Opět byl jeden z těch krásných a slunečných dnů, které mě na Appari provázejí už od chvíle, co jsem tady přiletěl. Je to tu opravdu nádherné. Když jsem sem mířil, měl jsem obavy, že se mi tu nebude líbit, že si nenajdu přátele a že tu práce bude moc těžká. Jel jsem tady sice na brigádu, no chtěl jsem si užít také pěkné léto. Mé plány měly být úplně jiné, ale musel jsem to změnit a tak... jsem tady. Na jednom krásném Philipínském ostrově.

Dnes do kavárny přišlo hodně lidí, většina z nich byla už v plavkách, připravená dát si snídani předtím, než se půjdou koupat. Směna pro mě sice teprve začala, no popravdě jsem se hrozně moc těšil, až do moře zamířím taky. Jeho šumění v dáli a teplé slunce mě k tomu jen lákaly.

Nezastavil jsem se až do dvou do odpoledne. Jakmile opadl obědový čas, přišla mi na pomoc další servírka, a tak jsem si alespoň trochu odpočinul.

„Vezmeš za mě šestku prosím? Nemáme na rozměnění, tak skočím vedle k Wendy, jestli nemá." Usmála se na mě Sandra.

„Jo jasně." Vzal jsem tác s připravenými nápoji a vydal se ke zmíněnému stolu. Seděl tam pár a jako jedni z mála nebyli v plážovém oblečení. Byl jsem skoro už u stolu i s pivem a jahodovým shakem, když se kluk prudce zvedl. Něco nesrozumitelného na holku zavrčel, a pak odešel.

Rozhodl jsem si toho nevšímat a došel ke slečně, která ke mně seděla zády.

„Tady je vaše objednávka." Řekl jsem slušně a položil nápoje na stůl.

„Děkuji, ale to pivo už můžete odnést." Odpověděla mi. Zněla uplakaně, což mi potvrdil i obličej, který měla celý mokrý od slz.

Vzal jsem si tedy pivo zpátky a chtěl odejít, no když popotáhla... nemám tak rád, když holky brečí. V duchu jsem si nadával, no stejně se na patě znovu otočil, abych na ni viděl.

„Jste v pořádku?" zeptal jsem se.

Teď mě pravděpodobně pošle do háje, že to není moje věc...

„Bylo i líp." Usmála se přes červené oči. Vida, nadávky se nekonají. Docela se mi ulevilo, musím uznat.

„Chcete něco tvrdšího?" napadlo mě. Sám vím, že opíjet se po rozchodu není zrovna nejlepší způsob, no jeden panák jí neuškodí a možná se jí i trochu uleví. Nemůžu sice s přesností říct, jestli o rozchod jde, ale dá se to z toho vyvodit. Všiml jsem si jich, když sem vcházeli a vypadali, jakože spolu chodí. Buď rozchod nebo horší hádka.

„Děkuji." Kývla hlavou. Asi ji muselo vzít to, co jí ten kluk řekl, no držela se přede mnou statečně.

Úsměv jsem jí opětoval, jak nejlíp jsem uměl, a pak jí to šel připravit.

Sandra se mezitím vrátila a společně jsme obsluhovali pomalu až do šesti, kdy se tady zavírá. Sice podáváme alkohol, no žádný bar nejsme, abychom měli i noční směny. Po tomto zjištění se mi docela ulevilo, protože ještě teď si vzpomínám na noční v obchoďáku... děs.

„Jsi hodný, že to tu sklidíš, měla bych to správně dělat já, když jsem měla až odpolední."

„To neřeš. Uvidíme se v úterý." Rozloučil jsem se s ní. Zítra směnu nemám, takže se konečně vykoupu tak, jak jsem to plánoval už dneska. Ughr, jak já se nemůžu dočkat.

Všude už to zelo prázdnotou. Zákazníci pomalu odcházeli a já po nich začínal umývat stoly. Holka, které jsem nalil toho jednoho panáka tam ještě pořád seděla. Vydal jsem s k ní s tím, že ji vyprovodím, když už zavíráme, no v tu chvíli se ozvala hlasitá siréna.

