Vylidněnou ulicí se ozývaly naše hlasy a především smích, kterým jsme ani jeden nešetřili.

„To byl tak super večer. Jsem ráda, že jsi mě nakonec přemluvil a šla jsem." Usmála se Jess a jemně do mě drkla svým malým loktem.

„A to bylo průpovídek." Protočil jsem očima a drknutí jí vrátil.

Zrovna jsme mířili z domu našich společných přátel, kde jsme dneska večer měli sraz. Jeden z nich totiž zítra odjíždí na dlouhou dobu pryč a pozval nás na takovou menší rozlučku. Někteří se rozhodli tam přespat, no já se upřímně těšil do své vlastní postele. Pak taky, Jess tam spát nechtěla a já ji nechtěl nechat jít samotnou domů, když to ještě k tomu máme stejným směrem.

„Davida moc neznám, nechtěla jsem se tam vtírat." Vysvětlila.

„Ale ostatní jo, a navíc tě pozval." Zavrtěl jsem hlavou. Holky všechno moc řeší a ona nebyla výjimka. Jsme nejlepší přátelé, co si pamatuju, no tohle je jedna z vlastností, co nikdy nepochopím. Ještě, že jsem tu já.

Pro sebe jsem se pousmál, a pak se na chvíli zahleděl na její obličej z profilu. Byla noc a tma, takže jsem viděl jen to, co mi umožňovaly pouliční lampy. I to mi ale stačilo, abych se zamyslel nad tím, jak je moje kamarádka vlastně krásná. Mám ji rád už dlouho a kluci si mě za to docela dobírají... no zatím jsem nedostal odvahu. S jinými holkami takový problém nemám, jenže ona byla speciální. Hodně pro mě znamenala a já to nechtěl pokazit. Bojím se, že mi to zkrátka opětovat nebude, a pak to mezi námi bude divné. Nechci ji ztratit.

Z přemýšlení mě vyrušil hrozný kravál, jako když se něco rozbilo.

Jess se polekala a chytila mě za ruku. Překvapeně jsem se podíval na naše spojené dlaně, ale nijak to nekomentoval.

„Neboj se, to byl asi jen nějaký bezdomovec." Zhodnotil jsem situaci, když jsem za námi uviděl jen chlápka v odrbaném oblečení, který se opile plantal.

Viděl jsem na ni, jak si oddechla. Doufal jsem, že dojdeme domů co nejdříve. Ne, že bych se bál, ale tohle místo jsem nikdy neměl moc rád. Čtvrť, kde oba bydlíme sice lidé nazývají sídlištěm papalášů, což není zrovna nejpříjemnější pojmenování, no je tam bezpečno.

„Někdo k nám jde." Zašeptala vylekaně a znovu mě potáhla.

„Pojď, jdeme." Viděl jsem je taky. Mohli být jako my, mohli zkrátka jít z nějaké akce, no neměl jsem z nich dobrý pocit. Její ruku jsem pevně stisknul, a pak zahnul do nejbližší uličky. Při nejhorším si to trošku obejdeme.

Jenže sotva jsme tam odbočili, další stáli před námi.

Bylo zle.

Cítil jsem v kostech, že se něco špatného stane a chtěl jsem utéct. Jakmile jsem ale znovu změnil směr s tím, že se vrátíme, už nebylo kam.

Stáli tam taky.

Nestihl jsem udělat vůbec nic. Slyšel jsem Jess jak křičí moje jméno, a pak mě pohltila tma.

*

„Ugh." Zanaříkal jsem tiše. Tak šíleně mě bolela hlava. Cítil jsem se dezorientovaný a trvalo mi abnormálně dlouho, než jsem byl schopný zaostřit. Když se mi to ale povedlo a byl jsem také schopný uvědomit si, kde se nacházím, zjistil jsem, že se nemůžu pohnout. Zatáhnul jsem, ale tenký provaz se mi vryl akorát hlouběji do kůže.

„Kluk je vzhůru." Slyšel jsem někoho volat, a pak se konečně zaměřil na chlápka, který stál přede mnou. Několikrát jsem zamrkal, protože mi přišlo neuvěřitelné, že se to právě teď děje. To je nějaký vtip? Připravil na mě nějaký z mých přátel blbý joke? A kde je vlastně Jess?!

Rozhlédl jsem se kolem sebe, ale nikde jí neviděl. Vypadalo to tu jako nějaké skladiště. Byla tu docela zima, a taky jsem slyšel kapat vodu. Dle ztrouchnivělých trámů vypadalo dost staře, takže je asi už opuštěné.

