Procházel jsem se trhem a nakupoval nejčerstvější potraviny, které tam farmáři prodávali. Bylo poměrně brzo ráno, ale já neměl čas na zbyt, protože je to otázka času, kdy se Sarah probudí. Chtěl jsem ji překvapit dobrou snídaní, ale překazila mi to prázdná lednička.

Zaplatil jsem a vydal se na parkoviště, kde stál malý jeep. Na naši pronajatou chatu bych se ani jinak nedostal, protože terén je dost strmý.

Šlápnul jsem na to a za chvíli parkoval na úpatí hory, kde stála chata a před ní bylo nádherné panorama. Tuhle dovolenou jsem si skutečně užíval. Konečně klid od rušných silnic a spalujícího horka v Los Angeles. Chtěl jsem zkrátka vypnout, relaxovat a tohle bylo to perfektní místo.

Sarah babička toto místo pronajímá a už několikrát nám nabídla, ať tady jedeme, ale já pořád musel pracovat. Měli jsme toho ve firmě hodně a bylo to důležité. Chtěl jsem to někam dotáhnout, proto ty první měsíce na nové pozici nebyly jednoduché. Sarah mi vždycky stála po boku a podporovala mě, přestože ona sama má úplně jiné hodnoty než já. Nikdy jí o kariéru nešlo. Chtěla se prostě vzít a mít rodinu. Popravdě se někdy divím, že to se mnou ještě všechno trpí. Já se ženu za úspěchem a ona je po mé práci občas až ta druhá. Nikdy mi to však nevyčetla, a to na ni miluju.

Proto jsem se rozhodl na chvíli se vším seknout a vzít nás sem. Abychom mohli být spolu.

No, a tak jsme tady... ve Stanley, městě, které má stěží nějakých deset tisíc obyvatel, s nádhernou přírodou okolo a horou, na jejímž úpatí je dřevěný srub, který je celých čtrnáct dní jen náš.

Potichu jsem vlezl dovnitř, zul si boty, a pak se vydal do kuchyně. Rozhodl jsem se udělat ovocný salát ze všeho ovoce, které jsem nakoupil. Uvařil jsem také kávu, nalil do sklenice vodu a džus, a pak se vydal do ložnice za spící princeznou.

„Dobré ráno." Posadil jsem se na kraj postele a tác s jídlem položil na noční stolek.

Protáhla se a roztomile zamručela předtím, než na mě vykoukly zelené oči. Někdy, když se do nich dívám, zapomínám se v realitě. Je to totiž jedna z věcí, co mě na Sarah upoutala úplně poprvé. Vidím v nich nikde nekončící zelenou louku, na které se třpytí svěží rosa.

Pro sebe jsem se pousmál a dal jí pusu na čelo, když se posadila.

Možná jsem se trochu sekl v branži a měl bych být raději nějaký básník než právník, když mě napadají takové věci.

„Dobré." Odvětila a pohled jí spadl na snídani, co jsem připravil.

„To je pro mě?" zatvářila se překvapeně.

Pokýval jsem hlavou, tác znovu vzal a položil jí ho na klín. Sám jsem se usadil vedle ní, opírajíc se dřevěný rám postele.

„Jsi zlato, děkuju." Natáhla se ke mně, aby mě mohla políbit, což jsem si samozřejmě nemohl nechat ujít.

„Po všech těch snídaních, co jsi mi připravila ty..."

Začal jsem ji krmit ovocem, co jsem nakoupil a občas kousek pomeranče strčil do pusy i sobě. Jsou totiž mé oblíbené. Celý tenhle náš pobyt jsem se ji rozhodl nosit na rukou, protože po tom, co pro mě všechno udělala, si to zaslouží.

Oddělal jsem tác, když bylo všechno snědeno, a pak jsme se k sobě přitulili, užívajíc si klidného rána.

„Je to tu kouzelné, hrozně se mi tu líbí." Hrála si s mými prsty. Já naopak neměl na práci nic lepšího než nasávat vůni z jejich vlasů, které se nikdy nenabažím.

„Uhm..." zahmkal jsem souhlasně.

Chtěl jsem podotknout něco o tom, že příště si musíme udělat volno o dost dřív, ale zarazil mě jemný třas. Skleničky se sice rozcinkaly, no jen velmi jemně. Mohlo to trvat pár sekund, a pak bylo zase ticho. Jediné, co šlo slyšet byl křik ptáků zvenčí.

„To bylo divné." Taky se zarazila v činnosti.

„Tady nebývají zemětřesení, ne?" byl jsem na občasné otřesy zvyklý, protože LA leží samo v nestabilní oblasti. Tady bych to ale nečekal.