Zatvářil jsem se nechápavě... proč jako hučí siréna teď večer? Zkouška snad probíhá jen v poledne, pokud vím. Chtěl jsem pokračovat v chůzi a dojít až k ní, když mě zarazil třepot. Všechny skleničky začaly cinkat a stejně tak příbory. Pohled mi mimoděk zabloudil k oknu. Nemohl jsem tu obludu popsat jinak jenom snad...

...smrt přichází.

Rychle jsem se rozeběhl k holce, která se zdála být stejně šokovaná jako já a stála bez hnutí na místě jako přikovaná. Popadl jsem ji za zápěstí a začal rychle táhnout dozadu. Před tím se nedá utéct. Neměli bychom šanci.

Země se roztřásla silněji.

Už jsem uslyšel její šumění.

A pak... věci se seběhly neskutečně rychle.

Všechno padalo, hroutilo se, přišla voda, ona křičela, já křičel a... nic.

Černo.

*

Mokro. Všude. Nadechl jsme se, ale místo vzduchu vdechnul vodu, která mě ihned začala pálit v plicích.

Prudce jsem otevřel oči a vyhoupl se do sedu. Několikrát jsem se zakuckal, ale kyslík byl konečně tady.

Nestihl jsem se ani pořádně rozhlédnout kolem, protože jako první mi do oka padlo další tělo. Hned jsem se k němu rozešel a poklekl vedle ní. Byla to ta holka a vypadala mimo. Zkusil jsem jí tep a naštěstí tam byl. Jemně jsem ji chytil za ruce, a pak otočil do normální polohy na záda. Těžko říct, kdy se probudí, no hlavní je, že žije.

Konečně jsem se podíval kolem. Skrz pár sutin jsem uviděl nebe, které bylo zbarvené do červánků. Muselo uběhnout několik hodin, když už zapadá.

Horší bylo, že jsem nikde neviděl cestu ven. Hlava mě moc bolela na to, abych přišel k něčemu kloudnému. Cítil jsem únavu, ale adrenalin mi nedovolil znovu zavřít oči.

Uslyšel jsem tiché zahmkání, které vyšlo od ní. Stočil jsem k ní pohled a v tu chvíli se střetl s jejím.

„Už jsi vzhůru? Bolí tě něco?" zeptal jsem se hned. Dezorientovaně se rozhlížela okolo a když se chtěla posadit, ještě jsem ji zadržel. Vypadala malátně, mohla by znovu omdlít.

„Ne, co... uhm, co se stalo." Dostala ze sebe a začala si dlaněmi mnout obličej.

„Přišla vlna." Nevěděl jsem, co jiného říct.

Přišla tsunami a smetla nás. Teď jsme tady uvěznění a já nepřišel na to, jak se odsud dostat ven. Nejspíš budeme muset čekat na to, až nás někdo vyprostí. Jenže... jak dlouho to potrvá? Jak velká je vůbec zasažená oblast, kolik lidí je zraněno, kolik lidí umřelo a jaká je pravděpodobnost, že nás tady pod těma troskama najdou?

„Divím se, že jsme oba celí." Zachraptěla a znovu se začala soukat do sedu. Pomohl jsem ji tentokrát a posadil se na zem vedle ní. Bylo fakt nepříjemné sedět ve vodě. Nebylo jí tam moc, ale všechno bylo zvlhlé a mokré.

I když... asi můžu být jen rád, že jsme vůbec na živu. Mokro vezmi čert.

„Byli jsme v patře, možná nebyla tak vysoká." Napadlo mě.

„Asi jo, no dívej..." ukázala na kapající vodu, která prosakovala skrz zeď. Nebylo jí sice hodně, ale šlo vidět, jak moc je beton nasáklý vodou.

„Voda je pravděpodobně pořád ještě hodně vysoko a nějakou dobu bude, než se vrátí zpátky." Povzdychla si a kaštanové vlasy si dala za ucho. Odhalila tak ránu na čele.