„Vyspal ses?" vedle chlapa se objevil další. Nevypadali nějak divně, ani bych na pohled neřekl, že jsou nějací únosci či špatní lidé. Tady se mi akorát potvrzuje, jak zdání může klamat.

„Co chcete? Kde je moje kamarádka?" chtěl jsem, aby to znělo naštvaně a nebojácně, no měl jsem tak vyschlo v ústech, až jsem byl rád, že jsem to byl schopen vůbec vyslovit.

„Park Jimin, syn veleúspěšného prezidenta firmy Park Industries, Parka Dae-Ho. Proč asi myslíš, že jsi tady?" řekl zatím jen pár vět, ale už teď mi lezl na nervy jeho samolibý a sebevědomý tón.

Mlčel jsem. Jak mám asi vědět, co ode mě chce? Nemám s otcovy obchody nic společného, jsem teprve na vysoké, probůh.

Neodpověděl mi zatím ani na jednu z mých otázek, no já neměl odvahu se zeptat znovu. Můj mozek se nejspíš po slušné ráně do hlavy začal vzpamatovávat a já, jako bych si až teď pořádně připustil, že se to děje.

Nebo to bylo tou zbraní, jejíž odlesk jsem viděl pod jeho bundou?

„Tvůj otec mi hodně dluží. Několikrát jsem ho žádal, aby splatil, co si půjčil." Prošel okolo mě pořád s tím stejným úsměvem.

„Hádej co..." uchichtl se.

„Odmítl." Dodal vzápětí a jeho strojený smích jako na povel utichl.

„Takže jsem se rozhodl ho požádat ještě jednou. Jen trochu jinou cestou." Našpulil rty, a pak kývnul na dva muže, kteří stáli za ním. Rozešli se k nám a já se zatřásl, protože jsem netušil, co mě čeká.

„Pošlu mu video, kde ho žádám, aby své dluhy vyrovnal. Pro smůlu tvou tě do něj musíme trochu vylepšit... však víš, aby to vypadalo důvěryhodně." Mrknul.

Snažil jsem se bránit, ale to mi šlo se svázanýma rukama opravdu těžko. Doufal jsem, že by to mohlo jít po tom, co mě jeden z nich odvázal z té židle. V tu samou chvíli mě také silně odhodil na zem a než jsem se stačil postavit, schytal jsem první ránu.

Nechtěl jsem rezignovat, nechtěl jsem být slabý, ale moc dobře mi došlo, že proti nim zkrátka nemám šanci.

Jako největší zbabělec, tak jsem se cítil, když jsem se stočil do klubíčka a nechal je, ať mi uštědřují další a další rány.

Upadl jsem znovu do bezvědomí.

*

„Jimine? Jimine jsi vzhůru?" známý hlas mě pomalu opět přiváděl do reality. Jakmile jsem však pocítil bolest těla, které bylo v jednom ohni, přál jsem si tam i zůstat.

„Jess?" zamžoural jsem a uviděl její obličej, který se nakláněl nade mnou.

Díky bohu to nevypadalo, že by byla nějak zraněná. Byla sice vyděšená a i uplakaná, no na první pohled nikde žádné rány.

„Panebože, tak jsem se bála. Co ti to udělali?!" vzala můj obličej do dlaní, a pak mě objala tak, div mi nepopraskaly ty kosti v těle, které ještě prasklé nebyly. Rozdýchával jsem bolest, no pak ji objal zpátky.

„Jak dlouho jsem byl mimo?" nepouštěl jsem ji z obětí a začal si prohlížel místo, kde jsme byli. Nebylo tu ale moc co pozorovat. Místnost, ve které vůbec nic nebylo, kromě staré postele, která ani neměla matraci a na které jsme taky teď seděli. Pořád lepší než být na studené zemi.

„Pár hodin, ale nemám vůbec představu. Nejsou tu ani okna, abychom viděli, jestli je ještě pořád tma." Na kousek se odtáhla.

„Bolí tě to moc? Co od nás chtějí?" začala si utírat slzy.

„Žiju, za což jsem rád a pro teď to stačí. Můj otec jim prý něco dluží, nevím o jeho obchodech, takže..." pokrčil jsem bezradně rameny.

Bylo mi tak moc líto, že tam byla semnou. Je tu teď taky a musí to všechno prožívat jen kvůli mně. Cítil jsem se za to hrozně. Přestože jsem měl pocit, že ani nemůžu cítit nic jiného než bolest žeber.

