Probudil jsem se.

Byl jsem hrozně dezorientovaný. Kolem byla tma a hluk. Slyšel jsem ševelení silného větru, který se nejspíš opíral do železných trámů. Ty nepříjemně skřípaly.

S uvědoměním si, kde jsem taky přišla šílená bolest v pravém stehnu. Stěží jsem v sobě zadusil zanaříkání. Střelil jsem pohledem ke své noze a okamžitě toho začal litovat. Převrátil se mi totiž žaludek a já div nevyvrhl jeho veškerý obsah ven. Kus tyče, který jsem v ní měl byl očividně důvod, proč jsem se taky nemohl hnout.

Ševelení se vzdalovalo, začal jsem zřetelněji slyšet další věci. Nejvíc ale dominoval můj hlasitý dech a tlukot srdce. Byl jsem tak vyčerpaný, vystrašený, všechno mě bolelo. Rozhlédl jsem se kolem a snažil se pořádně zaostřit, abych zjistil, kde se nacházím.

Trosky. Všude samé trosky budovy, ve které jsem byl, když se to stalo.

„H-halo?" zavolal jsem.

Žádná odezva.

„Halo? Pomoc!" zkusil jsem to znovu a hlasitěji.

Volal jsem pořád dokola, ale nikdo neodpovídal. Neslyšel jsem nic, co by naznačovalo pohyb poblíž. Do očí se mi vkrádaly slzy a můj křik byl naléhavější.

Nakonec jsem ale znovu usnul vyčerpáním.

*

„Hej, slyšíš?" zdálo se mi to, nebo mě právě někdo jemně poplácal po obličeji.

Otevřel jsem oči a málem oslepl, protože mé oči nebyly přivyklé na světlo, které vycházelo z něčího mobilu.

„Panebože." Vyhrknul jsem, no hned na to zaúpěl, protože jsem nedopatřením pohnul se svou zraněnou nohou.

„Neboj, jsem tady. Už nejsi sám." Člověk oddělal mobil a já zjistil, že je to holka. Byla celá potlučená a z čela jí dokonce tekla krev.

„Jsi zraněná." Podotknul jsem.

„To nic není, ty máš daleko větší problém." Posvítila na mou nohu. Přesunula se k ní a začala ji zkoumat z blízka.

„Jak jsi se tu dostala? Přijde pomoc?" odkašlal jsem si. Mám moc vyschlo v ústech, ale není tu nic, čeho bych se mohl napít. Spánek, do kterého jsem proti své vůli předtím upadl, mi vůbec nepomohl. Naopak, cítil jsem se ještě hůř.

„Snažila jsem se najít cestu ven, ale zdá se, že jsme zavalení sutinami. Některé jsou těžké, neuzvednu je, a pak se taky bojím, že by se to celé mohlo nějak narušit a spadlo by to." Sundala svou mikinu a začala mi ji obvazovat kolem nohy.

„Au." Zaúpěl jsem.

„Promiň." Zatvářila se lítostivě, no pak ji utáhla ještě víc.

„Nevím, jak je to s pomocí. Jestli tornádo zasáhlo i jiné části, asi mají záchranáři, co dělat." Povzdychla si.

Oba dva jsme chvíli mlčeli a já se snažil konečně vstřebat situaci, ve které se nacházím. Jsem uvězněný pod sutinami nákupního centra, ve kterém jsem nakupoval vánoční dárky. A v noze mám to něco... ne, prosím, ne... chci se probudit z tohoto špatného snu.

„Potřebuju vidět na tu ránu, takže trhnu s nohavicí tvých kalhot. Asi to zabolí." Upozornila mě.

Chtěl jsem protestovat, no místo slov ze mě vylezlo další zaskučení.

Viděl jsem, jak se nahýbá k té ráně, ale nevydržel jsem ten pohled dlouho, protože se mi z něj dělalo špatně. Nesnáším krev.

„Nemůžu si tím být jistá, ale myslím si, že to minulo hlavní tepnu." Oznámila mi.

„C-co to znamená?" sledoval jsem železný stožár nade mnou a ani se neopovážil se tam znovu podívat. Byl to hrozný pocit, mít v těle cizí předmět a bylo příšerné nemoct se pohnout.

„Že když je to pravda, o nohu snad nepřijdeš."

„A to říkáš jen tak s klidem?" vyhrkl jsem vyplašeně.

„Učím se za lékaře a jsem v posledním ročníku. Něco už mi prošlo pod rukama." Odvětila.