„Teče ti krev!" vyhrkl jsem a začal koukat kolem sebe. Doufal jsem, že najdu něco, čím bychom to mohli zastavit, no byl jsem až moc naivní. Nebylo tu nic, co by se hodilo, a pak taky by jí to víc ublížilo než pomohlo. Tipuju že voda, než došla sem, nabrala všechny ty hnusy z pobřeží sebou. Nejspíš by si přivodila infekci... pokud už ji nemá za dobu, co jsme tu leželi.

„To je dobrý." Snaživě se usmála a dotkla se své hlavy. Naštěstí to neteklo nějak moc prudce. Třeba se to zastaví za nějaký čas samo... nebo nás někdo přijde vysvobodit.

Hodně dlouho jsme pak mlčeli.

„Díky." Promluvila jako první.

„Za co?" zatvářil jsem se nechápavě a otočil k ní hlavu.

„Že jsi mě tam nenechal." Skrčila kolena a obalila je rukama. Byla teď hrozně malinká, jako stočená v klubíčku. Musel jsem se nad tím pousmát, jak roztomilé mi to přišlo.

„To by přece udělal každý." Prsty jsem prohrábnul svou ofinu ve snaze z ní dostat co nejvíce vody.

„Neudělal. Opravdu ti děkuji." Jemně stiskla mou ruku.

„Tak tedy... rádo se stalo..." záměrně jsem to nechal nedokončené.

„Amber." Doplnila a zakřenila se.

„Jak se jmenuješ ty?" pobídla mě stejně.

„Taehyung." Odvětil jsem a uculení jí opětoval.

„Jak dlouho tu už pracuješ, Tae?" zeptala se a já ocenil, že se pokouší o konverzaci. Přece jen... bůh ví, jak dlouho tu ještě budeme. Pomohlo mi to alespoň tolik nemyslet na okolnosti a věci, co se dějí.

„Jsem tu jen na letní prázdniny. Ty tady žiješ? Chci říct, nevypadáš jako Filipíňanka." Vysvětlil jsem hned. Byla sice opálená, ale tady zhnědne každý, kdo tu stráví nějaký čas. Je tu pořád teplo a svítí sluníčko. Člověk se může mazat faktorem padesát a ani ten nepomůže, je to zcela bez šance.

„Byli jsme tu se snoubencem na dovolené."

Až teď jsem si vzpomněl na toho kluka, co na ni byl tak zlý. Teda, odešel a vypadal nepříjemně. A ona brečela. Asi by nebrečela jen tak pro nic, nevypadá totiž jako nějaká hysterka, která se rozbulí kvůli každé kravině. Vlastně se divím, že tuhle situaci tak dobře zvládá.

„Budeš se vdávat? Vypadáš mladě." Nedalo mi. To jsem já... miluju, když se můžu rýpat v cizích věcech. Dobře, nelibuju si v tom sice přímo, ale jsem moc zvědavý na to, abych věci nechal být. Při nejhorším řekne, že se o tom bavit nechce, ne?

„Právě, že asi nebudu." Povzdychla si smutně.

„Aha."

Au... to jsem nechtěl.

„To je mi líto." Měl jsem potřebu na to říct.

„Asi není oč stát." mávla rukou.

„Plakala jsi, když jsem tam přišel. Asi je o co stát, ne?" zavrtěl jsem hlavou.

„Spíš mě mrzel fakt, že jsem obětovala tolik času a síly pro něco, co dopadlo takhle. Už dlouho nám to neklapalo, no já si to nechtěla připustit. Vždycky jsem si myslela, že on je moje životní láska a že spolu budeme napořád. Neviděla jsem ty ostatní věci, kterých bylo víc a jen říkaly, že se k sobě nehodíme. Bylo to plýtvání energií." Překvapilo mě, jak se o tom rozmluvila.

Přemýšlel jsem, co na to mám asi říct, no předběhla mě.

„Nevím ani, proč ti to říkám, promiň."

