Tento příběh je na přání Annteee

**

„Bude to všechno?" zeptala se slečna za pultem a já na chvíli zapřemýšlela.

Rozhlédla jsem se kolem a hledala, zdalipak mi ještě něco nepadne do oka.

„Víte co, dejte mi ještě ty svíčky," ukázala jsem na pár obyčejných čajových svíček.

Byla jsem právě ve večerce a snažila se na poslední chvíli nakoupit nějaké věci pro dnešní večer. Chtěla jsem to pojmout v trochu romantickém duchu. Vzala jsem červené víno, které mám já i JungKook rád, pak nějaké věci na jednohubky, které ještě udělám a trochu slaných i sladkých pochutin. Těšila jsem se, protože jsme se teď pár dní neviděli. On musel pracovat a já taky, takže na společné chvíle prostě čas nezbyl. Občas se to zkrátka takto nastřádá, ale nedá se nic dělat.

Po druhé straně si myslím, že je fajn se chvíli nevidět. Naše momenty pak mají větší váhu a tuším, že si jich oba vážíme o to víc.

Zaplatila jsem všechny věci a se dvěma igelitovými taškami jsem se vydala na stanici metra. V duchu jsem protáčela oči nad tím, jak dlouhá cesta mě čeká. Nejde ani tak o metro, které bude v tuhle dobu určitě přeplněné k prasknutí, protože kolem šesté večer tady většina lidí končí v práci, ale pak mě taky čeká trasa od metra domů. Moje auto je ale v opravně, takže mám zkrátka a jednoduše smůlu.

Samozřejmě, že když se mi podařilo nasáčkovat do jednoho vlaku na lince devět, začal mi zvonit mobil. Několik lidí se na mě otráveně podívalo a já se snažila jeho přijmutí neprotahovat, no, jak jsem to asi měla provést, když jsem tam byla jako sardinka.

„Halo?" protáhla jsem, jasně znechucená.

Není třeba ani předstírat, jak mě to tady kolem irituje. Sotva jsem nastoupila a už se těším, až vystoupím.

„To jsem já," ozval se známý hlas.

„Yoongi, co je? Jsem teď v metru, takže jestli to není nic důležitého, zavěšuji," oznámila jsem mu přímo, a pak se velmi nebezpečně zavrávorala.

Zastavovali jsme na další stanici a nebýt té ženské vedle mě, nejspíš bych si pěkně rozbila bradu. Ona ale můj výpad perfektně tlumila. Věnovala mi pouze nespokojený pohled, ale jinak neřekla vůbec nic.

„Fakt bych tě teď chtěl vidět, ale jelikož tě mám rád, nabízím ti odvoz, stojím u Shinyoungsan zastávky, nejsi náhodou poblíž?"

„Opravdu?!" vykřikla jsem.

„Jo, tak-..." započal, ale dál jsem ho neposlouchala.

Byla to totiž přesně ta zastávka, na které jsme právě zastavili. Mobil jsem hodila do kapsy saka, a pak se začala cpát ven.

Bez mučení, bylo to fakt o fous, ale stihla jsem prolézt dřív než se dveře jak od metra, tak na nástupišti zavřely. Ani jsem se neohlížela a rovnou to vzala hopem přes eskalátory, a pak i turniket, který mě vypustil ven.

Tak nějak jsem tušila, kde parkuje, protože mě takhle bral i posledně, co jsem neměla auto, takže jsem se vydala správným východem a vylezla kousek od parkoviště.

Chvíli jsem hledala blond hlavu, kterou však bylo poměrně snadné najít, protože tady, no... většina lidí má vlasy černé, takže blond je velmi jednoduše rozeznatelná.

„Ahoj! Zachránil jsi mě, víš to?" přiklusala jsem k němu a jeho Volvu se zubatým úsměvem.

„Je mi to jasné," líně mi úsměv opětoval, a pak roztáhl náruč.

