Upřímně, nejsem s tím moc spokojená a je to dost o ničem :(  Doufám, že to příště napravím

Poslední pohled do zrcadla a mohlo se jít.

Byla jsem dnes se sebou spokojená víc, než kdy jindy. Taky jsem si dala záležet. Tmavé vlasy jsem si upravila do sympatických vln a taky si udělala hezký make-up.

V červených šatech jsem si připadala sebevědomě a to mi přidávaly i boty, které byly docela vysoké. No se svou výškou si to můžu dovolit. Doufám ale, že se na nich po cestě do restaurace nezabiju.

Rozloučila jsem se s mámou a vyšla do rušné noci. Docela mě zamrzelo, že mě Il Sung nemohl vyzvednout, dělá to vždy. No nehodlala jsem si tím kazit večer. Je přece Valentýn. Navíc mám takové tušení, že Il Sung chystá něco speciálního. V poslední době se choval vážně zvláštně. Mluvila jsem o tom s kamarádkami a všechny jsme se shodly na tom, že mě určitě chce požádat o ruku.

Což o to, jsme spolu opravdu dlouho a vážně bych nemusela dlouho přemýšlet nad odpovědí. Už z tohoto důvodu jsem se hrozně těšila.

Vzala jsem si taxi a ten mě dovezl až před jednu velmi luxusní restauraci. Wau, to mi jen napovídá, že se dnes určitě něco stane.

Zaplatila jsem taxikáři a šla dovnitř. Il Sung už tam čekal. Pozdravil mě polibkem na tvář a pomohl mi z mého kabátu.

„Vybral jsi opravdu speciální podnik." Usmála jsem se, když mi pomohl se posadit. To, že byl Valentýn, šlo poznat snad všude. Krom stropu, který byl vyzdobený, ani na stole nechyběly malé papírové srdíčka. Byla posypané a uprostřed byly dvě svíčky. Bylo to vážně krásné. Do toho ta tichá, romantická hudba.

Když přišel číšník, Il Sung nám objednal bílé víno, které obsluha vzápětí hned donesla, a my podali své objednávky.

„Snažil jsem se." Trochu nervózně se pousmál. Chytil svou pravou rukou tu mou a propletl si se mnou prsty.

„Víš, Cho." Oslovil mě a já mu věnovala další široký úsměv.

„Mám tě moc rád." Řekl a já pokývala hlavou.

„Taky tě mám ráda, Sungu."

„Ale musíme se rozejít." Dodal.

Zůstala jsem na něj hledět s pusou dokořán. Poslouchala jsem ho dobře, takže mi hned došlo, co vlastně řekl. On se semnou rozchází? Dnes večer? Teď? Na Valentýna?!

„P-proč?" dostala jsem ze sebe jen tohle. V první chvíli, když mi to řekl, tak jsem se chtěla hned rozplakat.

„No, já..." zakoktal a druhou rukou, kterou nedržel tu mou, si postřapatil tmavě-hnědé vlasy.

„Někoho jsem potkal." Polknul a já zalapala po dechu.

„To myslíš vážně?!" už jsem vykřikla. Chuť plakat byla ta-tam. Teď do mě vešel neskutečný vztek.

„Omlouvám se. Vážně." Snažil se mě uklidnit, abychom nestrhli pozornost v restauraci ještě víc, ale bylo to celkem zbytečné. Můj rozčílený křik přilákal snad všechny přítomné.

„Ty jsi hajzl, táhnuls to ještě s nějakou za mými zády a teď se semnou rozcházíš? Teď?" vytrhla jsem svou ruku z té jeho a s hlasitým vrzotem židle se postavila. Vyplašeně sledoval mé počínání.

„Cho, prosím, uklidni se." Pořád se rozhlížel okolo. No jo, to on je tu od toho, aby si hlídal reputaci. Důležité bylo vždy to, co si o něm myslí ostatní.

„Běž se vycpat, Sungu. Je mi tě upřímně líto, jestli jí v posteli předvádíš totéž, cos dělal mě, tak je vážně chudák!" vzala jsem do ruky sklenici vína a chrstla mu ji na hlavu. Vyvalil své oči ještě víc, pokud to bylo možné a překvapeně, stejně jako ostatní lidé v podniku, sledoval, jak odcházím.

Byla jsem tak vytočená! Všechno bylo perfektní a on to mezitím táhne s nějakou blbkou za mými zády. To snad není pravda. A ještě mi říká, abych se uklidnila? Je vážně naivní. Ví, jak bouřlivou povahu mám. Pro sebe jsem se uchichtla a hrubě brala svůj kabát. Obsluha poblíž mi šla ihned pomoct, a tak jsem to přijala a doslova se vyřítila ven.

Nebyla jsem v té restauraci snad ani dvacet minut a už můžu jít zase zpátky domů.

„Ten syčák." Zavrčela jsem si skrz zuby, stojící na chodníku. Pořád se mi to přehrávalo v hlavě. „Někoho jsem potkal, někoho jsem potka, někoho jsem potkal."

„Jsi v pořádku?" oslovil mě někdo. Polekaně jsem sebou škubla a hned se chtěla osočit, co mě kdo otravuje. Vážně jsem byla v ráži.

No když jsem uviděla celkem příjemně vyhlížejícího kluka, rozmyslela jsem si to. On mi nic neudělal, abych na něj řvala.