„Tak to vyndej ze mě pryč, když jsi doktorka! Vyndej to!" pozdvihl jsem se na loktech.

„Nemůžu, není to stoprocentní. Mohl bys vykrvácet." Vykulila oči.

„V-vykrvácet?" zhroutil jsem se zpátky a syknul nad nepříjemnou bolestí, která mi v místě rány pořád pulzovala.

„Ach bože." Nechtěl jsem plakat. Ne před holkou, jsem přece chlap. Ale cítil jsem se hrozně. Zadržovat slzy už bylo nad moje síly. I ty mají někde nějaký limit.

Přesunula se vedle mě, a pak jsem ucítil její jemný stisk na ruce.

„Oni nás najdou, neboj se." Řekla něžně.

„Jak dlouho tu už jsme? Na chvíli jsem usnul a vzbudil se, až když jsi sem přišla." Její ruku jsem stiskl. Takovým divným způsobem jsem byl rád, že je tady. Sice jsem ji vůbec neznal, no uklidnilo mě, že v tom nejsem sám.

„Asi tři hodiny." Odpověděla.

„Nemůžeš někam zavolat, když máš mobil?"

„Zkoušela jsem to, ale muselo to shodit telekomunikační stožár, všechny linky jsou hluché a to včetně mého telefonu." Zaklela.

Opřela se o trám, který měla za sebou, a pak pro mé překvapení pozvedla mou hlavu.

„Lepší?" věnovala mi úsměv, u kterého jsem nemohl jinak než jí ho oplatit.

Nebýt situace, ve které se nacházím, tak bych si i všiml, jak je vlastně pěkná. Hnědé vlnité vlasy a hrozně krásné zelené oči. Její pohled mě pak zcela zklidnil. Vůbec na sobě nedala znát strach či obavy. Obdivuji, že je tak silná.

„Děkuji." Kývnul jsem jemně hlavou.

„Jak se jmenuješ? Já jsem Jade." Překvapilo mě, jak je bezprostřední. Byl jsem za to ale vděčný, pomáhalo to.

„Taehyung." Odvětil jsem.

„Zvláštní jméno. Asi nebudeš odsud, že?" tipovala.

A tipovala správně. No když se tak dívám zpětně, nevím, jestli byl nejlepší nápad přestěhovat se zrovna do Alabamy. V New Yorku by mi třeba bylo líp.

„Jsem Korejec, tady jsem se přistěhoval pár let zpět." Přiznal jsem teda.

„Hm a co tě přimělo přestěhovat se, Tae. Můžu ti tak říkat?"

Jen jsem jí to odkýval. Říká mi tak většina přátel tady, protože je to pro ně snazší než mé celé jméno. Nezazlívám jim to.

„Škola. No a pak jsem si tady našel holku a zůstal tu."

Kde je též Charlotte konec. Je to doba, co jsme se viděli naposledy a přestože jsme se nerozešli úplně nejlíp, přeji ji jen to nejlepší. Koneckonců jsem byl já ten, kdo to nesl tak špatně. Byla moje první a já kvůli ní zanechal v Koreji všechno. No... ale to už je jiná story.

„Byla tady taky?" zatvářila se lítostivě.

„Ne, už spolu dávno nejsme." Odpověděl jsem s malým úsměvem, aby se necítila špatně.

„Ach tak..." řekla zaraženě.

„Co jsi tady dělala?" zeptal jsem se pro změnu já, ať to nevypadá, že je jediná, která stojí o konverzaci. Naopak, dělalo mi dobře, že se tak snaží. Mohla mě tu najít a když zjistila, jak špatně na tom jsem, mohla odejít hledat cestu jinde. Nemusela tu semnou zůstat, no přesto to udělala. Myslím, že jestli se odsud dostaneme, tak prosté díky nebude dostatečně vyjadřovat, jak vděčný jí doopravdy jsem.

„Měla jsem sraz s kamarádkami. Když odjely, chtěla jsem koupit něco domů k večeři. Pak přišla ta hrůza a... jsme tady." Pokrčila rameny.

„Já nakupoval vánoční dárky. Chtěl jsem odjet na svátky domů a všem dovést něco amerického."

Začínal jsem být až moc unavený na další mluvení, ale snažil jsem se. Mluvili jsme spolu ještě docela dlouho. O našich životech a co všechno ještě podnikneme, až se odsud dostaneme.

Byla uprostřed monologu, když jsem ztratil vědomí. Všechno kolem zčernalo a nevím, na jak dlouho jsem v tomto stavu byl.