„Mám kapesníky, setřu ti krev z obličeje, dobře?" pokýval jsem hlavou. Vytáhla je z kapsy svých jeanů zrovna ve chvíli, kdy se rozrazily dveře.

Nevím, jak jsem to v tu chvíli udělal tak rychle, ale ani jsem nevnímal bolest, když jsem vyskočil na nohy a ji potáhl za sebe. Nejspíš bych ji od nich stejně neuchránil, ale byla moje povinnost se o to při nejmenším pokusit.

„Nedělej ofrky a pojď papíčkovi poslat vzkaz." Vešel dovnitř chlap, kterého jsem taky viděl jako prvního, když jsem procitl přivázaný k židli. Byl nechutný. Nelíbilo se mi, jak si nás dva prohlíží. V očích neměl nic jiného než lest.

„Pohni, tvojí holce se nic nestane, když nebudeš dělat problémy." Popošel blíž a já ucítil, jak mi Jess pevně stiskla tričko na zádech.

„Nechoď nikam." Zašeptala roztřeseně.

„Tak bude to nebo co? Nemám celý den." Protočil otráveně očima, a pak mě chytil za tričko pro změnu zepředu. Nechtěl jsem jít, ale taky jsem nechtěl, ať se Jess něco stane.

Nechal jsem se proto vláčet zpět do haly, kde byl zbytek mužů, které jsem viděl už předtím, a především ten jejich hlavní, který semnou i mluvil. Tak jsem to alespoň pochopil, bude to jejich hlavní kápo.

Poslouchal jsem pozorně jeho instrukce a dával si pozor, abych zapamatoval všechno, co mám do videa říct. Nechci už další rány. A nechci, aby ublížili Jess.

Naštěstí mě pak dovedl zpátky do místnosti, kde byla i ona a oba nás tam zamknul.

Ani jeden z nás nevěděl, jestli je den či noc. Jak dlouhá doba utekla od toho, co nás unesli? Tipuji, že jsme byli několik hodin vzhůru, no ona pak usnula, naprosto vyčerpaná.

Já nemohl. Až moc jsem se o nás bál. O ni jsem se bál. Jsem ale taky jen člověk. Přitáhl jsem si ji proto do náručí, abych se ujistil, že ji nikdo nikam neodvede, a pak zkrátka taky usnul.

Probudil mě opět skřípot dveří. V tu samou chvíli jsem byl vzbuzený a ve střehu. Bolest těla pominula a nahradil ji adrenalin.

„Klídek, tu je voda." Hodil po mě chlap plastovou flašku, a pak i sáček s něčím uvnitř. Obojí mi přistálo u nohou. Flaška naštěstí v pořádku, no pečivo, které bylo v sáčku vypadlo a část se obalila prachem, který byl na zemi.

„Mrtvý bys nám byl na nic." Mrknul, a pak dveře zase zavřel.

Ihned jsem to zvedl ze země a snažil se zachránit jídlo. Už jen představa, že to s tou špínou sním a chce se mi zvracet, no měl jsem takový hlad.

„Na, napij se." Podal jsem jí vodu. Rozespalým hlasem mi poděkovala a odšroubovala její víčko.

Nechal jsem jí housku, která byla čistá a tu svou se snažil co nejvíce zachránit.

„Ukaž, dáme si ji na půl, jo?" vzala ji z ruky a rozlomila.

„Ne, to nemusíš, sním ji sám." Zavrtěl jsem ihned hlavou.

Bez řečí mi kus podala a svůj vlastní si strčila do pusy. Udělal jsem totéž a zhnuseně polknul ten malý kousek. Můžu jen doufat, že nás to alespoň na chvíli zasytí, i když o tom upřímně pochybuju. Stejně to ani jeden nevydržíme a sníme zanedlouho i tu druhou. Hlad byl až moc silný.

„Je to moje vina. Promiň." Povzdychl jsem si a sklopil hlavu.

„Není, to neříkej." Chytila mě ihned za ruku.

„Je. Kvůli mému otci mě unesli a ty jsi byla semnou, tak tě vzali taky. Nemáš s tím nic společného a stejně si tady." Promnul jsem si oči. Ve spánku mi alespoň na chvíli bylo dobře. Necítil jsem bolest ani strach. Teď jsem se probudil do pokračující noční můry.

„Jimine." Prsty se jemně dotkla mé brady, a pak ji nadzvedla. Byl jsem pak nucen čelit jejímu pohledu. Rozněžněle se na mě dívala a i přes to, v jaké špíně jsme tu spali, a že byla celá rozcuchaná a uplakaná, pořád byla hrozně krásná.

