Prohlížel jsem si tričko s velmi zajímavým potiskem a v duchu se přemlouval, ať si ho jdu vyzkoušet. Už několikrát jsem se nachytal na tom, že jsem něco koupil, a pak v tom vypadal jak ťulpas.

Nahlas jsem si povzdychl a vrátil ho na věšák. Nechce se mi, jsem shnilý a Ronny už má asi dvacet minut zpoždění... možná víc, nějak jsem ztratil přehled. Ten kluk mě začíná pěkně štvát, tak co to kruci je? Domluvit si schůzku, a pak ani nepřijít včas. Co třeba napsat sms?

Začal jsem si pobrukovat písničku, která v obchodě hrála a rozhlédl se kolem. V deset ráno, ani ne hodinu po otvíračce tu bylo dost vymeteno. Byla tu semnou jen jedna holka, která rovnala oblečení.

Nechtěl jsem okounět, ale zdála se být v dost pokročilém stavu těhotenství a... to ještě pracuje? Není to nějak namáhavá práce asi, ale vždyť to vypadalo, jako když každou chvíli bude rodit.

Taky vypadala dost mladě, určitě není starší než já, nebo bych se tomu aspoň hodně divil.

Asi jsem musel koukat dlouho, protože za chvíli se objevila přímo přede mnou s příjemným úsměvem na tváři.

„Dobrý den, potřebujete s něčím pomoci?" zeptala se.

Rychle jsem sjel její drobné tělo očima a prostě se nemohl nedivit tomu, jak může někdo tak malý mít něco tak velkého. Na roztomilosti jí to však vůbec neubralo, spíš naopak.

„Děkuji, já se ale jen dívám." Rozhodně jsem jí nechtěl přidělávat práci.

„Dobře, tak kdyby něco, jsem u pultu." Vycenila bílé perličky, a pak se odploužila k prodejnímu pultu. Zavrtěl jsem nad tím hlavou a začal se dál věnovat oblečení. Nebo jsem se o to alespoň snažil. Místo toho jsem přemýšlel, kolik jí asi může být let, a proč se rozhodla čekat dítě.

Byl jsem do myšlenkách o dětech a rodině tak ponořený, že jakmile se celá budova zatřásla, div jsem se leknutím i nepočůral. Nechápavě jsem se otočil k prosklené vitríně a uviděl, jak lidé někam běží. Nerozuměl jsem tomu, co se děje, ale když se rozezněl poplach v nákupním centru, došlo mi, že se děje něco vážného. Tělo se okamžitě přepnulo do módu uteč a nohy mě samy vedly k východu. Jenže tam se ozvala pro změnu hlava, ve které mi problikl obrázek té těhotné prodavačky.

Vykulil jsem oči a rozběhl se zpátky. U pultu, kde jsem ji očekával, nebyla. Hledal jsem ji všude po obchodě a nezdálo se mi, že by byla schopná tak rychle utéct, proto jsem zamířil ke dveřím pro zaměstnance.

Budova se znovu zatřásla, některé věšáky s oblečením popadaly a osvětlení zhasnulo. Při třetím nárazu jsem měl problém se udržet na nohách, ale podařilo se mi konečně dostat k těm dveřím.

Vlezl jsem do malého kumbálu a pohledem spočinul okamžitě na osobě, která se krčila v rohu na zemi. Chtěl jsem ji popadnout a co nejrychleji odtud zmizet. Jenže...

...čtvrtý otřes, něco mě praštilo do hlavy a já omdlel.

Tma.

*

Hlasitě jsem zanaříkal a snažil se porazit tu pulzující bolest v zátylku. Musel jsem tam schytat slušnou pecku a na chvíli se mi udělaly i mžiky před očima, jak moc to bolelo. Zkontroloval jsem hybnost všech svých končetin a ulevil si, že vše cítím a nejsem ničím zaklíněný.

„Halo? Jsi-jsi vzhůru?" ozval se jemný roztřesený hlas.

Zamrkal jsem, abych si přivykl na šero a posadil se.

„Není ti nic?" vyhrkl jsem to první, co mě napadlo. Seděla naproti mně ta holka, s nohama přitlačenýma k sobě, co jí to bříško dovolila. Zdála se být poměrně v pořádku... teda doufám. Proto jsem pohledem raději přejel celé okolí. Kumbál, který se mi vybavoval jako poslední to sice moc nepřipomínalo, protože stěny byly zdeformované, zboží rozházené a všude byl prach a špína, no byl jsem si jistý, že jsme v něm. Snažil jsem se najít nějaký východ z tohoto stísněného prostoru, ale všude byly jen samé sutiny. Ani náznak toho, že bychom se odtud mohli dostat.

