Na stůl jsem vyskládala vše potřebné, a pak si zašla taky pro ručník a ubrousky. Zbývala asi minuta, než se měli přihnat zpět a my měli asi jen pět minut na to, abychom je připravili na další část koncertu. Byl to docela adrenalin.

Vše šlo zatím podle plánu, ale kdykoli se cokoli může pokazit. Sice jsme byli každá jedna na jednoho a do toho ještě další tři pomocné síly, no stihněte převléknout a upravit člověka za pouhých pět minut, aby vypadal naprosto dokonale a ještě stihl doběhnout zpátky na pódium.

Líčení a oblékání miluju, ale přesně v těchhle chvílích zažívám fakt nervy. Nejhorší je, že to nemůžu dát najevo, protože JungKook, kterého mám zrovna na starosti, ač by to do něj člověk neřekl, umí být i pěkný stresař. Krom toho, že jsem teda jeho tak zvaná coordi noona a on musí po tom, co ode mě odejde, vypadat skvěle, ho musím i uklidnit. To už mi nikdo ale do smlouvy nenapsal, když jsem ji podepisovala.

„Dvě minuty!" ozval se manažer zadýchaně, když přiběhl do místnosti, kde jsme byly s ostatníma holkama.

Stihla jsem se sotva napít, když do místnosti vletěl jako první Jimin a utíkal ke své maskérce. Po cestě už si stihl svléknout tričko. Za ním to byl Hoseok, který byl naprosto uřícený a sotva popadal dech.

Nervózně jsem je sledovala a pohled mi taky občas šlehnul ke stopkám, které jsem si přesně kvůli tomu pořídila.

„Panebože... nemůžu." Stihl ze sebe vydat ten můj člověk a chtěl se natáhnout pro pití, které jsem měla na stole.

„Teď ne, svlíkej se, dělej!" začala jsem ho komandovat. Ostatní tady už dávno byli a on přišel jako poslední.

Což o to, oblečení šlo dolů dobře. Kalhoty nahoru se taky ještě daly, ale pak měl na sebe navléct košili, která měla spoustu knoflíčků.

„Zapínej si to." Rozkázala jsem, a pak vzala do ruky látkový kapesník. Začala jsem mu sušit všechen pot na obličeji i na krku. Asistentka mi mezitím podala pudr se štětcem, takže jsem upravila i to.

On byl teprve u třetího knoflíku a já už byla hotová.

„Tu máš." Strčila jsem mu flašku s pitím do ruky, a pak mu to zručně zapínala sama.

„Jde ti to rychle, to musí být v posteli rychlovka." Uculil se, na což jsem ho samozřejmě praštila do ramene. Divím se, že dneska na nervy vůbec nebyl. Jindy se mu třesou ruce a mezitím, co mu spravuju make-up, tak tu vyzpěvuje, a pak nadává, že už zase neví slova.

„Nedělej, že to nevíš." Zamumlala jsem tak, aby to nikdo neslyšel, a pak narovnala límeček.

„Právě, že vím." Mrknul. Na to jsem jen protočila očima, ale jinak to raději nekomentovala.

„Minuta!" zakřičel manažer.

„Všechno dobrý?" rychle jsem ho zkontrolovala.

„Pásek." Kývnul dolů.

„Ten si můžeš zapnout po cestě." Odbyla jsem ho. Nespokojeně zamlaskal, naposledy se napil pití, a pak už se rozešel zpátky i s ostatními, kteří byli taky hotoví.

Všichni byli hotoví až na Namjoona, se kterým šla Suji snad až ke vchodu na stage. Vrátila se pak celá uřícená i s lakem na vlasy.

„Ten jeho účes je snad za trest." Povzdychla si.

„Bylo to už i horší." Odpověděla Lina.

„To je fakt." Zabručela jsem. Já můžu být jen ráda, že JungKook teď takové období nemá. Vlasy má normálně ostříhané, stačí trochu laku a nazdar.

„Dneska to jde dobře, za chvíli budeme mít padla." Usmála se Suji znovu.

„Jak já se těším." Na chvíli jsem zavřela oči. Od rána se tady pořád něco děje. Člověk musí být neustále v postřehu a být k ruce, když je třeba. Miluju tu práci, ale koncertní šňůry zrovna nepatří mezi mé oblíbené. Spousta cestování, stresu a nervů.

Tenhle koncert byl ale naštěstí úplně poslední. Jindy jsme se po něm museli hned sbalit a pokračovat v cestě. Dnes si to kluci a doufám, že i my, pořádně užijeme. V klidu sbalíme všechny věci, a pak, s pocitem, že je konec, vylezeme z téhle obrovské haly a... řekla bych, že to oslavíme, ale já budu pařit možná tak v posteli. Přijdu si totiž úplně na šrot.

Celý ten rituál se opakoval ještě jednou. Pak se rozloučili, uklonili a slezli zase zpátky dolů za námi. V zákulisí pak samozřejmě pokračovalo děkování a blahopřání, že jsme turné všichni, jako tým, tak dobře dokončili.

„Sundej to ze mě, mám pocit, že už nepohnu snad ani prstem." Vzal mě za ruku a já ho se smíchem začala táhnout zpět do maskérny. Už žádná honička. Všichni si posedali pěkně na židli a čekali na odlíčení a na své normální oblečení, které jsme tu pro ně měli schované.