„Ne, to je v pohodě. Rozchody jsou na nic a občas neuškodí, když se člověk svěří." V hlavě jsem měl to, jaký byl můj poslední rozchod. Taky nic pěkného a nerad na něj vzpomínám.

Nemyslel jsem si, že bychom spolu, přestože se vidíme poprvé, mohli tolik mluvit. Byl jsem za to ale rád. Konverzace utichla až tehdy, když se venku úplně setmělo. Amber usnula, no já pořád nemohl. Děsilo mě to ticho kolem. Občas jsem uslyšel šplouchání vody a ta mi klid taky nepřidala. Z toho, jak se ochladilo, a jak jsme byli oba mokří, mi začalo být chladno.

Váhal jsem docela dlouho, no když se začala ze spánku třepat i ona, jemně jsem ji objal a doufal, že se zahřejeme alespoň svými vlastními těly. Snad mi to odpustí, až se vzbudí a já nedostanu pár facek za to, že se jí dotýkám.

Dohnalo to pak i mně a já usnul.

*

„Tae... Tae vstávej." Někdo mě naléhavě budil. Chtěl jsem se ohradit, že mám dnes volno a vstávat nebudu, no v tu chvíli se něco dotklo mého ramena a já překvapeně otevřel oči.

„Stoupá tu voda." Byl jsem chvíli zmatený, než mi došlo, kde jsem a co tu dělám. Jakmile jsem uviděl Amber, došlo mi to. Rozhlédl jsem se kolem a překvapeně zíral na vodu, kterou jsme rázem měli po ramena. Stoupla za dobu, co jsme spali o dobrých dvacet čísel.

„Vždyť se má odlévat zpět do moře, tak proč je jí tu víc?" zaklel jsem a postavil se. Zakručelo mi v břiše a taky jsem měl žízeň. Snažil jsem se ty pocity potlačit, protože v dohledné době to asi lepší nebude... zdá se.

„Koukej." Postavila se semnou a ukázala nahoru k trámům, které nás zakrývaly. Nebe bylo tmavé, ale byl už den, takže jsme prospali část noci. Po jedné straně si říkám, že je to dobře, protože už se určitě rozjeli záchranářské práce a oni nás snad brzy vyprostí. No po té druhé... jestli se chystá bouřka nebo při nejmenším déšť, tak to vůbec nevypadá dobře.

„Do háje, jak dlouho ještě?" zaklel jsem, a pak kopnul do první věci, která se mi naskytla. Při mé smůle to byla zeď. Noha mě jako na povel rozbolela, bohužel to však nebylo to nejhorší. Udělala se v ní malá trhlina a voda začala proudit i z ní.

Vyděšeně jsem to sledoval, a pak se podíval na Amber, která hleděla úplně stejně. Co jsem to jen udělal?!

„Panebože." Začal jsem hledat něco, čím bych to ucpal.

Ona měla naštěstí lepší oči a našla kus dřeva, které šlo ze sutin vyndat tak, aby se na nás nic nezřítilo. Věděl jsem, že už to nezachráním, ale aspoň to bude postupovat pomaleji. Okolní sutiny nás tu musely zavalit tak, že se tu voda drží a neodtéká. Místo toho přitéká další s tím, jak se vrací do moře.

„To nevadí, určitě nás už brzy najdou." Dotkla se jemně mého loktu, jako by se mi snažila dát najevo trochu podpory.

„Ale právě jsem nám vzal čas." Měl jsem chuť křičet za to, jaký jsem idiot.

Nic na to neřekla a posadila se na hromádku nepořádku, ke které potáhla i mně.

„Můžeš mě zase obejmout? Je mi zima." Zamumlala tiše.

Bez řečí jsem ji vzal kolem ramen a přitiskl se k ní. Myslel jsem si, že vlnou a našim uvězněním to končí. Teď budeme na záchranu čekat jako na smilování, protože nám tu teče voda a přestože je tu dostatek prostoru a bude trvat, než se zaplní, znervózňoval mě ten fakt. A to sakramentsky moc.

