Volné pokračování na předchozí díl :)

Jina's pov

„Kdopak si dá dezert?" zeptala se máma, na což se všichni začali okamžitě překřikovat. Dezert si nesmím nechat ujít. Hlavně, když jsem vstávala dnes tak brzo ráno a nestihla ani posnídat. Čekala nás totiž dlouhá cesta z Los Angeles do Honolulu, Hawai. Asi by bylo dobré podotknout, co tu vlastně dělám. A co tu dělá celá moje rodina?

Poté, co jsem složila závěrečné zkoušky a táta mi oznámil o domluveném manželství s Jiminem, jsem začala pracovat v jeho firmě. Jimina jsem vždy brala jako svého staršího bratra, hrozně jsem ho měla ráda, ale celá ta věc okolo společného soužití mě trochu děsila. On se ale opravdu snažil. Celé léto mě zval na schůzky a rande s ním bylo jako rande vystřižené z románu. Pokaždé ho udělal něčím výjimečné. Ačkoli jsem nejdříve chtěla trochu vzdorovat proti rozhodnutí rodičů, začala jsem mu propadat.

Byl tak hodný a milý. Nespěchal na mě a dával mi dostatek prostoru, respektoval mé pocity k tomu všemu, což jsem ocenila asi nejvíce. Netlačil mě do lásky, a to mě právě přimělo se do něj upřímně zamilovat. A už to nebyla sourozenecká láska, kterou jsem cítila celou tu dobu.

Po tom čase, který jsme spolu strávili, mě požádal o ruku. Opravdově a nefalšovaně. Jakoby tady ani domluvené manželství nebylo. Udělal to krásným a romantickým a já se přistihla při tom, že i kdyby tohle naši rodiče nedomluvili, skočila bych mu v ten večer do náruče a řekla ANO.

Svatba se konala na jaře v květnu. Do té doby jsem ještě zůstala bydlet s rodiči a on za mnou chodíval. No po ní jsme se odstěhovali společně do New Yorku, do jeho bytu. Měla jsem strach opustit Koreu a všechno, co v ní znám, ale po druhé straně jsem chtěla zažít něco nového, objevovat a zkoumat, a pak taky jsem věděla, že on se o mě postará.

Je to vlastně téměř dva roky od naší svatby a jako každé Vánoce jsme se rozhodli odcestovat někam za teplem společně s našimi rodinami. To je taky důvod, proč sedíme v letadle z Los Angeles na Hawai. Hodláme tam strávit hezkých čtrnáct dní nerušené dovolené.

„Zlatíčko, jak jde vůbec práce? Neměli jsme pořádně ani čas si o tom pohovořit." Zeptala se Jiminova máma. Jasně, jedu na dovolenou a budu rozebírat práci, po tom tak toužím. Zajímá ji to ale především proto, že tím, že se naše rodiny spojily, spojilo se i podnikání a já jsem teď vedoucí útvaru spolupráce mezi našimi firmami. I když mě to opravdu hodně bavilo, s Jiminem jsme měli jedno nepsané pravidlo – práci si nikdy nebereme domů. Pokud on potřeboval pracovat, zůstal v práci déle. Totéž platilo i pro mě. Doma to byla zóna, kde obchody šly stranou.

„Vše jde tak, jak má. Myslím, že můžeme být spokojení." Snažila jsem se říct velmi obecně. Nechtělo se mi rozebírat, jestli naše akcie vzrostly nebo klesly, a tak podobně.

„To jsem moc ráda, četla jsem výroční zprávu a po téhle fůzi obchod jen kvete." Tleskla rukama.

„Mami, neřešme teď práci. Jedeme přece na dovolenou." Jimin mě objal jemně kolem ramen a já mu v duchu poděkovala.

„Jsem jen zvědavá, ani jeden z vás pořádně nedá vědět, jak to jde." Našpulila rty a já si povzdychla.

„Už jsem ti říkal několikrát, že doma práci neřešíme. A chci, aby to tak zůstalo." Svou hlavu jsem položila na jeho rameno a trochu se uvolnila. Co dalšího na něm miluju? I přesto, jakou lásku a respekt oba chováme ke svým rodičům, on nikdy nedovolí, aby mezi nás někdo z nich vstoupil. Vždycky jsme to byli jen my a naše pravidla bez ohledu na to, zda se jim to líbí či nikoli.