„Ne, babička se nezmínila, pokud vím." Zamračeně se začala zvedat z postele. Následoval jsem ji až na terasu a zadíval se na panorama před námi. Venku však nebylo vůbec nic znepokojujícího – i když, co jsem taky čekal, že jo? Že se začne trhat zem na cucky? Těžko.

Protočil jsem očima nad svým směšným uvažováním a radši nic neříkal. Sarah se šla osprchovat a já mezitím sklidil všechno nádobí ze snídaně. Když jsem stlal postel, rozezvonil se můj mobil. Popadl jsem ho, a aniž bych se podíval, kdo volá, přijal jsem ho.

„Prosím?"

„Namjoone, tady Kendra." Uslyšel jsem známý hlas babičky Sarah.

„Dobrý den, co se děje, že voláte mně?" pozdravil jsem.

„Sarah jsem se nedovolala, tak jsem hned vytáčela tebe. Jde o srub. Já vím, že jsem vám slíbila celých čtrnáct dní, ale moje známá, co dělá v geologickém ústavu říkala, že tam situace teď není stabilní, měli byste se vrátit do LA." Zněla starostlivě.

„Nestabilní, ale-..." chtěl jsem se začít ptát, co tím myslí a jestli to nějak souvisí s tím otřesem dnes, ale přerušil mě další otřes. Telefon byl v tu chvíli hluchý.

Myslel jsem, že to přejde tak, jako předtím, ale začalo se to rychle stupňovat. Mobil jsem odhodil a mířil do koupelny, kde byla Sarah. Šlo mi to těžko a po cestě jsem se musel vyhnout taky pár skleničkám, které padaly z poliček.

„Sarah! Sarah!" rozrazil jsem dveře a mířil ke sprchovému koutu. Byla zabalená v ručníku a stočená v klubíčku, když jsem odhrnul závěs. V tuhle chvíli bylo tohle místo možná nejbezpečnější v celém srubu, a tak jsem tam vlezl za ní a přitiskl ji k sobě.

Uběhlo několik dalších vteřin, když to konečně přestalo.

„Jsi v pořádku?" ujistil jsem se hned, jakmile ke mně zvedla hlavu.

„Nic mi není." Tvářila se vyděšeně, ale ani se nedivím. Taky mě to nemálo vyděsilo.

„Co to kruci bylo? Zrovna mi volala tvoje babička, že bychom měli odjet, ale nestihl jsem se ani zeptat proč, když to začalo." Postavil jsem se na nohy, které byly v tu chvíli jako z gumy.

„Mám blbý pocit, Joonie." Promnula si ramena. Hned, jakmile jsem si všiml, že se třepe zimou, jsem se vydal do ložnice, abych jí podal oblečení.

„Zůstaň tam, jsou tu střepy." Přikázal jsem jí. Celý srub byl vevnitř dost zničený. Věci z poliček spadly, nějaký nábytek se vyvrátil a uvolnily se i lustry ze stropu.

Vrátil jsem se za ní i s oblečením a počkal, než ho na sebe natáhne. Společně jsme se pak prodrali skrz zničený nábytek. Já po cestě vzal svůj telefon, a pak ji následoval ven na terasu. Myslel jsem však, že mi vypadne po tom, co jsem spatřil.

„C-co to kruci je?" vylezlo ze mě.

„Eva." Šeptla ona, stejně strachem ohromená.

„Eva se probudila."

*

„A že je tady sopka, to jsi se nějak zapomněla zmínit, když jsme sem mířili, ne? A ani Kendra nic neřekla!" nesnažil jsem se uklidnit, protože by to bylo zbytečné. Adrenalin mi pumpoval v krvi a nebýt jí, začal bych vyšilovat daleko víc. Takhle jsem se snažil si zachovat trochu chladnou hlavu.

„Byla vyhaslá tak dlouho. Za dobu, co tu žije babička, což je přes šedesát let, se neprobudila a její aktivita prý byla naposledy v roce 1914, to je víc jak sto let!" rozhodila rukama a na záda si dala batoh s věcmi, které vezmeme s sebou. Po zjištění, že si naše auto vybral padající strom jako místo dopadu, jsem začal být nervózní ještě víc.

Abych to totiž shrnul... za zády nám dýmí sopka, naše auto je na maděr a město asi 13 kilometrů daleko.

„Prosím tě, pojď už." Spravil jsem si svůj batoh na zádech, a pak ji popadl za ruku. Nejradši bych utíkal, ale nejsem trénovaný na tak dlouhé trasy a za chvíli by mi s takovou došla síla. Nehledě na to, že ona se svýma krátkýma nohama poskakovala už teď a to jsem pouze trochu přidal do kroku.

„Uklidni se, může trvat několik dalších dnů, než se něco stane... pokud vůbec. Pravděpodobnější je, že tu prostě občas budou bývat zemětřesení, ale nic víc." Srovnala se mnou krok.

