Táhla jsem za sebou svůj malý kufr na kolečkách a pořád se nedočkavě rozhlížela kolem sebe. Přemýšlela jsem, kde asi tak může být a na okamžik i zapochybovala, jestli to stihl včas. Pak jsem však spatřila známou postavu, která si mě musela všimnou taky. S širokým úsměvem na rtech zamířil ke mně.

Asi jsem se musela culit jako blázen, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Rychlými kroky jsem dohupsala až k němu, a pak mu skočila do náruče.

„JungKookie!" stiskla jsem ho pevně. Tak se mi stýskalo. Bylo to sice jen pár týdnů, co odjel z města, no na to, že jsem byla zvyklá na jeho přítomnost skoro každý den, jsem si přišla naráz až moc osamělá.

„Hrozně jsem se těšil." Objímal mě stejně pevně. Na chvíli jsem pro mé překvapení ani necítila půdu pod nohama. Nasála jsem příjemnou vůni jeho kůže a slastně si povzdychla. Není to sen, je to pravda a já jsem opravdu tady v Seoulu a on semnou.

„Jo povídej mi." Usmála jsem se, když mě konečně položil na zem a vzal mou tvář do dlaní. Vyměnili jsme si pár malých polibků, a přestože jsem toho neměla dost, nechtěla jsem tady dělat divadlo na veřejnosti.

Vzal můj fialový kufr do jedné ruky, mou dlaň chytil do druhé a společně jsme mířili pryč z velkého nádraží. Bylo to tu opravdu obrovské, a přestože Daejeon není nějak malé město, Seoulu se vážně rovnat nemůže. Je to vlastně úplně poprvé, co jsem tady. Těšila jsem se, až mi to tu více ukáže, ale bez mučení přiznávám, že jsem se těšila především na něj.

JungKook a já jsme spolu pouze o jeden rok. I přesto jsme se museli rozdělit. On totiž získal opravdu dobrou nabídku na stáž ještě při studiu a musel se proto odstěhovat do Seoulu. Školu sice začal dodělávat dálkově, ale stejně mu chybí nějaké dva měsíce, a pak jsou tady státnice. Pak bude mít titul a z jeho stáže se stane práce. Já mám ještě jeden rok studia před sebou a pro mou smůlu, musím zůstat v Daejeonu. Až pak, jestli ještě pořád budeme spolu - v což doufám, se přestěhuju za ním a budu si tu hledat práci.

Metro bylo narvané k prasknutí, ale naštěstí to nebylo hodně zastávek do jeho apartmá. Popravdě jsem nestačila zírat, když jsme dorazili do jeho bytu. Nemyslela jsem si, že si něco podobného může dovolit. O penězích mi sice přímo neřekl, ale na stáž to musí být dobře placené, když bydlí v něčem takovém. A ten krásný balkon s výhledem...

„Na to bych si zvykla." Vyšlo ze mě s pohledem upřeným na rušnou čtvrť pod námi. Ve dvacátém druhém patře už je opravdu znát, že jste vysoko. Rozhodně nešlo vidět celé město, na to tu je moc dalších vysokých budov, ale minimálně blízké okolí bylo vidět nádherně.

„Neboj, uteče to jako voda, a pak se tu nastěhuješ za mnou." Objal mě zezadu a svou hlavu položil na mé rameno. Ajo, kéžby. Stiskla jsem ruce, které obmotal kolem mého bříška a na chvíli se kochala výhledem před sebou.

Po tom, co jsem si trochu odpočinula po dlouhé cestě, jsme se vydali do víru velkoměsta. Dali jsme si večeři, a pak se šli projít po Insa-dong čtvrti, kde byl zrovna lampionový průvod. Vypadalo to fakt pěkně, ale překazil nám to déšť, který ani jeden nečekal. K němu domů jsme pak doběhli tak mokří, že jsem si připadala jak po sprše.

Tu jsem si samozřejmě následně dopřála, a pak se jen v županu uvelebila vedle něj na gauči.

„Nečekal jsem, že se rozprší, většinou je tady pořád krásně." Zasmál se, beroucí mě kolem ramen. Přitulila jsem se do jeho náruče a tvář si opřela o rameno, které měl taky schované v bílém huňatém županu. Oba jsme očividně až moc líní na to, abychom se oblékali do svých pyžam. Navíc, mně se líbila ta volnost, nikde mě nic nestahovalo a netlačilo, župan byl tak krásně měkký.