„Jsem ok, díky." Mávla jsem rukou a začala hrabat do kabelky. Vytáhla jsem krabičku cigaret, která byla skoro plná a jednu si dala do pusy. Nekouřím často, vlastně skoro vůbec, ale teď si to moje nervy vyloženě žádaly.

„Chceš zapalovač?" zeptal se, když jsem už nějakou dobu prohrabávala jak kabelku, tak i kapsy.

„Prosím." Požádala jsem teda. Popošel ke mně blíž a stiskl zapalovač. Zapálila jsem díky tomu svou cigaretu, a když jsem si odfoukla, ještě jednou jsem poděkovala.

Zhluboka jsem vydechla a postavila se blíž ke stěně restaurace, kde stál i on. Na to, že byl už večer, pořád tu byl ruch a já bych nerada, aby to do mě uprostřed chodníku někdo napálil.

„Blbý večer?" tipoval.

„Horší snad ani bejt nemůže." Zavrtěla jsem hlavou, nevěnujíc mu další pohled.

„Přítel?" vyptával se dál.

„Vážně jsem tak naivní, že jsem si myslela, že mě chce požádat dnes, na Valentýna, o roku. No on mi jen oznámil, že potkal někoho jiného." Uchichtla jsem se ironicky.

Bože jsem to ale vážně naivní, to snad ani není možné.

„To mě mrzí." Zamumlal tiše.

„Není oč stát, kašlu na to." Povzdychla jsem si a zase potáhla nikotin do svého těla.

„A ty? Měl jsi tady s někým schůzku." Ne, že by mě to zajímalo, ale přišlo mi slušné se zeptat zpět.

„Ne, já jen nechtěl být dnes večer sám, ale všichni mí přátelé mají své plány." Pokrčil rameny. Vypadal z toho docela smutně. Chvíli jsem si ho prohlížela, když se díval na opačnou stranu. Byl oblečený celý v černém, a tak vynikla světlá pleť a nabarvené vlasy. Byl docela sympatický, určitě nemá problémy s tím, aby si našel dívku. Teda, předpokládám.

„Tak co někde zajít?" navrhla jsem nezaujatě a cigaretu típla o odpadkový koš, a pak ji do něj i hodila.

„To myslíš vážně?" otočil se na mě překvapeně.

„Teda, ne, jestli nechceš. Ale já dnes dostala kopačky a docela bych uvítala něčí společnost." Přešlápla jsem.

„Budu moc rád." Usmál se. Nejen, že byl sympatický, ale ten úsměv mu moc slušel. A co víc, vykouzlil úsměv na tváři i mně.

„Dobře, jinak, jmenuji se Cho." Podala jsem mu trochu formálně ruku.

„Yoongi, těší mě." Přijal ji a dokonce vycenil v úsměvu i své rovné zuby.

„Tak fajn, Yoongi, kam razíme?" přitáhla jsem si kabát více k sobě a zase přešlápla. Začala být mi opravdu zima.

„Co tak jen do kavárny, zvu tě!" navrhl a nastavil mi rámě. Překvapeně jsem ho přijala a přitakala.

Vzali jsme si taxík, který tentokrát zaplatil on. Nechal nás dovést do části, kterou znám a spolu jsme vešli do kavárny, kterou kupodivu taky znám a dokonce je má oblíbená.

Dobře, bývám docela iniciativní, ale sama jsem byla překvapená, že jsem se tak překonala a bezostyšně mu navrhla, ať spolu někde jdeme. Když se ještě k tomu všemu ani pořádně neznáme.

Ale konverzace vůbec nevázla, spíš naopak. Docela jsem se s ním nasmála, alespoň teda o dost více než se Sungem.

„A co ten tvůj přítel," zeptal se najednou a já trochu zvážněla.

„Byl, měla jsem ho docela ráda, ale nevím..." zapřemýšlela jsem. Pravda je, že mezi mnou a jím ta zamilovanost už dávno opadla. Byli jsme spolu už hodně dlouho a asi jsem si to nepřipouštěla, ale nejspíš jsme spolu zůstávali jen ze zvyku.

„Asi by to dřív nebo později stejně skončilo," přiznala jsem a odpila si sladkého mátového čaje, který jsem si objednala.

„To je smutné." Zamumlal.

„A co ty a holky? Ta tvoje dnes nemohla?" tipovala jsem.

„Ne, nemám dívku. Už dlouho jsem neměl." Odvětil docela smutně a sklopil pohled.

„Nevypadáš jako někdo, kdo by se vztahy měl problém." Okomentovala jsem to.

„Myslíš?" pousmál se.

„Uhm, jsi moc hezký, teda... chápeš." Zasmála jsem se a nepochybně zčervenala. Jsem sice dost bezprostřední, ale ještě jsem nikomu nesložila kompliment tak otevřeně.

„Vážně." Taky se trochu začervenal.

„Tak buď můj Valentýn." Nadhodila jsem.

„Tvůj Valentýn?"

Na to jsem znovu přikývla, a pak ho popadla za jeho kapuci. Nebudu lhát, když řeknu, že jeho rty a posmutnělý výraz si přímo žádaly zlepšení nálady. A čím nejlíp jde zlepšit nálada? Polibkem. A tak už byl můj Yoongi.