„Je mi dobře." Utřela si mokré tváře a natáhla nohy. Ruce jí samovolně přistály na velkém břiše, které neklidně hladila. Zdála se být rozrušená, a přestože je tu důvod, aby byla, rozhodně jí to v jejím stavu neprospívá.

Nahlas jsem si povzdychl a přesídlil se tak, abych se mohl posadit vedle ní.

„Co to bylo?" zeptala se.

„Nemám tušení." Přiznal jsem bez mučení. Nechápu, co se to stalo. Zemětřesení v New Yorku? To asi těžko, nikdy tady žádné za dobu, co tu žiju, nebylo. Tornáda se tu také nevyskytují a nenapadá mě žádná jiná živelná katastrofa, která by nás tu takhle mohla pohřbít.

„Možná atentát." Zamumlal jsem. Nevábně mi tohle připomínalo film o jedenáctém září. O záchranářích, kteří uvízli pod troskami a čekali na záchranu.

„Co?" vykulila oči a celá strnula.

Bože já jsem idiot, tím ji rozruším ještě víc.

„To je v pořádku, už se nám nic nestane." Vzal jsem jednu její ruku do své a stiskl ji v podpoře.

„Ale jsme tu pohřbení." Slyšel jsem v jejím hlase pláč.

„To možná na nějakou dobu ano, ale určitě nás brzy najdou a dostaneme se odtud." Znovu jsem ji stiskl a věnoval její vyděšené tváři uklidňující úsměv. Sám jsem klidný sice moc nebyl, ještě pořád jsem uvnitř sebe cítil adrenalin a taky strach, no mé racionální já naštěstí vítězilo. Ano, jsme tu prozatím zavalení, ale můžeme být rádi, že jsme to přežili, máme tu dost kyslíku, zdá se, že na nás nic v dohledné době nespadne a bezpochyby, jak znám perfektně propracovaný New Yorský záchranný systém, už pracují na vyprošťování a brzy nás najdou.

„Jsem Jin, jak se jmenuješ?" rozhodl jsem se pro konverzaci, abych trochu odlákal její pozornost.

„Kate." Popotáhla.

„Pracuješ tady už dlouho?" zajímalo mě.

Zašmátral jsem v kapse kalhot a kupodivu narazil na nepoužitý kapesník. Podal jsem jí ho, ať se vysmrká a utře obličej. Zamumlala jedno děkuji, a pak se konečně trochu rozmluvila.

Dozvěděl jsem, že to byla jediná práce, do které ji v jejím stavu byli ochotní ještě přijmout. Všude jinde ji zaměstnat nechtěli a ona práci potřebovala.

„A kdy se ti má narodit?" pousmál jsem se a kývnul k bříšku, ze kterého nesundala ruku ani na okamžik.

„Termín mám za tři týdny. Dnešek měl být mým posledním, co jsem v práci." Vysvětlila.

„Docela se těším. I když není tahle práce nějak náročná, tak mám pocit, že je teď pro mě náročné úplně všechno. Myslím ale, že se zatím držím obstojně." To, jak pochválila sama sebe, bylo docela na místě. Jiné ženy v tak pokročilém stavu většinou nepracují.

„Nejde to však jinak, moje máma nás sama neuživí a už tak budu muset být doma, až se Grace narodí." Povzdychla si.

„A co manžel nebo přítel? Ten se o tebe přece musí postarat." Zamračil jsem se.

„Žádný není." Pokrčila rameny.

„Tak otec dítěte?" zkusil jsem to znovu.

„Ten vzal nohy na ramena hned, co se to dozvěděl." Křivě se usmála, a přestože se snažila nedát najevo, jak je jí to líto, tak jsem to poznal. Nedivím se, ale. Musí být silná, když zůstala sama v takovém stavu a rozhodla si dítě nechat. A ten chlap je hajzl.

„To mě mrzí." Řekl jsem na to popravdě.

„Když Brian řekl, že s tím nechce mít nic společného, zvažovali jsme s mámou interrupci, ale obě jsme věřící a já... vím, že to bude těžké, no nechtěla jsem se jí vzdát. Nemůže za to přece."

Dojalo mě, jak o miminku mluvila. Bylo to vážně pěkné, až jsem na chvíli zatoužil taky něco takového cítit. Čekat se svou dívku dítě a mít rodinu. Chybí mi však jedno hlavní – ta dívka.