Ani jsem nesledovala televizi, která tiše hrála, spíš jsem se zaměřila na naše ruce, které on neustále proplétal do sebe, a pak zase rozplétal. Zvenčí šel slyšet jemný šum deště a občas nějaké to žblunknutí, když kapky z okapu dopadly na zem. Nevím proč, ale tahle chvíle mi přišla svým způsobem naprosto kouzelná.

Hrozně moc se mi po něm stýskalo. Chodíme spolu už sedm měsíců a já si za tu dobu tak zvykla, že je po mém boku pokaždé, co ho potřebuji, že pro mě tohle odloučení bylo velmi těžké. Snášela jsem to hůř, než jsem čekala, že budu. Byla jsem na něj pyšná a rozhodně jsem ho podporovala v tom, aby tady šel, protože je to perfektní příležitost, která se jen tak nenabízí. Zároveň jsem tak trochu bojovala se svou sobeckostí. Věděla jsem, že zvládnout vztah na dálku nebude snadné.

„Asi jsem to sebou přivezla, v Daejeonu pršelo včera." Odvětila jsem na jeho komentář, tulíc se k němu víc.

Jen se tiše zasmál a druhou rukou začal hladit mé mokré vlasy.

„Je mi líto, že jsme spolu nemohli být na naše výročí. Zlobíš se?" změnil naráz konverzaci.

„Tím se netrap, nemohl jsi přijet a jsme spolu teď." Zavrtěla jsem hlavou. Nikdy jsem nebyla na nějaké oslavy výročí vztahu. Půlrok mě sice trochu mrzel, ale chápala jsem, že odsud prostě nemohl.

„Kookie..." oslovila jsem ho a zvedla k němu hlavu. Na chvíli se zarazil a přestal s hlazením. Upřel na mě ty své laní oči, které jakoby snad snědly celou nevinnost světa. Vzpomínám, že ony byly to, co mě na něm upoutalo poprvé, když jsme se potkali. Jakým způsobem se na mě díval. Je sice pravda, že ne každý člověk musí být na pohled takový, jak vypadá, ale u něj se mi všechny ty představy dokonale vyplnily.

JungKook byl strašně nesobecký a hodný člověk. Někdy mě to až udivilo na kluka v jeho věku. Všechna ta něžnost a láska... jako bych se jí snad mohla dotknout. Byla mi na dosah.

„Miluju tě." Řekla jsem, co jsem měla na srdci.

„Taky tě miluju, zlato." Oslovil mě sladce, na což jsem se zaculila a nadzdvihla k polibku. Nechala jsem, ať kolem mě obmotá své ruce a rozhodně se nebránila, když naši pusu prohloubil a udělal z ní jeden dlouhý sladký polibek.

Moje prsty si našly cestu k jeho tváři, pomalu ji hladíc. Nemohla jsem se nabažit jeho jemné pokožky. Ucítila jsem vnitřní třas a taky malou vlnu touhy.

Na okamžik jsem se odtáhla od jeho úst, abych mohla znovu promluvit.

„Už jsem připravená." Vyšlo ze mě roztřeseně.

Nejprve nechápavě zamrkal očima, než mu došlo, o čem mluvím.

„Opravdu?" asi tomu nemohl uvěřit a potřeboval se ujisti, že to myslím vážně. Popravdě se mu ani nedivím. Na to, že jsme oba vysokoškoláci, dospělí, docela dlouho jsme čekali s našim prvním milováním. Přiznávám, že jsem měla strach, a především ten mě brzdil. Byla bych to s ním udělala už dávno, protože jsem si byla jistá, že je ten pravý. Nepřišla mi však na to vhodná chvíle.

Nechtěla jsem mít sex u mě doma, kde mám rodiče nebo u něj, kde jsou pro změnu jeho rodiče. Chtěla jsem, ať jsme sami, ať je to pěkné a ať je to romantické, což by za našich podmínek doma moc nešlo. A pokud už se poštěstilo, že některá z rodin nebyla doma, nebyl pro to ten správný čas. Nejde zkrátka říct, ano, teď je čas, teď chci mít sex. Chtěla jsem, ať se to stane spontánně, ať to vyplyne ze situace.

Nevím sice, jestli to teď ze situace vyplývá, spíš jsem já ten iniciátor, ale vzhledem k tomu, že vím, že on by mě do toho nikdy netlačil, musím to trošku potlačit já.

„Ano!" zvedla jsem prst, když se nadechoval k tomu, že něco dalšího poví.

„A už nic neříkej, dobře?" vím, že by mě uvedlo do rozpaků, kdybychom o tom mluvili, a pak by k ničemu nedošlo.

