Chichotal jsem se jak malý, když jsme seskočili z mola přímo do malé výletní lodi. Všechno to samozřejmě bylo tajně, protože otec by mi určitě nedovolil vyjet s jeho Eleanor na moře bez dozoru. Normálně bych si nedovolil mu odporovat a nedej bože porušit nějaké z jeho pravidel. Jenže teď... měl jsem pár panáků v sobě, což podpořilo mou odvahu a taky pěknou blondýnu po boku, u které jsem si jistý, že si z luxusu uvnitř lodi sedne na zadek – nebo líp, klekne na kolena.

„Páni, to je úžasný." Řekla.

Super, přesně reakce, kterou jsem očekával.

Zatáhl jsem ji za ruku a mířil do ovládací kajuty úplně vepředu. Jakmile jsme se tam octli, nechal jsem ji, ať se kochá luxusem a přešel k velkému množství tlačítek, kterými se tahle kráska ovládá. Přiznávám, že jsem neměl tušení, k čemu jich tu tolik je, když loď se zapnula a vypnula jedním, pak tam byla páčka podobná tomu v autu, která sloužila pro zapnutí zpětného tahu, no a pak kormidlo. Nic víc nebylo potřeba.

S výrazem zkušeného kapitána jsem stiskl velké tlačítko a motor lodě přesně dvakrát zaškytal předtím, než se dal zcela do provozu. Pousmál jsem se sám pro sebe a chytil do rukou kormidlo.

Není to úplně poprvé, co Eleanor řídím. Už párkrát jsem to dělal, akorát s tím rozdílem, že semnou vždycky někdo byl. Možná bych se měl trochu bát, ale strach bylo to poslední, na co jsem v tu chvíli myslel. Hodlal jsem si tuhle noc užít.

A to fakt, protože to je jeden z posledních dnů, než nastoupím na univerzitu. Poslední den v krásném a teplém Řecku. Pak už jen co? A jo, studený Peking plný smogu, na ten se fakt těším. Jenže jít studovat doktořinu do Číny byl otcův nápad a já nebyl dost silný na to, abych se mu postavil.

Ale... to teď čert vezmi. Všechno, co bude, bude. Teď jsem tady a Esmé se mnou. Užijeme si skvělý večer i noc.

Doufám.

Chytil jsem jednu její ruku do své, když mě objala a z boku se ke mně přitiskla. Vlasy nám oběma čechral vítr. Byl silnější víc a víc, jelikož jsem zvyšoval Eleanořin výkon a ona jela rychleji. Za sebou jsme nechávali osvětlený přístav a na cestu nám krom měsíce a majáku nesvítilo vůbec nic.

A pak, v naprosté tmě, kde byly nádherně vidět hvězdy, jsme zastavili. Uprostřed ničeho, pohlcení tichem, které narušovala pouze voda narážející do lodi.

„Je to nádhera." Už je to podruhé, co dneska měla pusu jemně otevřenou a udivený výraz. Byla rozkošná, když se tak tvářila.

„Nebudeme mít problémy, že jsme tady, že ne?" podívala se na mě.

Nezaváhal jsem ani na okamžik a zavrtěl hlavou. Rozhodně nechci, aby se teď začala cítit nějak nesvá, což by se nepochybně po přiznání o tom, že jsem tu loď tak trochu ukradl vlastnímu otci, stalo.

„Je to loď mé rodiny." Dodal jsem, abych tomu přidal jasnou váhu.

Věnovala mi široký úsměv a ruce obmotala kolem mého krku. Neváhal jsem ani na okamžik a hlavu sklonil dolů, propojujíc naše rty.

Dlaněmi jsem sjel po jejím pasu a v duchu si liboval nad tím, až ta zpropadená látka, které říká šaty, půjde dolů.

Nepřekvapilo mě, když polibek prohloubila, ale přiznávám, že jsem byl trochu zaskočený nad její náruživostí. Že má jižanské kořeny se v ní opravdu nezapře a co víc... fakt se mi to líbí.