„A co ty, Jine? Já si tu vylívám své problémy, ale ty jsi mi ještě pořádně nic neřekl." Pobídla mě.

„Já jsem čerstvě po škole a chodím na praxe, žiju sám a jinak v mém životě není nic zajímavého." Přiznal jsem. V poslední době je to až příliš velká nuda. Práce, práce, práce, občas zajdu na pivo s kamarády, navštívím rodiče ve vedlejším městě, ale jinak... vůbec nic.

„A co jsi vystudoval?" zeptala se se zájmem v hlase.

„Práva. Sice to zní super důležitě, ale je fakt na nic, že už je mi 26 a než se stanu skutečným právníkem, budu muset ještě minimálně rok dělat v kancelářích akorát asistenta." Protočil jsem očima.

Vařička kávy a sekretář. Takhle bych popsal svůj job. Jak se mám asi něco naučit, když jediné, co si z toho pamatuji je, kdo má rád, jaký kafe?

„Ty už máš 26? Tipovala bych ti minimálně o tři roky míň." Zatvářila se překvapeně a světle hnědé vlasy si dala za ucho.

„Jo a díky, to mi fakt lichotí." Uchichtnul jsem se.

„Já mám dvacet." Povzdychla si. To jsem pro změnu vykulil oči já. Trochu jsem se ve svých odhadech spletl... ne trochu, ale hodně.

„A vysoká mě asi v dohledné době nečeká teda... vůbec mě nečeká." Zavtipkovala.

„Není oč stát." uklidnil jsem ji. Semestry se celé propaří a jejich konce pak člověk tráví zahrabaný v knihách, aby stihl zbytek a nadává si, že se na to během výuky ani nepodíval.

„Jine... promiň, ale já jsem hrozně unavená." Zívla si.

„To nevadí, můžeš se o mě opřít, jestli chceš. Kdyby se cokoli dělo, vzbudím tě." Nabídl jsem jí. Mohli jsme tam sedět asi hodinu. Pro mé překvapení utekla docela rychle, ale byl bych radši, kdyby nás odtud vyprostili, co nejdřív.

Za chvíli jsem slyšel jen její klidný dech. Svlékl jsem si bundu, co jsem měl na sobě a přehodil ji přes ní, aby jí nebyla zima. Sice jsem docela mrznul já, ale ona je těhotná, její zdraví je důležitější.

Opřel jsem svou hlavu o její, a pak  taky vytuhnul. Třeba nám to takhle uteče rychleji.

*

Když jsem se vzbudil, měl jsem pocit, že to všechno byl jen sen. Bohužel mě tvrdá zem a zima přesvědčili o opaku. Zatřásl jsem se a pohled stočil ke Kate.

„Už nespíš?" usmál jsem se, když se na mě taky podívala.

„Ne." Zavrtěla hlavou.

„Je ti alespoň líp?" narážel jsem na její náhlou únavu.

Smutně zavrtěla hlavou a neklidně se promrvila.

„Bolí mě." Bradou kývla k bříšku a opatrně na ně položila své dlaně, obalujíc ho, jako by ho snad chtěla před vším ochránit.

„Co? Jsi zraněná?" narovnal jsem se hned. Nebudu popírat, že mě to v první chvíli fakt vyděsilo.

„Nejsem, ale zkrátka mě bolí. Tak divně." Zkřivila obočí, pořád se mračící.

„Chm." Odkašlal jsem si. Netušil jsem, co na to říct. Jen doufám, že...

„Nebudeš teď rodit, že ne?" nejspíš jsem i zbělal, ale dala se do mě taková panika, jako snad ještě nikdy. Bůh ví, kdy nás odtud vyprostí, teď prostě nemůže rodit, co bych jako dělal?!

„Já nevím." Pokrčila rameny neklidně.

„Ty to nepoznáš?" nechápal jsem. Tak buď ano nebo ne, žádné možná nebo nevím tady neexistuje.

„Bylo mi podobně předevčírem. Myslela jsem si, že to přišlo a jeli jsme s mámou do nemocnice. Jenže bylo to jenom... měla jsem větry." Uchichtla se a zčervenala. Já naopak barvu nezměnil vůbec.

„A za jak dlouho jsi poznala, že jde o planý poplach?" polknul jsem.

„To je právě to... je mi tak už přes hodinu." Smích ji přešel.

Do háje. Měl jsem chuť nahlas nadávat.

„Tak snad to zase přejde." Snažil jsem se zachovat chladnou hlavu.