Rukama jsem objala jeho krk a znovu se přitiskla na jeho rty svýma.

„Dobře." Zamumlal jenom, a pak už mlčel. Znovu mě zabalil do své náruče, naprosto se oddávajíc tomu, co se děje s našimi ústy.

Neprotestovala jsem, když mě něžně položil na rozložený gauč a přiznávám, že mě docela začalo otravovat to, že nás dělí ty obrovské župany.

Znovu jsem zacítila vnitřní třas, ale tentokrát byl o dost silnější, protože polibky sjížděl na mou bradu, a pak i krk, hledajíc přesně to místo, které už měl jednou šanci najít.

Pocítila jsem další vlnu třasu, ale tentokrát nebyla jen uvnitř mě, zatřáslo se s ní i celé mé tělo a na pokožce se objevila husí kůže, jakmile to místo našel. Vyšlo ze mě několik roztřesených vzdechů, které jsem zkrátka nebyla schopná držet v sobě.

Prsty jsem hladila jeho vlasy na šíji a nechala ho, ať si poradí se zavazováním županu. Sama jsem se nemohla dočkat, až si ty protivné věci sundáme oba dva. Bude to sice poprvé, co mě uvidí úplně nahou, no z nějakého neznámého důvodu mi to nějak nevadilo. JungKook mi nikdy nedal důvod, abych se za něco musela stydět, naopak... až moc snadno bych si zvykla na jeho komplimenty.

Zpovzdálí jsem stále slyšela bubnující déšť a musela se pousmát. Tahle chvíle byla zkrátka ono. Přesně stvořená pro milování.

Bezostyšně jsem rukama prozkoumala krásně tvarované tělo, když i jeho župan zmizel nenávratně pryč. Přišlo mi, že je v té místnosti snad nedýchatelno. Bylo mi horko a má kůže div nehořela všude, kde jsme se dotýkali.

Střípky obav, které jsem do teď měla zmizely v mlze, která jakoby udělala clonu v mé hlavě a zabránila tak tomu, abych mohla normálně přemýšlet. Nemusela jsem mu nic říkat, věděl moc dobře, že je to poprvé a já mu věřila.

„Neboj se." Něžně stiskl mé koleno ve své dlani, pokládajíc si ho na bok. Žaludek se mi zachvěl kvůli neznámému pocitu mezi našimi těly.

Neřekla jsem nic, jen ze mě vyšel malý polovičatý úsměv, svolujíc k tomu, co mělo přijít.

Bříšky prstů jsem zaryla do jeho šíje a moje druhá ruka stiskla kousek županu v pěsti z napětí, které se nahromadilo uvnitř mě. V první okamžik jsem nebyla schopná vnímat nic jiného, než splašený dech nás obou a mé vlastní srdce, které nejspíš chtělo rovnou vyskočit z hrudi.

Milion věcí mi vířilo v hlavě, ale bylo to tak rychlé, že jsem se nemohla zaměřit na jednu jedinou. Až dokud se ve mně poprvé nepohnul a já pocítila nekontrolovatelnou slast.

Z toho všeho vzrušení a poměrně dlouhé předehry, ve které jsme si vyměňovali polibky i doteky snad všude, mi přišlo tohle pomalé tempo jako mučení. Myslela jsem si, že se to snad neděje. Bylo to totiž až moc úžasné na to, aby to byla pravda.

Zanedlouho na mě přišly mrákoty, měla jsem otevřené oči, ale nic jsem neviděla. Moje tělo ovládla nekontrolovatelná křeč a všechen dech se mi zadrhl v hrdle. Cítila jsem slzy v očích z toho, jak silný zážitek to byl.

V ten moment jsem totiž nebyla na zemi. Byla jsem v ráji a on semnou.

**

Teď tyto dva dny, jsem nedělala absolutně nic. Mám ty blbé dny v měsíci, takže mě dost bolí hlava a jsem akorát zralá na ležení. Tak jsem probrouzdala internet a přečetla nějaké smut fan fikce. Bez mučení můžu přiznat, že já v psaní smutů nikdy nebudu dobrá, ale tak se mi zastesklo po nějaké romantice a něžném milování, že jsem si zkusila napsat něco sama. Tak snad se vám to aspoň trošku líbilo. A jak jinak, než že to muselo být s Kookem (tady asi nezapřu, kam moje představy směřují, což?)

Kdyby měl někdo náhodou tip na pěkné ff, dejte vědět! :)