„Fakt? A víš, jak to bývá ve filmech? Když bouchne, tak shoříme v tom prachu během vteřiny. Promiň, ale na umírání se cítím mladý. Pak jsem ještě nestihl uskutečnit spoustu jiných věcí, které jsem vždy chtěl." Brblal jsem.

„Ty jsi trubka. Nech toho... do večera budeme ve městě, a tam se dozvíme co a jak. Určitě jsou tu už nějací seismologové a měří její aktivitu." Stiskla mou ruku.

Vím, že se mě snažila uklidnit a asi bych jí měl věřit. Je sice jenom učitelka, ale učí zeměpis a tam se o podobných věcech učí, pokud vím. Moc mi to ale nepomáhalo vzhledem k tomu obru za našimi zády.

„A je to pyroklastický prach, pro tvou informaci."

Protočil jsem očima, neodpovídajíc na její poznámku a raději už nic neříkal.

*

Nelíbilo se mi to a poznal jsem na ní, že taky přestala být přehnaně optimistická. Občas se země zatřásla, jak se Eva zlobila, ale krom toho to byl popel a kouř, který začala chrlit. Během dvou hodin zcela zakryl slunce, a tak jsme pokračovali v šeru. Za chvíli to kolem nás vypadalo jako v zimě. Až na to, že ta bílá pokrývka nebyl sníh, nýbrž sopečný popel.

„Jsme tak v půlce." Povzdychl jsem si.

„Tak co to vzít přímo?" navrhla a otřepala si z vlasů všechen prach.

„Lesem?" ujistil jsem se.

Když přikývla na souhlas, změnil jsem směr a vydal se do lesa. Nevím, proč mě to nenapadlo dřív. Ušetřili bychom si při nejmenším takové tři kilometry.

Země se s námi znovu zatřásla, a to tak silně, až jsem se neudržel na nohou. Spadl jsem ve srázu a začal se kutálet dolů. Něco mě praštilo do hlavy.

Tma.

*

Slyšel jsem křik.

Jakmile jsem otevřel oči, viděl jsem chvíli rozmazaně, avšak po pár zamrkání to přešlo.

„Sarah?!" spíš jsem to zakašlal, protože v ústech jsem měl sucho. Pozvedl jsem se na rukou a zamračil se nad neuvěřitelným horkem, které odněkud sálalo.

Zase zakřičela.

Vrávoravě jsem se postavil a pravá noha mě div nezradila, jak pekelně mě bolela. Skrz kalhoty mi prosakovala krev, takže asi bude zraněná.

„Sarah?!" zakřičel jsem už daleko silněji a rozhlédl se kolem.

I přes horko se mi v tentýž okamžik zježily všechny chloupky na těle.

Nebyla to totiž ona, co jsem uviděl jako první, ale oranžovo červená hmota, která se k nám loudavým tempem blížila. Nevím, jak dlouho jsem byl mimo, ale muselo to být opravdu dlouho. Nebe bylo temné – možná prachem, možná se skutečně už setmělo. Eva chrlila všechno, co v sobě nejspíš dusila těch sto let ven a teď k nám pomalu přicházel její další dárek – láva. Vše, čeho se dotkla, začalo hořet.

Druhý pohled mířil konečně k Sarah. Ležela na zemi a měla zaklíněnou nohu pod nějakým kořenem. Z toho, jaké šero bylo, jsem tu věc nemohl pořádně identifikovat.

„Jsem tady..." rychle jsem k ní přiběhl a poklekl do černé hlíny.

„Nemůžeš tu nohu vyndat?" ujistil jsem se.

„Ne, přijde mi, že tu ležím věčnost. Pořád ses neprobouzel, jsi v pořádku?" zaplakala.

„Já jo, ale teď musíme vyprostit tebe." Poškrábal jsem se ve vlasech a snažil se urychleně přijít na způsob, jak jí pravou nohu vyndat ven. Byl jsem na nervy, měl jsem strach a pořád jsem v pozadí slyšel ten malý hlas, který měl potřebu mě informovat o tom, co se k nám blíží.

Zatlačil jsem do toho celou svou silou, ale sotva jsem s tím hnul. Několikrát jsem to zopakoval a naivně očekával, že ji z od tamtudy dostanu... bez odezvy.

„Cítíš tu nohu? Můžeš s ní zahýbat?" zeptal jsem se. Jako další věc mě napadlo rozhrabat hlínu pod ní a udělat tak místo, aby ji mohla vytáhnout ven.

„Sar, tak cí-..." otočil jsem se k ní a uviděl, na co se kouká ona.