Sjel jsem s polibky na odhalený krček, který o to přímo volal a u toho se přikrčil přesně tak, abych jí pomohl nahoru na palubní desku, u které jsme stáli. Bylo mi v tu chvíli totálně ukradené, jestli tou svou prdelkou pomačká nějaké čudlíky. Loď byla vypnutá, nic se nemohlo stát.

Své vlasy přehodila na záda, aby nám nezavazely v činnosti, a pak stehny objala můj pas. Začínal jsem být opravdu vzrušený a v tu chvíli, jak jsme se tak žhavě líbali, jsem ji chtěl popadnout a odnést do podpalubí, kde bude na podobné činnosti daleko více prostoru a pohodlí.

Jenže...

Ona hlasitě zakřičela a já se taky polekal, když se loď silně zatřásla.

„Co to bylo?!" hlas jí přeskočil.

V tu chvíli by se ve mně ani krve nedořezal.

„Ne-nevím." Zakoktal jsem.

Přišlo mi, jako bychom do něčeho narazili.

A znovu.

Měl jsem problém se udržet na nohou.

Nechal jsem ji tam a rozutíkal se k zábradlí, abych se podíval, co se děje. Stěžovala mi to tma, a tak jsem rozsvítil to nejbližší světlo, které tam bylo.

Zavrtěl jsem nechápavě hlavou. Nic tam nebylo. I když... jsme na širém moři, proboha. Dobře, nejel jsem sice zas tak daleko, ale rozhodně nás to za těch pár minut, co jsme se věnovali jiným činnostem, nemohlo odplavit tak blízko ke břehu, abychom do něčeho narazili.

„Yoongi." Chytila mě za paži, jasně roztřesená.

„Nic nevidím, ale pro jistotu se půjdu podívat do podpalubí, zůstaň tady, dobře?" jemně jsem ji pohladil po paži a věnoval jí uklidňující úsměv. Pokývala hlavou a zůstala stát na místě.

Fakt však je, že klidný jsem nebyl ani za nic. Doufám, že se té lodi nic nestalo. Nejen, že se nic nestalo s ovládáním, ale taky že není nikde odřená. Otec si jí cení ještě více než těch pěti aut, co nám parkuje doma v garáži. Zabil by mě... a pak mé ostatky nechal hodit žralokům.

Hm, asi bych neměl být tak moc zlý ke svému otci. Všechno si to koupil za tvrdě vydřené peníze, které nejspíš já nikdy nevydělám.

Snažil jsem se vyhnat podobné myšlenky z hlavy a otevřel dveře do podpalubí. Sestupoval jsem niž a pokoušel se nahmatat vypínač.

Ještě předtím, než se mi to však povedlo, jsem nohou vstoupil do chladné vody.

„Doprdele!" vyjekl jsem nahlas a silně praštil po vypínači. Nevím, jestli by nebylo lepší se o ten pohled raději připravit, protože tohle...

„Co se stalo? Yoongi!"

Bylo mi jasné, že přestože jsem jí řekl, aby zůstala tam, kde je, tak přijde.

„Panebože."

Chtěl jsem v tu chvíli sprostě nadávat a zároveň brečet, protože v celé podpalubní místnosti bylo při nejmenším půl metru vody. Nešlo už ani poznat, odkud přesně teče, ale dle nárazu bych tipoval, že to bude někde od přídě.

„Nechoď tam!" chytila mě za rameno, když jsem se do ní chtěl rozejít.

„Musím zjistit, kde je ta díra. Když to nechám být, tak se potopíme!" vyjel jsem po ní. Nechtěl jsem k ní být sice škaredý, ale nervy jsem měl doslova na pochodu.

Vodu jsem měl nad kolena a cítil jsem, že jí docela rychle přibývá. Jakmile jsem našel odkud jde, snažil jsem se použít mozek a vymyslet, jak ji zpomalit.

„Esmé, máš tu mobil?" otočil jsem se k ní. Stála přikrčená u dveří vedoucích do kajuty a mlčky mě sledovala.