„To jsou ale blbé domluvy, nechme to ale být." Zavrtěla hlavou rezignovaně. Když se jí hned na to na obličeji objevil ten zvláštní výraz, bylo mi jasné, že zpověď ještě nekončí.

„Tak mi teda řekněte, jak to vypadá s mými vnoučaty." Nevím, jestli to věděla nebo ne, ale tady nás oba přistihla naprosto nepřipravené. Já neměla slova a Jimin na chvíli taky ne.

„Na to snad máme ještě dost času." Usmál se nervózně a lehce stiskl mé pravé rameno.

„Jste skoro dva roky manželé a ještě z toho nic, krom dobrých obchodů nevzešlo. Na co jiného tady ještě čekáte?" uchichtla se, ale nechala to být.

Aniž by to šlo ovlivnit, rozhovor se pak točil neustále kolem dětí. Ne našich – které nemáme a nejspíš v dohledné době ani mít nebudeme – ale všemožných jiných.

Docela jsem děkovala bohu, že už přistáváme. I tak mi ale v hlavě kolovala tahle myšlenka. Jsme spolu v manželství poměrně dlouho, máme se rádi, každý, koho potkám, se mě na to ptá, ale já nevím, co říct. Proč? Protože on se mě za celou tu dobu ani jednou jedinkrát nedotkl.

Vždy je tak laskavý, ohleduplný. Je hrozný gentleman a splnil by mi všechno, co mi na očích vidí. Ale nic krom polibku či objetí od něj čekat nemůžu. Ležím vedle něj každý večer a usínám, probouzím se ráno a stále tam je. No nic jiného se mezi námi neděje.

Nevím, jestli mě to má mrzet, nebo mám být ráda, že ode mě nic nečeká, ale pořád mi něco říká, že takhle to být nemůže. Že takhle pořád nejsme kompletní. Možná teď děti nechceme, ale co za pět let? To vedle sebe taky budeme usínat a dělat, že nic? Nejhorší na tom všem je, že já mám šílený strach začít něco sama.

„Líbí se ti pokoj? Vybíral jsem tenhle hotel sám." Probudil mě z přemýšlení, když postavil naše kufry k velké bílé posteli a otevřel balkónové dveře dokořán. Venku bylo nádherně a místnost  okamžitě profoukl příjemný vánek s vůní slaného moře.

„Je pěkný, ale víš, že by mi nevadilo i něco méně... přepychového." Byla jsem zvyklá na takové věci už předtím, protože moje rodina je taky dost movitá, no někdy mě stejně dokáže překvapit.

„Já vím, jsi moc skromná." Usmál se, a když jsem došla na balkón vedle něj, objal mě. Přitulila jsem se k jeho tělu a nasála pěknou vůni kolínské.

„Bude to moc pěkná dovolená." Zamumlal tisknoucí své rty do mých vlasů. Taky jsem se pousmála a zvedla svou hlavu k němu.

Aniž bych nad tím přemýšlela, jemně jsem se pozvedla na špičkách a rty přitiskla na jeho. Věnoval mi sladký polibek, a pak se chtěl odtáhnout, ale nepustila jsem ho.

„Kam pořád utíkáš?" čelo jsem opřela o jeho a rukama objala krk, aby nikam neodcházel.

„Nikam přece nejdu." Zavrtěl hlavou.

„Ale jo, pokaždé, co se tě snažím normálně políbit, tak to ukončíš." Řekla jsem popravdě a zklamaně ho pustila, když se odtáhl.

„Tak to není." Otočil se a šel zpět do pokoje. Nechtěla jsem se s ním kvůli tomu pohádat. Žádnou pořádnou hádku jsme vlastně ani neměli, ale přijde mi, že pořád čekám na ten správný čas, kdy o tom mluvit, no ten nepřichází. Možná bych to prostě měla říct a je to.

„A jak to je." Šla jsem hned za ním.

Neodpověděl.

„Jimine, já... ne že by to bylo kvůli tomu, co řekla tvá máma, ale od manželství jsem čekala trošku víc." Posadila jsem se na postel.

„Co víc?" zavrčel. Očividně jsem ťala do živého.

„Nech to být." Ne, hádku opravdu nechci. I když mě to trochu trápilo, nechtěla jsem zkazit tuhle dovolenou.