Strašně jsem se potil a přišlo mi, že ten žár je téměř nesnesitelný. Kapky se mi kutálely po tváři jedna po druhé, až jsem je musel utřít. Mohly by se jinak dostat do mých očí a pěkně mi zavařit.

Věděl jsem, že se to pomalu blíží, ale netušil jsem, že mi to až tak moc dýchá na záda.

„Panebože! Dostaň to ze mě, hned! Hned!" začala sebou házet jako v agónii.

Láva od nás mohla být na čtyři metry. Když je tu takový žár už teď, jaké to musí být, když je na dosah ruky? Nepředstavitelné vedro.

Zapřel jsem se do toho kmenu znovu a v duchu Boha prosil, ať s tím prostě pohne a ona tu prokletou nohu vytáhne. Opravdu jsem se snažil, ale nemohl jsem s tím pohnout. Nebylo to zkrátka v mých silách.

Ona se rozbrečela a já nevěděl, která kapka je má slza a která pot.

„Běž pryč, stejně mě odsud nedostaneš."

Zatřásl jsem se, když to řekla takhle. Nechat ji tu mě nenapadlo ani v nejmenším. To prostě neudělám. Nemohl bych s tím po zbytek života žít. Že jsem tady nechal svou lásku a raději sám utekl.

„Buď ticho, nikam nejdu." Zavrčel jsem skrz zuby a nevím po kolikáté už se zapřel do dřeva.

„Prosím tě." Chytila mě za tričko, abych toho nechal. Měl jsem chuť ji odstrčit a prostě pokračovat v tom, co jsem dělal, přestože se to zdálo být zcela zbytečné. Ale místo toho jsem ji pevně objal.

„Ni-kam nejdu." Nos jsem zabořil do jejího krku. Její pokožka byla už taky zvlhlá od potu. Bylo to blízko a ten žár přestával být snesitelný.

„Joonie,..."

Třásla se strachy a já se cítil hrozně, že nemůžu udělat nic, čím bych ji ochránil.

„Neodejdu bez tebe."

Nepodíval jsem se na ni, když vzala můj obličej do svého a opřela naše čela o sebe.

„Prostě běž." Řekla slabě.

Bože já tak nechtěl. Chtěl jsem si tu lehnout vedle, zavřít oči a klidně se už neprobudit. Netuším, kdy se z naší dovolené stal boj o život, ale já ten její právě prohrávám.

Těžko říct, jestli to bylo proto, že prosila, nebo zkrátka pud sebezáchovy, který vám nedovolí jít na smrt, ale postavil jsem se.

Jenže v tu samou chvíli, když jsem se na ni z vrchu podíval, jsem asi ani žádný neměl. Lehl bych si zpátky a zůstal, no byl to zvuk auta, co moje smysly zaznamenaly.

„Někdo tu je! Vydrž, vydrž!" zakřičel jsem a pelášil k cestě, která nebyla daleko. Všechno mě bolelo, byl jsem vysílený, ale přesto jsem běžel nejrychleji, jak jsem dokázal.

Na okamžik, kdy auto projelo kolem, jsem si myslel, že nezastaví. Vždyť ti lidé prchají před sopkou, tak proč by měli zastavovat a pomáhat cizímu člověku? Možná tam nahoře skutečně někdo je, kdo vyslyšel moje prosby, nebo zkrátka jen štěstí. Netuším.

Z velkého pick-upu vyskočil chlap, ptajíc se, co se děje. Neřekl jsem ani půl slova a začal ho táhnout zpátky k Sarah. Bylo to tak blízko.

Spatřil ji, a pak jsme oba s vypětím všech sil odvalily dřevo na stranu.

Nejsem schopný identifikovat stav, který přišel po tom, co jsem ji bral k sobě do náruče a nesl do bezpečí auta. I přirovnání, že mi ze srdce spadl kámen o hmotnosti planety Země by v tu chvíli bylo málo. Nestyděl jsem se, že mě cizí muž viděl plakat. Cítil jsem, že nemůžu zastavit.

Na malý okamžik jsem si opravdu myslel, že ji ztratím.

A budu se od teď každý večer modlit za to, že se to nestalo, protože teď při nás stál opravdu sám Bůh.

**

Namjoon je taky jeden z mých oblíbených. Nevím proč, ale z něj cítím asi nejvíc, že tu holku fakt miluje. Co na to vy? Jako poslední nám zbývá už jen JungKook, kterého se chystám ještě do příštího týdne předělat, protože jsem zjistila, že jsme s ním absolutně nespokojená (a to až tak moc, že ho fakt nechci zveřejnit).

Co jste dnes dělali?/Budete dělat? Já jsem si ve městě prochodila boty. To je tak, když člověk chodí a ztrácí se... no zároveň to mám nejradši, protože takhle se cizí město a země poznává nejlíp! :)