„Ne, zůstal v mé kabelce na párty." Odvětila a popotáhla.

„Pefektní." Já svůj taky neměl.

Tohle je jak ve zlém snu. Tu díru nezacpu, vodu nezpomalím, telefon nemám... budu muset zkusit vysílačku nahoře. Nejradši bych si vyrval všechny vlasy. Nechtěl jsem si přiznat, jaký idiot jsem. Vzal jsem nás na moře a na konec tu loď ještě potopím.

„Co budeme dělat? Zavoláš pomoc?" chytila se mě za ruku, když jsem vylezl zpátky a zavřel za námi dveře. Třeba ji zpomalí alespoň tohle - jak naivní.

„Jo, pokud přijdu na to, jak se pracuje s vysílačkou." Povzdychl jsem si.

„Já myslela, že víš, jak se ta loď ovládá." Zamračila se.

„Taky, že vím. Dojel jsem snad tady, ne?" vůbec se mi nelíbil její tón. Teď mě jako začne osočovat? Dobře, byl to sice můj nápad, ale kdo do háje mohl tušit, že to tak dopadne? Nejspíš jsme museli najet na nějakou mělčinu, a pak se stalo tohle.

Několikrát jsem se snažil nahodit motor, ale ten pokaždé jen nesouhlasně zanaříkal, a pak nic. V tu chvíli se vypnulo i osvětlení na palubě.

Otočil jsem se na Esmé a zabylo mi líto, že jsem na ní takový. Ona za to přece nemůže a já jsem tak zlý. Moje ledová maska povolila, jelikož mi pomalu začínalo docházet, do čeho jsem nás to navezl.

„Promiň." Přitáhl jsem si ji do obětí.

„To nevadí, jen nás odsuď dostaň, jo?" zaplakala a přitiskla se ke mně. Nevím, jestli se třepala z chladu nebo ze strachu, ale sundal jsem své sako a přehodil jí ho přes ramena.

„O to se právě bojím." Přiznal jsem a palcem jí jemně sundal všechny slzy z obličeje.

„Nejde nahodit motor a vysílačka je hluchá. Nemám tu svůj telefon, a..." chtěl jsem pokračovat ve výčtu problémů, které mě teď aktuálně trápily, když jsem uslyšel nějaké divné zapraskání.

Nevím proč mi to v tu chvíli připadlo, jako to naříkání trámů ve filmu Titanic.

„My se potopíme?!" vykulila zelené oči.

Neodpověděl jsem a otevřel malou skříňku pod palubní deskou. Byla tam záchranná vesta a pistole se světlicí. Hledal jsem ještě jednu záchrannou vestu, ale nikde jsem ji nemohl najít. Do háje... to je ta otcova péče o Eleanor? Nemá v ní ani povinně předepsané prvky. Nějaký nafukovací záchranný člun jsem se ani nepokoušel hledat.

„Co je? Tak odpovíš mi?!" byla vynervovaná.

„Jo, jo! My se asi potopíme, tak prostě, vezmi si tohle, dobře?" dal jsem jí do náruče vestu, a pak vystřelil do vzduchu světlici. Nevím, jak dlouho bude trvat, než sem někdo přijde. Možná se loď mezitím potopí, což je velmi pravděpodobné, jelikož jsme se už pomalu začali naklánět směrem dopředu. Nejsem ani schopný odhadnout, jak daleko jsme od břehu. Určitě bychom to nedoplavali, anebo by nás stáhly proudy, takže... jen je třeba se modlit, aby pomoc přijela co nejdřív.

Když jsme na Krétu přijeli, pochvaloval jsem si, že na obzoru nejde vidět vůbec nic, jen moře. Široké středozemní moře, které, přestože na mapě nevypadá moc rozlehle, nemělo konce.

Jenže teď... docela bych uvítal mít poblíž nějaký další ostrov. Byla by tak menší pravděpodobnost, že nás to bude táhnout do širého moře.