Taky jsem věděl, proč.

Trvalo to sice několik dalších hodin a pomoc nepřicházela. Jenže začalo pršet a díra ve zdi se zvětšovala.

*

„Myslíš... myslíš, že řekli našim rodinám, že jsme nezvěstní?" zeptala se najednou a několikrát popotáhla nosem.

„Nevím." Držel jsem ji pevně, i když jsem ani nemusel, protože se držela sama. Už nedosáhla na dno a já měl vodu těsně pod bradou. Štípala mě všude, kam se dostala. Slaná z moře a slaná z deště.

„Určitě je všude zmatek, možná už si myslí, že jsme mrtví."

„Nevyjde to na stejno? Asi brzy budeme." Odvětil jsem s hořkostí a na chvíli zavřel oči. Když jsem polknul, zacítil jsem vodu na bradě.

„Nechci takhle umřít." Slyšel jsem, že pláče.

„Já taky ne." Za svůj pláč jsem se asi stydět nemusel, stejně ty slzy splynuly s kapkami deště, které na mě padaly shora.

„Někdo přijde, že jo."

Vydechl jsem všechen vzduch z plic, a pak se zase znovu nadechl.

Nepřijde. Už asi nepřijde.

„Neboj se." Měl jsem potřebu ji uklidnit, no jakmile jsem se zadíval do hnědých vyděšených očí, věděl jsem, že se mi to nepodaří.

Taky věděla, že už nepřijdou.

„Taky ti v hlavě probíhají ty věci? Víš... co bys ještě chtěl udělat, co jsi nestihl a co lituješ. Je fakt smutné, co si člověk uvědomí, až když mu jde o život." Zatřepal se jí spodní ret.

„Kdyby to šlo, neodešel bych z domu tak ve zlém." Přiznal jsem.

„Byl jsem na rodiče zlý, protože nesouhlasili s tím, abych sem odjel. Je mi to teď líto." Zamrkal jsem, a pak se vyhoupl na špičky. Nevydržím na nich sice dlouho, ale každá vteřina mi přišla dobrá.

„Asi věděli, proč sem nejezdit." Zavrtěla hlavou se zoufalým smíchem.

Začal jsem mít křeče v lýtkách. Pustil jsem ji proto jednou rukou, a pak se chytil za trám nahoře. Ještě pořád tam bylo nějaké místo, když nás voda vynese nahoru a vydržíme plavat, třeba někdo přijde.

„Byla bych radši, kdyby jim řekli, že jsem mrtvá, než pohřešovaná. U toho druhého má člověk ještě naději a když ta pomine, zničí ho to." Chytila se trámu stejně jako já, k čemuž jsem jí pomohl.

Čím blíž jsme měli hlavy u trámů, tím rychleji ze mě naděje odcházela.

„Promiň, to já prokopl tu blbou zeď." Omluvil jsem se za to už stokrát, ale k čemu to, když tu nejspíš oba umřeme.

„Není to tvoje vina." Zopakovala taky to samé.

Navrchu hlavy jsem ucítil dřevo. Už nemáme kam se pohnout. Podíval jsem se skrz trámy a zadíval se na tmavé nebe. V tu samou chvíli jsme oba uslyšeli kravál, jako helikoptéra.

Vykulil jsem oči a ihned prostrčil jednu svou ruku ven. Začal jsem jí mávat a křičet o pomoc.

Helikoptéra.

Kdo uvidí naše ruce z výšky? Kdo nás uslyší při tom velkém hluku?

Nikdo.

Jakmile to venku opět utichlo a jediné, co bylo slyšet byly kapičky vody, ruku jsem stáhl. Malý střípek naděje pominul v ten týž moment.

„Tae..." zaplakala a já k stočil svůj pohled.

„Já vím." Nevydržel jsem se dívat dlouho do jejich zoufalých a vystrašených očích. Udělal bych v tu chvíli nevím co, abych s tím mohl něco udělat.

Nemohl jsem však.

