odstěhovat?" prohodil naráz, na což jsem překvapeně pozdvihla obočí.

„Jo? A kam?" otázala jsem se zvědavě.

„Já nevím, kam chceš? Jsme mladí a nedrží nás tady vůbec nic. Tanec můžeme učit kdekoli. Chceš do Evropy? Ameriky, Austrálie nebo chceš zůstat v Asii?" začal jmenovat, a pak na chvíli pustil mou ruku, aby mohl zařadit.

Sjel z hlavního tahu až ke světelné křižovatce, od které už to není daleko k nám domů.

„Ty bys opustil Koreu?"

„Kdo říká, že to musí být napořád. Můžeme prostě zkusit něco jiného, a když se nám to líbit nebude, vrátíme se tady," otočil ke mně svou hlavu.

„To je poměrně vážné rozhodnutí na to, abychom ho udělali jen tak v autě," znejistila jsem.

Nějak jsem si nebyla jistá, jestli to myslí vážně, anebo si dělá legraci.

„Pravda, můžeme o tom mluvit později," pozvedl koutky v úsměvu, a pak se znovu rozjel, když se rozsvítila červená.

Zamyslela jsem se natolik, až jsem přestala vnímat okolí. Jaké by to též bylo zase opustit Asii? On možná neví, jaký je život jinde, ale já ano. Byla jsem sice malá, ale ne natolik, abych nebyla schopná vnímat ty kulturní rozdíly.

Rozhodně mi dal brouka do hlavy.

„Kde to jsme?" probudila jsem se ze svého transu a rozhlédla se okolo.

Myslela jsem, že míří domů, a taky jel tím směrem. No stáli jsme na cizím parkovišti před neznámou budovou.

„Uvidíš," vystoupil z auta a dřív, než jsem se stačila vzpamatovat, otvíral dveře na mé straně.

Vzala jsem ho za nastavenou ruku a vystoupila taky. Rozhlédla jsem se kolem, ale přiznávám, že jsem to tu moc nepoznávala. Jednak byla tma, a pak taky nebydlíme v Soulu tak dlouho, abych tu znala všechno.

I když... tohle město je tak obrovské, že ho snad celé ani poznat nejde. Pořád je tu co objevovat.

Uvnitř budovy byla recepce, za kterou seděla mladá slečna. Jakmile nás spatřila, hned se usmála a začala s Hobim mluvit.

Stihla jsem přečíst něco o masážích a koupelích předtím, než si vzal kartu a začal mě vést k výtahu.

Masáž bych si dala, o tom žádná, ale vážně chce strávit oslavu nového roku masírováním nebo v nějaké koupeli? To je trochu zvláštní, rozhodně bych to od něj nečekala.

„Prosím," pokynul mi, ať vstoupím.

Zandal kartu do zástrčky a v pokoji se rázem rozsvítilo. Vypadal jako lepší hotelový pokoj s balkónem. Pořád jsem moc nerozuměla, proč jsme tady a bez mučení přiznávám, že jsem začínala být trochu na nervy.

Když mě vzal znovu za ruku, řekla jsem si, že je to naposledy, co ho nechám mě někam vést, pak už chci vědět, co má tohle celé znamenat.

„Tak mě napadlo, že bychom mohli strávit Silvestr tady," otevřel balkónové dveře a mě se naskytl dech beroucí výhled.

Celý balkón byl... moment, byl to vlastně balkón? Nebo se zkrátka jen jednalo o místnost, která byla celá prosklená. Za sklem to svítilo všemožnými barvami, kterými bylo rozsvěcené město. Byli jsme poměrně vysoko, troufám si říct, že to bylo nějaké čtyřicáté patro. Nebránila nám žádná další budova v tom, abychom se tím krásným panoramatem mohli kochat.

Když jsem se odtrhla od noční oblohy, zrak mi spadl na vířivku, která stála majestátně uprostřed. Kromě ní tam nebylo nic až na malý stolík, na kterém bylo naservírováno nějaké jídlo a také šampus.

„Panebože," zmohla jsem se pouze na povzdech, jak mi to všechno vzalo slova.

„Tak jdeme? Voda už je připravená," uculil se sladce a pustil mou ruku.

Šokovaně jsem sledovala, jak se svléká. Ale vždyť...

„Neboj, my vidíme ven, ale nikdo nevidí dovnitř," kousl se do rtu a už zcela nahý čekal, až se konečně vzpamatuji a začnu se svlékat taky.

„Jsi-jsi si jistý?"

Není divu, že mě to trochu přivedlo do rozpaků. Když pominu, že vedle mě stojí naprosto nádherný chlap zcela nahý, přišlo mi zvláštní se de facto svlékat při světle před okny.

„Dee," protočil očima, a pak přistoupil zpět ke mně.

„Hm?" na sucho jsem polkla, neschopná zpracovat celou tu situaci.

Pro mé překvapení se ke mně nahnul, a pak se ozvalo cvaknutí.

V tu chvíli se celá místnost zalila příjemným přítmím. Jediné, co bylo osvětlené byla vířivka, ve které bublala voda a vycházela z ní pára.

„Myslíš, že bych nechal někoho, aby viděl, co můžu jen já?" něžně mě políbil na pravé líčko a vzápětí se jeho dlaně objevily na mém pase.

Pomalu zajel pod mé tričko, a přestože byly jeho ruce teplé a jemné na dotek, i tak mi při kontaktu jeho kůže s mou naskočila husí kůže.

Nechala jsem ho, ať mi pomůže z oblečení, a přestože to není poprvé, co se vidíme a jsme spolu takhle, stejně se mi do tváří nahrnula růžová, když na mě nic nezbylo.

„Tak pojď,"

Nenechala jsem se více pobízet a ruku v ruce jsme vlezli do teplé vody. Byla naprosto báječná a já už teď věděla, že mě bude stát mnoho přemáhání se, abych z ní vůbec vylezla ven.

Chvíli jsme mlčeli, kochaje se výhledem. Pak jsme mluvili, a pak i jedli. Celý ten čas utekl hrozně rychle ani jeden z nás neměl ponětí o čase.

Není pak divu, když se naráz nad městem rozzářil první ohňostroj.

„Hobi, šampaňské!" vykřikla jsem překvapeně.

On se pohotově natáhl ke stolíku, kde bylo položené a s ním i dvě skleničky. Pro ty jsem se pro změnu natáhla já a pobaveně sledovala, jak začal zápasit s otvíráním. Zvenčí už se začal ozývat rámus a svítící město se prozářilo ještě více, tentokrát všemožnými barevnými ohňostroji, které lidé pouštěli.

Naráz jsem uslyšela lupnutí, což značilo, že zákeřný špunt na šampaňském konečně povolil. Nastavila jsem skleničky, které byly vzápětí do půlky naplněný.

„Tak, šťastný nový rok," pozdvihla jsem tu svou.

„Šťastný nový rok, lásko," věnoval mi svůj široký úsměv.

A že ten bude šťastný.

***

Většina si přála Hobiho, tak je tady. Příští speciál už bude úplně, ale úplně poslední s Jiminem!

Pak mám pro vás ještě jedno překvapení, které tu bude čekat na Silvestra. Dvou-dílovka na oslavu krásných 300 sledovatelů.

Pro někoho možná nic, pro mě úžasné!

Moc díky! 😻

Andy