Když jsem se znovu probudil, moje hlava byla na tvrdé zemi. Zpanikařil jsem a myslel si, že odešla. No pak se pohnulo něco vedle mě.

„Jsem tu." Zamumlala rozespale a opět stiskla jemně mou ruku. Až pak jsem si uvědomil, jak blízko vedle mě leží.

„Promiň, ale je mi hrozná zima." Mou ruku celou objala. Uvědomil jsem si, že svou mikinu mi obmotala kolem nohy, takže má teď jen krátký rukáv. Venku mrzne a je sníh. Tady možná ne, no pára od pusy mi jasně dokazuje, jaká zima je.

„Jak dlouho?" vylezlo ze mě.

„Nevím, můj mobil se vybil."

Polknul jsem.

Vím, že by nám předtím nepomohl, ale... pořád mi nějak dával naději, že kdyby náhodou zprovoznili síť, zavolali bychom o pomoc. Takhle už ani to nemůžeme. Znovu jsem začal propadat zoufalství.

„Oni přijdou, že jo." Zašeptal jsem.

„Přijdou." Odpověděla.

„Musíme být jen trpěliví." Pustila mě, a pak se posadila.

„Co tvá noha?" přesunula se k ní. Už si neměla čím svítit, aby ji viděla. Místo toho se místa, kde se mi tyč nořila do nohy, dotkla jemně prsty.

„Bolí." Cuknul jsem sebou.

„Cítíš tohle?" nedíval jsem se tam raději, ať už dělá cokoliv a ať mě to třeba i bolí, nechci o tom vědět až do chvíle, než to přijde.

„N-ne?" nevím, jestli to už udělala nebo ne.

„Ach ne." Zaklela.

„Teď?"

„Ne, co děláš?" odhodlaně jsem zvedl hlavu a uviděl, že mám sundanou pravou botu a ona drží mé prsty.

„T-ty... co to... já to necítím?"

„Bože." Naštvaně pustila mou botu.

„Musíme se odsud dostat. Musíme tebe odtud dostat!" křikla.

„Oni přijdou." Snažil jsem se uklidnit ji i sebe.

„Jenže ty nemůžeš čekat, copak to nechápeš? Už ti tam neproudí krev, jestli ti tu věc neodstraní a nespraví tepnu, tak o tu nohu přijdeš!" vyjela a prsty si vjela do vlasů.

„Proč tepnu, říkala jsi přece, že ji to netrefilo."ptal jsem se jako naprostý pitomec a vím to. Nechtěl jsem ale uvěřit, že se mi to opravdu děje. Nechtěl.

„Spletla jsem se, jasný? Já ti do tý nohy nevidím. Bože Tae..." pořád klela. Prostor tu byl malý, takže postavit se nemohla. Doplazila se proto někam do rohu a jakmile se otočila ke mně, držela tyč obdobnou té, co mám v noze.

Než jsem se nadál, začala jí mlátit do trámu nad námi.

„Haló!" křičela. Zdála se mi v tu chvíli jako smyslů zbavená. Kde je její dosavadní klid? Potřebuju ho. Potřebuju, jinak začnu panikařit úplně stejně.

„Jade." Oslovil jsem ji.

Pořád křičela a mlátila jí na všechno co se dalo.

„Jade, nech toho!" křiknul jsem.

Zarazila se.

„Tohle nám nepomůže." Vím, že jsem jí neřekl nic nového.

„Já vím." Zamumlala a znovu se posadila za mou hlavu tak, aby si ji pak mohla dát do klína. Leželo se mi o něco pohodlněji, i když do opravdového pohodlí má tahle situace opravdu dost daleko.

„Nevím, co mám dělat." Zanaříkala tiše.

„Nic, nemůžeš dělat nic." Natáhl jsem se pro její ruku, i když mě to stálo dost sil. Zase jsem ucítil náhlou slabost.

„Tae... neusínej, slyšíš?" viděl jsem ji rozmazaně z toho, jak jsem se snažil nezavřít oči.

„Musíš zůstat při vědomí!"

Nemůžu. Nešlo to. Znovu jsem byl ve tmě. I když... tam to alespoň tak nebolelo.

Tentokrát mě probudila ostrá bolest. Noha se ozvala.

„Jsi vzhůru?" skláněla se nade mnou a já uviděl slzy v jejich očích.

„Našli nás. Slyšíš?" usmála se.

Chtěl jsem promluvil, ale prsty mi položila na rty.

„Nemusíš odpovídat. Šetří síly."