„Já mám strach." Pořád plakala a já věděl, že jsem naprosto hrozný v uklidňování, jenže to nešlo. Nemohl jsem. Nevěděl jsem co říct, když jsem měl sám takový strach.

Převažovali jsme se na příď a všechno šlo moc rychle. Pomohl jsem jí dát vestu přes hlavu a vytáhl z pod ní všechny její dlouhé vlasy.

„Neboj." Bylo jediné, co jsem řekl a pořádně ji utáhl kolem těla tak, aby z ní nedej bože nevypadla.

„Já neumím plavat."

„Já vím, ale když budeš mít na sobě tohle, tak se neutopíš. A budu s tebou, dobře?" snaživě jsem se usmál a stiskl její ruku, když mě chytila. Nejsem sice bůhví, jaký plavec, ale něco jsem se po našich dovolených v Řecku naučil. Nějakou dobu to bez vesty vydržím a moře naštěstí není nějak neklidné, takže nepůjdu ke dnu tak snadno.

„Až ti řeknu, tak skočíme." Podíval jsem se na ni, abych se ujistil, že mě poslouchá. Samotnému mi div nehučelo v uších z toho všeho adrenalinu. Mám pocit, že mi ani nestihlo pořádně dojít, co se děje. Voda šla tak rychle. V jednu chvíli byla v podpalubí, pak jsme se začali naklánět, veškerá elektronika na lodi přestala fungovat a teď... šli jsme ke dnu.

„Do vody?!" vyděsila se.

„Pomůžu ti přes zábradlí, pojď."

„Ne, já tam neskočím! Nemůžu!" začala se semnou hádat.

„Esmé! Musíme skočit, mohla by nás stáhnout sebou." Zavrčel jsem. Docházely mi nervy. Z ní, ze všeho.

„Ale ty jsi říkal, že když mám vestu, nic se mi nestane!" namítala.

„Prostě skočíš!" Popadl jsem ji a donutil přelézt přes zábradlí. Nevěděl jsem, co se stane, až se loď potopí. Možná jsou to všechno jenom povídačky... že vás proud vezme s sebou. Nechtěl jsem to ale riskovat. Ona by vyplavala určitě, ale já bez vesty těžko.

Držel jsem ji za ruku, když jsme skákali do vody. Když jsem ucítil slabý náraz, rozpojily se. Vyplaval jsem hned a začal se rozhlížet po ní.

Přišla mi jako v agónii a vůbec se nechtěla uklidnit.

„Es, prosím tě." Vzal jsem její tvář do dlaní.

„Nic se nestane, máš vestu, udrží tě nad hladinou, rozumíš?" snažil jsem se říct nejněžněji, jak jen se dalo.

Vzal jsem ji za ruku a začal pomalu plavat. Odtáhl jsem nás, co mi síly stačily, co nejdál od lodě. Ta se za několik minut zcela potopila.

Chtělo se mi plakat při tom pohledu. Sbohem Eleanor. Sbohem můj živote. Jestli tohle přežiju a neutopím se do doby, než přijede pomoc, bude to otec, kdo mě zabije.

„Dýchej, už je dobře." Přitáhl jsem ji k sobě a šlapal vodu co nejpomaleji tak, aby mi hned nedošly síly. Zapřel jsem se taky o její vestu, což mi moc pomáhalo.

„Jak to můžeš říct? Jsme v moři a jsme tu sami." Polkla slzy. Byl jsem vděčný za to, že konečně přestala brečet. Taky jsem byl vyděšený, taky jsem měl chuť řvát... na sebe, že jsem kretén a strachy, že se možná utopím. O žraloky jsem strach neměl, ti tu údajně nežijí.

„Já vím, ale vyslal jsem tu světlici, někdo určitě brzy přijde." Uklidňoval jsem nás oba.

„Dobře." Bylo to poslední, co řekla.

Pohupovali jsme se na vlnách několik dlouhých minut a já na sobě začínal pociťovat, jak jsem unavený. Nezdá se to, ale nejsem nějak moc trénovaný a bylo to celé unavující. Hlavně po těch panácích, které jsem vypil. Na chvíli jsem na ně úplně zapomněl v tom všem shonu a adrenalinu, jenže teď už se nic nedělo.