„Není to tvoje vina, prosím tě už to neříkej, dobře?" nechtěl jsem jí oponovat, ani se s ní hádat. Proto jsem jen přikývl a nechal ji pak, ať se o mě opře.

Snažil jsem se představovat si veselé věci. Třeba to, jak jsme teď venku a já jí konečně řeknu, že jí miluju. V mých snech by řekla, že to cítí stejně, a pak bychom byli spolu. Jsem fakt naivní.

Za prvé jsme tady, za druhé jsme kamarádi, z čehož plyne, že ona mě určitě zpátky nemiluje.

Oba jsme poskočili a vyletěli do stoje, když se dveře znovu rozrazily. Tentokrát ukazujíc slizouna, který se mi z nich líbil nejmíň už od začátku. Jestli se tedy o nějakých sympatiích dá vůbec mluvit. Všichni to byli padouši do jednoho.

„Šefík si odskočil, tak jsem se přišel na vás podívat." Vstoupil do místnosti a pořád si nás tak divně prohlížel.

„Pěkná ta tvoje kamarádka." Přišel jsem si jako ve špatném snu, když si strčil ukazováček do pusy a začal ho nechutně cucat.

„Nechte nás být, otec se určitě brzy ozve a dá vám vše, co chcete." Jak on přistupoval, já ustupoval a Jess jsem tlačil za sebou. Skončili jsme oba v koutě na opačné straně, než jsou dveře. Ona schovaná za mými zády a mezi zdmi.

„To možná jo, ale já chci mít z týhle šaškárny alespoň nějakou srandu než jen prachy."

Nejsem sice tintítko a nikdy jsem nepatřil zrovna k nejhubenějším klukům. Pořád to bylo málo oproti hordě svalů, co stála přede mnou, a pak taky zkušenostem, kterými nejspíš i disponoval. Pak taky nehledě na to, jak mě předtím zřídili.

Bylo pro něj až moc jednoduché mě prostě odhodit na zem a než jsem se stihl znovu postavit, táhnul ji k otevřeným dveřím.

„Jimine!" křičela tak vyděšeně, až mi to dodalo poslední zbytky sil a stihl jsem zachytit její ruce, které ke mně natahovala.

Chlap ji držel za pas a dost to s ním cuklo, když zjistil, že ho něco zastavilo v cestě dál. Vypadalo to, že ho naše situace fakt baví.

„No ták, já si ji jen na chvíli půjčím, a pak zase vrátím. Sice nevím v jakém stavu, ale to čert vem." Zasmál se.

Přešlo ho to, jakmile ho Jess kopnula do nohy. Zaúpěl, a trochu povolil svůj stisk. Stihl jsem ji proto potáhnout víc k sobě a obejmout i její trup.

„Jak je libo, chtěl jsem to po dobrým, ale to očividně fungovat nebude." Zavrčel. Cuknul s ní pak tak, až se ani nohama nedotýkala země. Jednu její půlku jsem držel já a druhou on.

„Panebože, nepouštěj mě!" cítil jsem, jak mi kosti v těle div nepraskají z jejího pevného stisku. Bylo mi to ale v tu chvíli jedno. Držel jsem ji stejně pevně a je teď jedno, jestli tam po mých rukou zůstanou modřiny nebo ne. Nedám ji.

Hrozně křičela a ve chvíli, kdy jsem měl pocit, že mi ji snad vytrhne, se místností ozvala hlasitá rána signalizující výstřel.

Chlap ji hned pustil a otočil se ke dveřím. Spadla celá přímo do mé náruče a já měl hodně citu, abych se na místě nevyvrátil. Naštěstí jsem zády narazil do stěny, která za námi byla.

„Co se to tu do háje děje?!" křiknul další chlap.

„Co by, chtěl jsem si užít. Na co ji tu jinak máme?" protočil slizoun očima a na nás nepříjemně zamrkal. U toho si držel samolibý úsměv, který nezmizel ani po tom, co ho Jess kopnula do té nohy.

„Vypadni odsud a varuju tě... ještě jednou se tu objevíš bez mého vědomí a schytáš jednu mezi oči." Pohrozil mu. Otřásl jsem se při pohledu na černou naleštěnou zbraň. Přijde mi, že ještě teď zřetelně neslyším a píská mi jemně v uších z té hlasité rány.

Jess mě pevně objala kolem pasu a hlavu zabořila někde, kde mám hrudník. Moje tělo se uvolnilo z napětí až po tom, co se dveře zase zavřely a já uslyšel zamykání.