Yoongi je můj velmi dobrý kamarád. Možná se nebojím použít dokonce nejlepší kamarád. Vždycky jsem za přátele mívala jen holky a myslela jsem si, že bavit se takhle s klukem ani nejde. Jenže jakmile jsme se po střední se všemi kamarádkami rozešly vlastními cestami – každá na jinou vysokou, některá rovnou do práce, byla jsem sama.

Přestěhovala jsem se do Soulu a začala chodit na univerzitu. Naneštěstí jsem od přírody poměrně introvertní, takže najít si nějaké nové kamarády pro mě byl téměř nadlidský úkol. Dokonce snad těžší, než samotné dokončení školy a získání titulu. Celkem sranda, což?

Na Yoongiho jsem narazila úplně náhodou.

Nejprve jsem se tedy potkala s JungKookem a začali jsme spolu chodit. Do dnes nechápu, co se mu na mě líbilo, že si dal takovou práci, aby mě na konec dobil a já si s ním něco začala. Byl a vlastně i je, můj úplně první a poměrně vážný vztah. Neměla jsem ke klukům tehdy moc důvěru, což připisuji faktu, že pocházím z dívčí školy.

Nicméně, kde jsme to skončili? A jo, začala jsem si se svým stávajícím přítelem a ten je taky kamarád Yoongiho. Potkali jsme se na jedné společné akci a už na pohled bylo jasné, že si rozumíme.

On byl... těžce se to popisuje, ale je to snad úplně poprvé, co jsem si s nějakým člověkem tak dobře sedla. Byli jsme podobné povahy s podobnými názory a měli neuvěřitelné množství společných témat, o kterých jsme mohli žvanit snad donekonečna. A to podotýkám, že Yoongi je na tom s kamarády asi tak, jako já. Úplně stejný introvert.

Je to skvělý člověk a velmi mi na něm záleží. Jen nevím proč, ale v poslední době z něj cítím něco zvláštního. Jako by mi něco neříkal. A jo, to je divné, protože my si skutečně říkáme téměř všechno.

Nepřišla jsem na to, co se děje a nechci na něj v tomto směru tlačit. Proto mlčím a doufám, že buď se to spraví samo, anebo se odhodlá k tomu mi to povědět.

„Ráda tě vidím," objala jsem ho tedy a jemně stiskla v náručí.

„Já tebe taky," kývnul, a pak mi otevřel dveře od spolujezdce.

Jakmile jsme oba seděli bezpečně v autě, vyjel ven z parkoviště.

„Co to vláčíš?" poukázal na mé dvě tašky.

„Nějaké jídlo, a tak... Chtěla jsem nám s JungKookem udělat pěkný večer," přiznala jsem barvu a čekala jako vždy, že si mě začne dobírat.

On si ze mě hrozně rád dělá srandu, přestože už jsme dospělí a vztahy jsou přece na náš věk v pořádku. Jenže já trubka se i tak občas stydím mluvit o různých věcech, čehož on očividně milerád zneužívá.

„Jo ták, už se vrátil z Daegu?" koukal před sebe, a já tak využila šance si ho prohlédnout z profilu.

Yoongi byl hrozně pěkný. Nechápu, proč je pořád sám. Sice tvrdí, že mu to tak vyhovuje, ale nevěřím, že by nikoho po svém boku nechtěl.

Já se tomu taky pořád bránila, ale jednou, jakmile to začalo, bych to za nic nevyměnila. Bylo skvělé mít někoho, o koho se může člověk opřít. Prožívat lásku a všechny ty věci okolo.

Bylo trochu problematické, abych se skutečně otevřela, ale když jsem to udělala, nelitovala jsem. Byl to skvělý pocit i po těch letech, co jsme s JungKookem spolu.

Párkrát jsem se mu snažila dohodit nějaké kamarádky ze střední školy, které zavítaly do Soulu a já měla šanci se s nimi potkat. Se všemi na schůzku šel, ale nic z toho nebylo. V tomhle směru jsem asi krátká a on si bude muset poradit sám. Bohužel.

„Dnes kolem osmé by měl přijet. Alespoň mám čas to všechno připravit," přikyvovala jsem.