„Yoongi." Oslovila mě a přilákala tak mou pozornost.

„Hm?" pozdvihl jsem obočí.

„Mám tě ráda, víš?"

„A proč mi to teď říkáš?" zamrkal jsem nechápavě. Já tu umřít nechci... teda, ne, nechci.

„Asi jsem po tom všem dostala až teď odvahu, abych ti to řekla." Zamrkala dlouhými řasy, které po našem skoku do vody postrádaly veškerou řasenku. Zjišťuju ale, že se mi tak líbí víc. Přirozená a bez make-upu. I tak je krásná.

„Vím, že jsi vždycky říkal, ať do toho, co máme, netahám nějaké city, ale... asi jsem to porušila." Odvrátila pohled. Měl jsem docela problém na ni pořádně vidět, protože jsme byli ve velké tmě. Byl to jen měsíc, co svítil a na moři mu nemělo, co stínit.

„Nemáš to stejně, že jo? Ach, co jsem si myslela." Zaklela po chvíli, co jsem mlčel a snažil se vstřebat vše, co mi řekla.

„Tak to není." Namítl jsem slabě.

„Jenom... není to tak, že bych tě neměl rád, Es." Dodal jsem pak.

Jen jsem na vztahy nikdy moc nebyl a s holkou jsem delší dobu nevydržel. To, co mám s ní, jestli se to za něco dá vůbec považovat, je zatím to nejdelší, co jsem měl.

„Tak co?" začala naléhat.

„Vztahy moc nejsou moje věc. Nejsem na to." Zatřásl jsem se. Voda, byť ledová nebyla, na jaře taky nebyla zrovna nejteplejší a šlo to poznat. Začala mi být zima.

„Nikdy jsi s žádnou nechodil, tak jak můžeš vědět, že na to nejsi?" uhodila.

„A to víš jak?" pozdvihl jsem pobaveně obočí. Divím se, že jsem teď tak klidný a ještě mě dokáže něco rozesmát.

„Sám jsi mi to řekl."

Můj úsměv povadl.

„To bych si snad pamatoval." Zamračil jsem se.

„Ne všechno si člověk pamatuje, když je opilý." Očividně ji těšilo, že mě něčím zaskočila. Často se to totiž nestává, většinou jsem já ten, kdo má věci pod kontrolou a je zcela nad věcí. Tahle situace je pro mě nová, jako spousta jiných, co jsem s ní zažil.

„Dostalas mě." Přiznal jsem teda.

Nic neřekla, jen mě pořád propalovala pohledem.

„Jestli se odtud dostaneme, dáš tomu šanci?" její malé ruce mě objaly a já na chvíli cítil úlevu, protože jsem nemusel tolik kopat nohama. Sice jsme se více ponořili do vody, když jsme měli jen jednu vestu, avšak pořád nás to zcela nepotopilo.

„Jestli." Zamumlal jsem spíš pro sebe.

Jestli ano, tak dám."

Natahoval jsem se k ní s úmyslem, že ji políbím, avšak někdo nám to překazil. Nevím, jestli jsem byl v tu chvíli více naštvaný za světlo, které nás silně osvítilo a zkazilo tak tuhle chvíli, anebo šťastný, že nás někdo našel.

Na konec ale... chybí mi něco? Zachráněni jsme byli a Esmé byla moje.

A jo vlastně... Eleanor, která si teď nejspíš lebedí na dně středozemního moře.

**

Tak neděle odpoledne/večer a já přicházím s dalším dílem téhle minisérie. Trvalo mi to o něco dýl, protože jsem samozřejmě balila, a pak se šla loučit s babičkama.

Řeknu vám... uf, konečně je vše hotové a já si budu už jen užívat zbytek večera. Tak mi držte palce, ať zítra dobře doletím. Pak se vám ozvu, zatím se mějte! :)