Mohli jsme tak sedět ještě další hodinu. Sledoval jsem rozbitý ciferník na svých hodinkách a pořád neklidně sledoval ji, jak sedí vedle mě.

„Ach bože..."

Oči se mi rozšířily, když hlasitě vzdychla.

„J-já... asi to nebude planý poplach."

„Kate, to nemůžeš! Nemůžeš teď rodit, musíš to vydržet."

Panikařil jsem, a to fakt slušně. Jenže může se mi někdo divit? Jsme tu pod troskami, není tu vůbec, ale vůbec nic a ona chce rodit? Nehledě na to, že já viděl porod tak maximálně v televizi

„Ale jak? Víš jak... víš jak to bolí? Mám bolesti, fakt mám porodní bolestí, nejsou to poslíčci, nejsou to větry, bolí mě to!" zopakovala.

Prsty jsem si vjel do vlasů a hlasitě zanadával. Měl jsem chuť si je teď akorát vyrvat.

„Co mám udělat?" vylezlo ze mě jenom.

„Moc nevím, byla jsem v kurzu jen párkrát, ale... uh." Nedořekla to a místo toho mě chytila pevně za ruku. Na to, jak je drobná, měla slušný stisk.

Její kontrakce byly dost daleko od sebe, z čehož jsem vyvodil, že máme ještě nějakou dobu čas. Netuším, co budu dělat, až jí praskne voda a opravdu se to stane. Přišel jsem si bezmocný, zoufalý, mohl jsem jen sedět vedle ní, dělat jí podporu a modlit se, aby někdo přišel.

Přestože jsem v Boha nikdy nevěřil, on se nad námi dnes smiloval, a přece se nás rozhodl zachránit.

Pomoc!

Myslel jsem si, že když se tam záchranáři objevili, vezmou ji nahoru, ale jeden z nich prohlásil, že už je moc pozdě a ona musí porodit tady. Praskla jí voda.

„Já tu umřu, že jo?" vzlykla uplakaně.

„Nikdo umírat nebude, spíš naopak." Usmál se lékař, kterého sem spustili za námi.

„Všechno dobře dopadne, přítel vás chytí za ruku a až řeknu teď, tak zatlačíte." Nijak jsem nekomentoval jeho výrok o příteli a její dlaň vzal pevně do své. Čekal jsem, že jakmile se tady oni objeví, spadne ze mě veškerá nervozita, ale neudělalo to se mnou vůbec nic. Pořád jsem byl na nervy, jako by se snad jednalo o mé vlastní dítě.

Pravda však je, že jsme tady možná strávili jen pár hodin a dá se říct, že se vůbec neznáme, ale ze srdce jsem si přál, aby Kate i to malé byli v pořádku. Asi právě to mě nenechalo klidným.

„Už nemůžu."

„Ještě naposledy, a pak tu Grace bude s námi." Snažil jsem se říct povzbudivě a volnou rukou jí odhrnul vlasy z upoceného čela.

Zakřičela a během toho mi malém rozdrtila ruku, jenže pak... její stisk povolil a nás všechny přivítal tichý pláč.

Nebudu popírat, že jsem měl slzy v očích, když to malé a byť ještě celé pomačkané, no zcela nádherné miminko zabalili a dali jí ho do náruče. Mělo tak jemný pláč, až se téměř ztrácel, oči ani nemohlo rozlepit a na hlavičce mělo maximálně tři vlasy. I tak bylo rozkošné.

„Grace." Unaveně se podívala na ní a pak pro mé překvapení zvedla hlavu i ke mně.

„Děkuji."

Když zpětně vzpomínám na to, co se stalo, tak mám pocit, že to snad byl jen výplod mé fantazie. Netušil jsem, že někdy něco podobného prožiju, a i přes hrůzy, které mě v té chvíli děsily, jsem na tom našel dvě věci, které totálně zamávaly mým životem. Tehdy jsem to ještě nevěděl, ale teď už ano.

Kate a Grace.

*

Je zde neděle a další díl minisérie. Přiznávám, že si dneska celý den válím šunky na pokoji, protože mi něco vlezlo do krku a nechce to odejít :(. Nechci proto pokoušet štěstí a ještě chytit nějakou nemoc.

Jednu výhodu to přece jen má - konečně jsem trošku pohnula s ostatními příběhy. Doufám, že se tedy líbilo (já vím, Jimina to asi nepřekoná :D) a brzy se těšte na další ff. Do komentáře mi můžete napsat, jestli chcete Night Lovers nebo Fame ;).