Dny plynuly a my si užívali teploučka, vody a klidu. Samozřejmě, že muži se občas neovládli a jednali o obchodních záležitostech, no jsou to prostě chlapi. Nemůžou se toho vzdát, takže jsme to raději nekomentovali.

Asi v polovině našeho pobytu, jsme se po večeři rozhodli navštívit jednu místní taneční zábavu. Rodiče samozřejmě odmítli, ale můj bratr a Jimin byli pro. Když už jsem oficiálně i v Americe plnoletá, nemusím se bát, že mě zavřou za pití alkoholu a můžu si dopřát i nějaký ten drink.

„Nepřeháníš to? Neměla bys tolik pít." Podíval se na mě Jimin starostlivě, když jsem přišla na bar pro další koktejl. Tancovala jsem, zatímco on celou dobu seděl na barové židli a jen mě sledoval. Očividně ho to tu nebavilo, ale chtěl mi dopřát nějakou zábavu. Po jedné straně jsem mu byla vděčná.

„Co kdyby sis dal jeden drink se mnou a šel si zatancovat?" opřela jsem se o vysoký stůl a hodila po něm úsměv.

„Na tohle mě moc neužije." Povzdychl si.

„Ale no ták, prosím... kvůli mně?" snažila jsem se na něj udělat smutný obličej a vzala ho za ruku.

Hrozně se mu nechtělo, ale moje smutné oči očividně zabraly, a tak se zvedl a šel se mnou mezi tančící lidi. Objala jsem jeho krk a nechala se znovu unášet hudbou, která tu jen duněla.

Mohli jsme odejít kolem půl druhé v noci. Byla jsem po všech těch drincích značně v náladě, ale vůbec mi to nepřekáželo. Rozloučili jsme se s mým bratrem, který zakotvil naproti v pokoji, a když Jimin odemkl ten náš, vešli jsme tam.

„To byla paráda... moc se mi to líbilo." Okamžitě jsem se hodila do postele.

„Počkej, sundej si alespoň boty." Zanaříkal a hned se rozešel za mnou. Poklekl před postel a začal rozepínat mé páskové sandály na podpatku.

„Kam jdeš?" pozvedla jsem se na loktech, když bylo hotovo a on se postavil.

„Umýt se." Zněla odpověď.

„Nechoď pryč, pojď si za mnou lehnout." Zaprotestovala jsem a za rukáv ho stála na postel. Vcelku neochotně se na ní posadil a objal mě, když jsem si zboku sedla na jeho klín.

„Jinnie, co děláš..." šeptl, když jsem jemně políbila jeho tvář, a pak i krk. Byly to jen letmé polibky, na nic většího jsem si i přes svou opilost netroufla.

„Jimine, pojď se pomilovat." Zaprosila jsem. Normálně bych za žádných okolností nevypustila tohle z pusy, ale moje hormony se mohly zbláznit a mozek byl přikryt stínem alkoholu.

„Cože?" odtáhl se.

„Slyšel jsi mě, jsme spolu tak dlouho a ty... pořád ode mě utíkáš." Znovu jsem ho políbila na koutek úst, no on se odtáhl, takže jsem už neměla šanci.

„Tak to není."

„A jak to je? Pojďme o tom teda mluvit." Pobídla jsem ho.

„Jsi opilá." Protočil očima.

„A to je možná dobře, protože kdybych nebyla, pořád bychom kolem sebe chodili po špičkách. Teď, díky tomu pití, mám alespoň odvahu s tebou tuhle konverzaci začít." Přiznala jsem.

„Tohle je blbost." Postavil se a já byla tak nucena z něj slézt a posadit se vedle na postel.

„Jestli takovým věcem říkáš blbost..." naštvalo mě to.

„O to nejde."

„Panebože, tak mi řekni, o co jde! Mluvíme spolu o všem!" rozhodila jsem rukama, už značně ztrácím trpělivost.

„Já se prostě bojím, dobře?!" křikl na oplátku a nechal mě tak zcela zaraženou. Sledovala jsem, jak nervózně přechází po pokoji a čekala, jestli k tomu řekne něco víc. Vždyť, kluky to přece nebolí... ne?

„T-ty..." chtěla jsem začít, když se k ničemu neměl, ale skočil mi do řeči.

„Ne o sebe, pro mě to poprvé nebude, ale pro tebe jo. Bojím se o tebe."