Pak jsme mlčeli celou cestu až k apartmá mého přítele. Já přemýšlela, co všechno připravím a jak to připravím a on se nejspíš soustředil na jízdu.

„Co kdybych ti šel pomoct?" ozval se, když parkoval na volném místě.

„To bys chtěl?" překvapilo mě.

„Proč ne. Nemám nic na práci a máš to docela tak tak, když už je po sedmé,"

Pravda, cesta nám zabrala poměrně dlouho a já si vůbec ten čas nepropočítala. Kdybych jela metrem, trvá to asi ještě delší dobu.

„Byl bys zlatý," zatvářila jsem se sladce, na což se jen pousmál a mezi svým ukazováčkem a palcem zmáčknul můj nos.

„Já vím, zlatý Yoongi," převrátil hravě očima a společně jsme vystoupili.

Měla jsem náhradní klíče od JungKookova apartmá, ale v době, kdy jezdíval na služební cesty, jsem tam nechodila. Nebyl důvod. On nechoval žádné zvíře, které by potřebovalo mou péči a nepěstoval ani květiny, takže se jeho byt bez nějakého obyvatele nějakou tu dobu, v klidu obešel.

Vyjeli jsme do dvanáctého patra a jakmile jsem našla klíče ve své kabelce, začala jsem odemykat.

Už v první chvíli, co jsme vstoupili dovnitř mě překvapilo, že z obývacího pokoje jde světlo. Že by zapomněl zhasnout a svítilo to tu celou dobu?

Divné.

„Odlož si," pokynula jsem na svého kamaráda a sama si zula boty.

Yoongi mi byl v zádech, když jsem mířila do obýváku s úmyslem, že zhasnu, protože bylo zbytečné tam nechat svítit. Pracovat budeme v kuchyni a připravit si to tam pak dokážu sama.

Další věc, která mě však zarazila, byl kufr, který stál u gauče.

„On už je asi doma!" řekla jsem překvapeně Yoongimu, a jako by mě v tom utvrdil i hluk vycházející z ložnice.

Neváhala jsem a rozešla se tam.

Nevím, co jsem si myslela.

Že ho třeba najdu, jak spí jako miminko po náročné cestě a já se budu moci rozplývat nad tím, jak je roztomilý?

Asi jo.

Ale že otevřu dveře a první, co uvidím bude holý zadek mého přítele, který si dle zvuků očividně velmi užívá rozkoše se slečnou pod ním... jo, to jsem nečekala snad ani v nejmenším.

Pokaždé, co koukám na film a podobná scéna se tam vyskytne, tak hlavní hrdince nadávám za to, že tam jako kráva stojí a kouká. O co se jako snaží? Zapamatovat si ten pohled do konce života? Ponížit sama sebe ještě víc?

Jenže já nebyla jiná.

Byla jsem zkrátka tak v šoku, že jsem ze sebe nevydala ani hlásku.

Vůbec nic ze mě nechtělo vyjít, protože moje hlava absolutně odmítala zpracovat, že moje životní láska, které jsem chtěla připravit na přivítání krásný romantický večer při svíčkách právě šuká s nějakou cizí...

Panebože.

Kdo mě probral byl až Yoongi, který hlasitě zabouchal na otevřené dveře a zcela tak vyděsil dvojici užívající si v posteli.

Mimochodem v posteli, kde jsem se s JungKookem milovala i já a bylo to pro mě úplně poprvé. Dala jsem mu sebe a myslela si, jak nejsem výjimečná, a jak moc pro něj neznamená, že je můj první.

Nejspíš mu to ale bylo totálně u zadku, když tu teď v ní klátí nějakou jinou.

„Jisoo?" vykulil vyhrůzeně můj přítel oči.

Oprava – ex přítel.

Stále jsem ze sebe nemohla vypravit ani hlásku. Zradil mě a já v sobě naráz nemohla najít ani trochu síly na to, abych se mu mohla postavit.

Nenapadlo mě proto nic jiného než se rychlým krokem rozejít zpět do předsíně.

Zpovzdálí jsem slyšela Yoongiho, jak mu něco říká, ale v hlavě mi hučelo a z očí se začala ronit jedna slza za druhou.