„Už je dobře." Šeptl jsem, a taky ji pevně zabalil do obětí. Slyšel jsem, jak pláče a sám neměl v tu chvíli daleko do slz.

Slz zoufalství, že kdyby ten druhý chlap nepřišel, nejspíš bych ji stejně neochránil. Slzy vzteku při pomyšlení, co by jí mohl udělat. Všechny jsem je zatlačil a snažil se být v tuhle chvíli silný. Silný pro ni.

*

Několik dalších hodin, o kterých nemám vůbec přehled, jsme seděli opět na posteli bez matrace, přitulení k sobě a ani nedutali.

Přál jsem si, ať už to skončí. Chci odsud pryč. V duchu jsem se modlil k Bohu už několikrát, no po každé jedné modlitbě přišlo jen zklamání z toho, že se nic neděje. Pořád jsme tady a pořád nevíme, co s námi bude.

Jakmile jsem uslyšel kroky, které mířily ke dveřím naší místnosti, postavil jsem se a potáhl ji za ruku ke koutu. Čekal jsem, kdy se dveře otevřou, ale nestalo se tak.

„Ten hajzl spolupracuje s poldama." Řekl jeden hlas.

Byli jsme schopni slyšet jejich rozhovor, když stáli tak blízko.

Objal jsem Jess kolem ramen a pevně stiskl. Byla nám tady zima a za tu dobu jsme tak promrzli, že ani tělesné teplo nám nepomáhalo. I když si nejsem úplně jistý, jestli se třeseme více zimou nebo strachem.

„Dostal jsi echo, co teď?" řekl druhý.

Kvůli tomu, jak to bylo tlumené jsem si k nim nemohl přiřadit tváře.

„Podle plánu. Míří sem, takže musíme zmizet. Všechno sbal."

„A co ten kluk a holka, chceš je vzít sebou?"

„Ne. Nedodržel slovo, takže za to zaplatí. Zabít."

Jess zděšeně vykřikla a stiskla mě ještě víc. Podle rozmazaného pohledu jsem poznal, že pláču. Už jsem to nebyl schopný zadržet, prostě to nešlo.

Lidé umírají. Mladí i staří. Nikdy jsem si ale nemyslel, že můj konec bude takový. Že umřu v rukou únosce pro nějaké pitomé peníze. Doufal jsem, že třeba za život ještě něco zažiju. Pořád jsem čekal na něco víc a říkal si, že ve svých letech mám život ještě před sebou.

Omyl.

Co jsem nestihl do teď už nikdy více nestihnu.

„Jimine." Zafňukala.

„To bude dobrý." Usmál jsem se a utřel si druhou rukou oči. Totéž jsem udělal i s ní. Pustil jsem její ramena, a pak vzal její obličej do dlaní. Palcem jsem začal stírat malé slzičky, které se jí tam třpytili.

„My umřeme." Zašeptala, pořád neuhýbajíc svým zeleným pohledem.

„Promiň, Jess." Řekl jsem jen hlasem plný lítosti.

Taky jsem nemohl odtrhnout oči od jejích. Bolel mě ten pohled. Jako by mi bodal malé střípky do srdce. Pomaličku, ale bolestivě a účinně.

„Miluju tě." Věděl jsem, že když to neřeknu teď, tak už nikdy.

„Taky tě miluju." Na velmi krátký okamžik jsem i zapomněl, kde se nacházíme a co nás oba čeká, když řekla tohle. A jaké pak překvapení pro mě bylo, když se její mokré rty jemně otřely o mé.

Trvalo to ale jen krátce a ona mě hned na to pevně objala a stulila se do mé náruče. Svou hlavu jsem zabořil do jejich vlasů a zavřel oči.

Teď už můžu umřít...

Nebo ne?

Dveře se najednou prudce rozrazily, až vypadly z pantů a před námi stálo několik policistů oděných v obleku zásahové jednotky.

„Mám je." Ohlásil jeden z nich do vysílačky a nám dvěma, kteří jsme tam stáli skrčení v koutě, čekající na smrt, věnoval uklidňující pohled.

**

Neděle a já se hlásím s dalším dílem! Tentokrát je to Jimin a popravdě, jsem s ním spokojená úplně nejlíp. S ním to vlastně všechno započalo! :)

Jinak, kdyby to někoho zajímalo, tak mám samostatnou knihu s názvem My Korean Adventure, kde je zatím pár dílů o tom, co jsem v Koreji viděla a podobně. Na instragramu (andrisekk) jsou taky nějaké fotky.