Zhluboka jsem polkla a postavila se. Jasně, že o to mám taky takové obavy, ale nikdy jsem se tím nechtěla nechat ovlivňovat.

„A tak ses mi raději skoro dva roky vyhýbal?" šeptla jsem a vzala ho za ruku, aby konečně přestal pochodovat, zastavil se a podíval na mě.

„Nechtěl jsem ti ublížit." Zamumlal.

„Ach zlato," pousmála jsem se a objala ho, aby hlavně nikam neutíkal. Rukama jsem objala jeho krk a nechala se vzít kolem pasu. Zase jsem cítila to příjemné teplo, které mi dodává pocit bezpečí.

„Víš, já se taky trochu bojím, ale nechci se kvůli strachu vzdát něčeho, co spolu můžeme mít." Zadívala jsem se do jeho tmavých očí, stále se jemně usmívajíc.

„Nevěděl jsem, že tě to tak moc trápí." Zamrkal.

„Po téhle konverzaci už nemusí, ne?" prsty jsem jemně vjela do jeho vlasů a pročísla je.

Konečně se na jeho pěkně tvarovaných rtech objevil náznak úsměvu.

„Nechtěl jsem tě do ničeho tlačit. Vím, že sis mě vzala dobrovolně, ale pořád mám na paměti, že to začalo domluveným manželstvím."

„Já tě miluju, nic o dohodnutém manželství nechci slyšet. Mí rodiče to tak nejprve mysleli, ale já s tebou nikdy nebyla z povinnosti. Získal sis mě ještě před svatbou, a i kdyby to nebyla jejich vůle, chtěla bych si tě vzít." Svou hlavu jsem opřela o jeho hrudník a uslyšela, jak mu krásně tluče srdíčko.

„Já chci být s tebou, a kdo ví, jednou třeba i s našimi dětmi." Rukama jsem sjela na jeho pas a pořádně ho stiskla.

„S dětmi?" zopakoval, až jeho hruď zavibrovala a podle toho jsem i poznala, že se lehce zasmál.

„Ty nechceš děti? Nebo proč se směješ?" odtáhla jsem se taky s úsměvem. Je to poprvé, co spolu takhle otevřeně mluvíme na tohle téma, takže mi to taky přišlo trochu úsměvné.

„Jinnie, za chvíli mi bude třicet. Jistě, že chci děti. To ty jsi o tolik mladší, ani mě nenapadlo, že uvažuješ už o takových věcech."

„Nejsem o tolik mladší." Našpulila jsem uraženě rty.

„Jsi roztomilá, když jsi naštvaná." Vtiskl mi na ně malý polibek, a pak své čelo opřel o mé.

„Neodbíhej od tématu." Zamumlala jsem zpod nosu.

„Takže ty chceš děti?" zeptal se a já zakývala hlavou.

„Hned?" po téhle otázce jsem taky zčervenala, ale jemně přikývla hlavou.

„Tak bychom na nich měli zapracovat, co myslíš?" vzal mě lehce do náruče, až jsem výskla a mířil zpět k posteli.

„Myslím, že souhlasím na tolik, na kolik jsi s tím v pohodě." Hned co mě položil do peřin, stáhla jsem ho na sebe. Hlavně žádný útěk.

„Já jsem, ale budeš ty?" odhrnul všechny mé vlasy z čela a zatvářil se starostlivě.

„Já vím, že s tebou vždycky." Chytila jsem ho za límec a spojila naše rty v jedno.

Jemnými polibky obdaroval má ústa a konečně nikde neodešel, když jsem náš polibek prohloubila. Jeho dlaně mě tak něžně hladily, jako by si myslel, že se rozplynu. I když po pravdě, ze všech těch pocitů a vzrušení, které ve mně každou minutou rostlo, jsem si myslela, že se opravdu rozteču.

A tak jsme tady. Po téměř dvou letech manželství jsme konečně odbourali veškeré zábrany a rozhodli se udělat něco, co nás k sobě ještě víc přiblíží. Nesdílet jen svou duši, ale i své tělo.

A kdo ví, jestli z toho nevznikne něco, co nás spojí navždy.

I když je to Jimin a bylo fakt těžké to pro mě psát a popravdě, nejsem s tím ani moc spokojená, jen vím, že kdybych si to sušila v laptopu, tak bych s tím stejně nic neprovedla :D.

Ptám se: Chcete ještě jednu do třetice? Nebo si to mám nechat pro sebe.