Znovu to se mnou škublo a já zakřičel. Někdo mě táhnul. Visel jsem? Netušil jsem, co se semnou děje. Kam jdu a kde je ona? V hlavě se mi vařila krev od bolesti, kterou jsem pociťoval. Ostré světlo mě na chvíli úplně ohromilo. Pak jsem si na okamžik přišel jako v ráji. Položili mě na nosítka. Nikde mě nic netlačilo, bylo to tak měkké. Úžasné. Mluvili na mě, svítili mi do očí, odváželi mě. Bylo tu tolik lidí. Všichni pobíhali zmateně kolem.

Hledal jsem jeden bod. Jeden světlý bod.

A pak jsem ho uviděl.

Pomáhali ji ven z díry nejspíš stejně, jako předtím mě. Chtěl jsem jim říct, ať zastaví. Chtěl jsem s ní mluvit. Znovu ji poděkovat. Byl jsem ale moc slabý na to, abych cokoli udělal. Na obličej mi dali dýchací masku, a já pak znovu upadl do spánku.

O dva dny později

„Jsem ráda, že jsi v pořádku, Taehyungie. Se svátky se netrap, rozhodli jsme se, že přiletíme všichni za tebou a oslavíme pravé Vánoce v Americe." Smála se na mě má máma skrz webkameru.

„Těším se, mami. Pozdravuj všechny, ano?" jakmile mi to potvrdila, tak jsme se rozloučili. Ještě pár dní si pobydu v nemocnici kvůli noze, do které byla zabodnutá ta tyč. Doktor řekl, že to bylo doslova za pět minut dvanáct a nebýt Jade, která tam byla a tak dobře mi tu ránu přiškrtila, asi bych ji už neměl.

Chtěl jsem ji najít. Znovu jí poděkovat. Pozvat jí na večeři a vyjádřit tak, jak moc vděčný jí jsem. Zatím jsem se ale mohl jen ptát a jelikož zraněných byla spousta, nikdo mi nebyl schopný odpovědět.

Uslyšel jsem krátké klepání na dveře a následně vstoupil do místnosti doktor.

„Dobrý den, daří se vám?" tvářil se příjemně.

„Dobře, děkuji." Pokýval jsem hlavou.

„Nepřišel jsem dnes kvůli vašemu stavu, ale přinesl jsem překvapení." Vědoucně se usmál. Nechápavě jsem si ho změřil pohledem. Doktor a překvapení? No a pro mě? To se mi nějak nezdálo.

Zmizel pak z místnosti a já byl zmatenější ještě více. Co to jako bylo?

„Ahoj, schováváš se přede mnou?" nakoukla známá hlava.

„Jade!" vykřiknul jsem a v tu chvíli se chtěl postavit a jít ji obejmout. Přístroj, na který jsem byl napojen, a pak taky bolest v noze mi to hned překazili.

„Neměl bych to říct spíš já?" zamrkal jsem.

„Promiň, ale odvezli nás pak každého do jiné nemocnice. Najít tě nebylo úplně snadné." Vlezla dovnitř a posadila se na mou postel. Ještě pořád se jí na obličeji hojily rány, ale už byla jinak celkově upravená. Byla teď ještě krásnější.

„Přestal jsem doufat, že se ještě uvidíme." Přiznal jsem popravdě.

„Ale jsem moc rád, že jsi mě našla. Chtěl jsem ti poděkovat. Mám ji jen díky tobě." Ukázal jsem na obvázanou nohu.

„Zachraňovat životy bude jednou snad v popisu mé práce." Zavtipkovala na což jsem se uchichtnul s ní.

„No a tak jsem chtěl... chtěl jsem tě pozvat na večeři za všechno, co jsi pro mě udělala. Půjdeš?" podíval jsem se na ni s očekáváním. Nezvu holky na rande úplně každý den, byl jsem trochu nervózní, že mě odmítne.

„Půjdu." usmála se tak, až ukázala i pár hezkých zubů.

Někdy je opravdu zvláštní, jak události dokážou spojit lidi dohromady. Na hrůzu, která se stala toho roku však nebudu vzpomínat pouze ve zlém. Přestože bylo tolik míst zničeno a životů zmařeno, já tam potkal svou lásku.

Dneska jsem viděla film a ten mi dal podnět napsat tohle. Snad se vám to nezdá jako nějaká hrůza. Já z toho mám smíšené pocity, ale nemyslím si, že kdybych si to nechala v pc jen tak, tak by to bylo lepší :D.