„Halo, je tam někdo?"

Zpozorněl jsem.

Ozvalo se to znovu, úplně to stejné.

Začal jsem mávat rukou a spolu s Amber jsme zoufale křičeli ve snaze, že nás uslyší.

„Jsme tady!" něčí ruka mě chytila za mou a já div znovu nezakřičel. Voda ale byla tak vysoko, že už jsem se nemohl ani pohnout, aniž bych si nenalokal.

Snažili se odstranit trámy, aby nás mohli vytáhnout. Trvalo to ale moc dlouho. Oba jsme se zhluboka nadechli a věděli, že je to naposledy. Chytil jsem ji pod vodou za ruku, a i přes štípání očí je otevřel, abych se ujistil, že to vydrží semnou. Už je tu pomoc a brzy budeme venku.

Hleděla na mě a vypadala v té chvíli tak klidně. Počítal jsem sekundy ve své hlavě. Když jsem byl u čtyřicáté páté, vytrhla svou ruku z mé. Snažila se ještě nadechnout, ale nebylo tam už místo. Už tam nebyl prostor k nadechnutí.

Nevěděl jsem, co udělat, ale když to nechám tak, udusí se. Proto jsem ji silně potáhl za obě ruce zpátky a než se mi stihla vytrhnout, svoje ústa jsem přitiskl na její.

Předal jsem jí tu trochu kyslíku, která mi zbyla, a pak se odtáhnul. Překvapeně na mě hleděla a začala gestikulovat rukama.

Nevím, co se mi tím snažila říct, ale já v tu chvíli cítil, jak o sebe přicházím. Nemohl jsem se nadechnout a moje plíce už neměli z čeho čerpat.

Zčernalo. Všechno.

*

Tak moc mě pálilo na hrudníku. Chtěl jsem si vykašlat duši a z bolesti, co jsem cítil, jsem měl až mžiky před očima.

„Je dobrý, máme ho." Zamrkal jsem několikrát a přivítalo mě totéž nebe, které jsem viděl i z díry. Tmavé a zatažené. Taky pořád pršelo. Jeden rozdíl tu ale byl... byl jsem venku.

Do zorného pole mi taky vstoupili dva záchranáři.

„Slyšíš mě dobře?" zeptal se jeden.

„J-jo... kde je..." chtěl jsem se zeptat, kde je Amber, no ani jsem nemusel. Tatáž osoba je totiž odstrčila a pevně objala.

„Ty idiote, proč jsi to udělal?" rozplakala se a já vysíleně pouze přehodil jednu svou ruku kolem ní. Na víc jsem neměl sílu.

Hrozně se mi ale ulevilo, že je v pořádku.

„Promiň."

„Bože to už neříkej, jasný? Slyšela jsem to dnes asi stokrát." Odtáhla se, no zůstala pořád skloněná nade mnou.

„Oživovali tě tak dlouho, hrozně jsem se bála." Stiskla mou ruku.

„Pro-..." chtěl jsem začít, no položila mi ukazováček na rty.

„Opovaž se!" zavrčela výhružně.

Vykulil jsem oči, ale už ze mě nevyšla ani hláska. Usmívat jsem se však začal v tutéž chvíli, jako ona.

„Jsem ráda, že jsi v pořádku. A děkuju. Jakmile odsud vytáhneme paty, máš u mě večeři. Teda... jestli budeš chtít." Nevím, jestli se mi to zdálo, ale na její pobledlé a unavené tváři jsem uviděl malé začervenání.

Pousmál jsem se pokýval hlavou.

A jak moc budu chtít.

*

Lidi, už se to blíží. Za týden letím. Nejsem sice zatím nějak nervózní, ale je tolik věcí na zařízení, že vůbec nemám čas ani chuť na psaní. Mám teď nějaký blok, nevím.

Doufám, že se vám to alespoň trochu líbilo. Nový díl s dalším členem bude zase v neděli za týden :).

Jak se těšíte na MV k písničce Not Today a jak jste s pokojení se Spring Day? :D