Dovedla jsem ho do rohu, kde byly všechny moje věci. Nic se nesmělo promíchat s ostatními, protože i když jsou to všichni kluci, každý musí mít své vlastní věci. Boty mají přesně na míru a stejně tak ostatní oblečení a make-up.

Jednou mi nechtěně ukradla Lina jeho sako. Sice to bylo to, na kterém nemají svá jména, ale Yoongimu samozřejmě vůbec nesedělo. No a JungKook ho měl pro změnu menší v ramenech a bylo krátké. Naštěstí z toho pak velký poplach nebyl, ale nějaké to poučení od manažera jsme samozřejmě dostaly. Horší to bylo s Namjoonem a Hoseokem, kterým se prohodily boty. NamJoon měl pak ještě týden po vystoupení puchýře, protože mu byly malé.

„Už je po všem." Uklidnila jsem ho a vlasy mu shrnula šátkem do zadu, aby mi nevadily při odličování. Jen se zatvářil blaženě, když jsem mu začala sundávat rozteklý make-up, a už to nijak nekomentoval.

Vyhodila jsem všechny špinavé tampónky, a pak mu na obličej nanesla zklidňující krém.

„Jo to dělej, to chci." Zakňučel, když jsem ho jemně roztírala po tvářích.

„Hej..." otevřel oči, když jsem přestala.

„Musíme se pohnout dál, jinak tu budeme do zítra." Protočila jsem očima se smíchem a kývla na ostatní, kteří pomalu vyklízeli místnost.

„Chtěla bys?" pozvedl obočí.

„Ne, chci se vyspat konečně ve své posteli." Podotkla jsem, upozorňujíc na to, že jsme koncertní šňůru zakončovali v Soulu a já se tak konečně můžu dopravit do svého bytu a zalehnout do mé milé postýlky.

„A vezmeš mě sebou?" nahodil smutný kukuč.

„Uvidíme." Vytáhla jsem ho nahoru a začala odepínat šraky, které měl pořádně připevněné, aby mu to během tance nikde nevylezlo.

Naštěstí mě v tom nenechal samotnou a začal se z oblečení svlékat sám. Hodila jsem pak po něm černé kalhoty a tričko, které má tak rád, a to si taky oblíkl.

„Je tu ještě někdo?" zeptal se.

„Ne, jsme poslední." Zavrtěla jsem hlavou a pokračovala ve skládání oblečení. Sako samozřejmě přišlo dát do vaku a boty složit do krabice. Oblečení se většinou nepoužívalo dvakrát, no skladovalo se a časem se z něj vytvořily další pěkné kousky.

Slyšela jsem, jak někam jde, a chtěla jsem se zeptat, kam, ale hned na to jsem se polekala, protože mě ze zadu pevně objal.

„To jsem chtěl udělat celý den." Povzdychl si unaveně a bradu složil na mé rameno.

Nic jsem neřekla a pokračovala ve skládání. Sotva jsem složila tričko, které měl v první části koncertu a donutil mě, abych se k němu otočila čelem.

„Co děláš... Kookie." Jsem prostě moc slabá na to, abych mu vydržela dlouho vzdorovat.

„Dej mi pusu." Našpulil rty, jakmile mě vyzvedl na stolík, kde jsem skládala to oblečení.

„Ne." Zavrtěla jsem hlavou.

„Proč ne? Co jsem udělal?" zamrkal nechápavě.

„Celý den máš jen perverzní komentáře." Prskla jsem. To je pravda. On prostě nemůže zůstat ticho, když ho svlíkám. Najde si tu poznámku snad všude.

„A neříkej, že se ti nelíbí." Natlačil se na mě, takže jsem měla jeho tělo mezi stehny. Chtěla jsem ho odtlačit zpátky, ale měla jsem to samozřejmě bez šance.

„Kdybys mi řekl radši něco pěknýho, bylo by to určitě lepší." Odpověděla jsem nespokojeně.

„Tak co třeba? Že tě miluju?" na to jsem němě přikývla.

„Že se těším, až si spolu konečně zajdeme na rande?" znovu jsem pokývala hlavou a taky se i trochu usmála. To zní mnohem líp.

„Nebo že se nemůžu dočkat, až se k tobě dneska večer přitulím?" zatvářil se tak sladce, že jsem to už nevydržela, sama popadla jeho obličej do dlaní, a pak spojila naše rty.

„Mnohem lepší." Pousmála jsem se do polibku a pevně ho objala kolem krku. Vím sice, že mi nikam neuteče, protože to by byl sám proti sobě, no jistota je jistota.

„Chybělas mi." Vzal jeden můj zbloudilý pramen vlasů a dal ho za ucho.

„Ty mně taky." Zavřela jsem oči a otřela se o jeho nosík předtím, než jsem se znovu natáhla pro další pusu.

Na začátku toho všeho, mi to přišlo jako perfektní. Pracujeme spolu a můžeme se tak vidět každý den. No je to taky každý další den ignorace, protože nějaké projevování citů na pracovišti se tady nesmí. A hlavně proto, že on byl idol a já jeho maskérka.

Nikdy bych to ale neměnila, protože to, když se pak po práci sejdeme doma a trávíme spolu krásné večery, mi vynahradí všechno špatné.

Čas strávený spolu a přitom bez sebe, nás nutí milovat se ještě víc.