Nesnažila jsem se je ani setřít, protože vím, že budou přicházet další. Nemá to význam.

Obouvala jsem si boty, když mě čísi ruka zachytila.

„Prosím tě, nech si to vysvětlit," JungKook zněl roztřeseně.

„Nech mě na pokoji, není tu nic, co bys mohl vysvětlit," sykla jsem a chtěla se vyprostit.

V první chvíli se mi zdálo, že se to nepodaří, ale pak jeho stisk přece jen povolil a já si všimla mého kamaráda, který ho odstrčil a začal mi podávat kabát.

Ihned jsem se do něj zabalila a v duchu si přála, ať už jsem odtud pryč. A nikdy, nikdy to tu nechci vidět znovu.

„Nevím, čím jsem si to zasloužila, ale... to je jedno," vzlykla jsem a hodila po něm klíče od bytu, které jsem stále svírala v rukou.

Vyletěla jsem ze dveří a přišlo mi, že teprve když se zavřel výtah, mohla jsem se skutečně nadechnout.

„Yoongi," zafňukala jsem, když mě zabalil do objetí.

„Já vím, jen plakej," zašeptal.

Ruce jsem obtočila kolem jeho pasu a obličej zabořila do černé bundy.

Nevím, jestli mám být naštvaná a cítit se poníženě, když viděl celé mé neštěstí v přímém přenosu. Právě teď jsem však byla neskutečně šťastná za to, že tu je. Byla pro mě svým způsobem hrozná úleva, že se mám o koho opřít.

Měla jsem chuť se sesunout do rohu výtahu a vybrečet si oči jako malá holka. Takhle tady byl někdo, kdo mě podrží.

Nemám ani tušení, jak jsme se dostali zpátky do jeho auta, ve kterém jsem dostala už úplný záchvat. Vzlyky nešly zastavit a bolest na hrudi mi jen dokazovala, jak jsem emocionálně zlomená.

Dala jsem mu všechno a myslela jsem, že se od něj dočkám toho samého.

Zase se jednou ukázalo, jak život není fér, a jak jsou lidé občas podlí.

„Dej si čaj," položil přede mě šálek, a pak se posadil vedle na gauč.

Hleděla jsem na puntíkovaný hrneček a vzpomněla si, že jsem ho vlastně dostala od něj. Pokaždé, co je u mě na návštěvě a já mu vařím jeho oblíbený zelený čaj, zalívám ho do tohoto hrníčku.

„Děkuji," řekla jsem tiše, ale neměla jsem se k tomu, abych ho vzala a skutečně se napila.

„Já vím, že je ti teď na nic a přijde mi vcelku nepodstatné říkat takové ty věci, jakože to bude dobré. No jestli je chceš slyšet..." nakousnul a já se i přes to všechno musela pousmát.

To je celý Yoongi. Občas mívám podezření, že by pro mě udělal cokoli.

Cokoli...

Na chvíli jsem se zamyslela, neodpovídajíc na jeho otázku.

A pak mi to došlo.

Proč vlastně někde hledám něco, co tam není?

Ani to tam být nemůže, protože už je to tady. Vedle mě.

„Můžeš být jenom se mnou?" zvedla jsem k němu hlavu a přisunula se blíže k jeho tělu.

Bral to jako znamení a vzal mě kolem ramen.

„Víš, že vždycky," zamumlal, pokládajíc svou hlavu na mou.

„Vím,"

Jednou jsem slyšela citát.

Hledat lidi, které byste milovali... to je tajemství a úspěch celého života.

Koho jsem vlastně našla? JungKooka?

Ne.

Našla jsem Yoongiho a nejspíš jsem ani neměla tušení, jaký poklad se v něm skrývá.

Proto je občas potřeba špatných věcí, abychom byli schopni vidět ty dobré.

***

Nejspíš jsem se nedržela zcela formátu, který jsem dostala, ale psala jsem to, jak jsem to cítila, a jak se mi to tam hodilo, tak snad se alespoň trochu líbilo.

Andy