„Wooaa!!" křičel jsem. Pomalu mě však nešlo slyšet, jelikož se do větru ozýval akorát tvrdý zvuk řezání zatáček mého snowboardu. Po očku jsme sledoval, jestli jede Anna za mnou a měl jsem ji slušně v patách. Není tak divu, když mě to donutilo ještě zrychlit.

Já, ona a parta našich přátel jsme si vyrazili zařádit na svah do jednoho horského střediska. Užíval jsem si ty nekonečně dlouhé sjezdovky přes den a v noci pro změnu skvělé party s těmi nejlepšími lidmi, kteří existují.

Pak ale... hrozně jsem si přál se jich alespoň na chvíli zbavit a být s Annou sám. Doufal jsem, že se na tomhle výletu konečně vyslovím. Jiskří to mezi námi už nějakou dobu a myslím, že to určitě není jen z mé strany. Většinou nejsem nějak ostýchavý, co se holek týká, ale Anna není jako ostatní. Záleží mi na ní, protože do teď jsme byli vcelku dobří kamarádi. Nerad bych to pokazil a proto je pro mě daleko více stresující přiznat, že se mi líbí, než kdybych to musel říct nějaké cizí holce. Zkrátka nechci, aby mě odmítla.

Moje nemožnost se vyslovit je tedy problém číslo jedna. Ten druhý je takový, že nám stojí neustále někdo za zadkem. Vždycky se tam objeví někdo z přátel zrovna v tu nejméně chtěnou dobu.

Achjo, mám fakt štěstí.

Moment...

Teď ho fakt mám, protože se mi ji podařilo přemluvit, abychom šli na svah večer jen my dva. Parta zůstala pařit v hotelu a my se potichu vytratili. Sjezdovka byla pořád osvětlená, ale po cestě zpět se zastavil už i vlek a my byli ti poslední lidi, co měli možnost ji sjet. Naprostá bomba.

„Hobi! Nejeď jako blázen!" hodila po mě za jízdy sněhovou kouli. Zašklebil jsem se a hbitě se jí vyhnul.

Pro sebe jsem se ďábelsky usmál, a pak sjel do lesa mimo sjezdovku. Následovala mě, přestože se už několikrát vyjádřila, že se jí to nezdá bezpečné. Co by se asi tak mohlo stát? Jel jsem tady během tohoto týdne několikrát a jezdí zde i jiní lidé. Alespoň nějaké dobrodružství, než sjíždět sjezdovku tam a sem pořád dokola.

Zpomalil jsem a zachytil se za kmen jednoho stromu. Měl jsem od ní slušný náskok za tu dobu, protože ona si v hlubším sněhu na lyžích tak rychle netroufne. Otočil jsem se s tím, že na ni počkám, jenže u toho jsem přejel odbočku směřující dolů, která nás měla zavézt zpět na sjezdovku.

Tahle sice taky jela směrem dolů, ale dál jsem to neznal a nerad bych teď ve tmě někde zabloudil.

„Do háje." Zanadával jsem nahlas a zastavil úplně.

Za chvíli se na špatné cestě objevila i ona, zastavujíc asi tři metry nade mnou.

„Co se děje?" brýle si vysadila na čelo, aby na mě líp viděla.

„Tohle je špatná cesta, musíme se kousek vrátit." Vysvětlil jsem a začal si odepínat boty ze svého prkna. Nechtělo se mi to sice šlapat, ale co se dá dělat.

„Kdybychom zůstali na sjezdovce, bylo by to v pohodě."

Protočil jsem nad jejím komentářem oči, ale jinak to nekomentoval. Po jedné straně mě tahle její vlastnost štve - vždy všechno ví. Po té druhé - svým způsobem to na ní miluju. Je to zkrátka má slečna chytrá. Teda... ještě ne úplně moje, ale snad už brzy bude.

Udělal jsem jeden krok, když ticho v lese prořízla hlasitá siréna. Zamračil jsem se, nechápajíc, co to znamená. Co se děje? Proč ji pustili?

Země se začala jemně třást a nevím proč, ale moje hlava se sama otočila směrem vzhůru. Oči se rozšířili nad tím, co spatřily. V tu ránu jsem pustil snowboard a rozutíkal se k Anně, která stála jako přikovaná na místě s pusou pootevřenou děsem a údivem v jednom.

Byl večer, bylo už šero, v lese téměř tma, ale světlo ze sjezdovky, která byla nedaleko, nám umožnila dokonalý pohled na lavinu.

Bílá smrt.

*

Zachraptěl jsem a otevřel dezorientovaně oči. Byť mě hlava bolela, okamžitě se mi vybavilo, co se stalo. Byly to minuty... ne, byly to sekundy, co jsem měl na to, abych se dostal k Anně. Vteřiny, než nás ten sníh zavalil.

„Hobi..." uslyšel jsem slabý hlas a to mě taky donutilo se posadit. Byla tu taková tma, že jsem si neviděl na špičku nosu. Netušil jsem, kde je, kde jsem já a kde to jsme. Jak je to, pod čím jsme uvěznění, asi velké? Kolik metrů na povrch?

„Jsem tu." Odkašlal jsem si a natáhl ruce.

„Nevidím tě, můžeš mi napovědět, kde jsi?" snažil jsem se nedát najevo paniku.

„Tady... jsem tady." Uslyšel jsem šustění, nejspíš její bundy, a pak se naše ruce o sebe otřely. Pevně jsem ji za ni chytil.

„Jsi v pořádku? Je ti něco?" nepouštěl jsem ji ze svého sevření a druhou rukou začal prohmatávat, v jak velkém prostoru se nacházíme. Nerozumím, že nejsme zcela zavalení sněhem.

„Bolí mě noha." Popotáhla. Očividně jí bolela hodně, když se zdálo, že kvůli tomu brečí. A nebo je to strach, který ji donutil se rozplakat.

Zajel jsem do kapsy své bundy a vytáhl telefon. Ulevilo se mi, že není rozbitý, ale nepřekvapilo mě, když mi ohlašoval, že k dispozici není žádná služba. Nechytal jsem tu signál.

Posvítil jsem před sebe a uviděl ji, jak tam leží.

„Neboj se, podívám se na ni." Přesunul jsem se k jejím nohou. Problém byl, že měla v lyžařských botách pořád zapnuté lyže a ty se zapíchly do masy sněhu tak nešikovně, až jí to zkroutilo nohu do nepřirozené polohy.

„Pomůžu ti odepnout lyže, dobře?" natáhl jsem se k nim a ujistil se pohledem do její tváře, že je to v pohodě. Pokývala hlavou a pustila mou ruku, abych měl větší prostor k manipulaci.

Bylo těžké se dostat k zapínání, protože jsme byli v opravdu malém prostoru, ale s vypětím všech si se mi to podařilo. Vím, že tiskla zuby k sobě a že jí to nejspíš bolelo, ale byla statečná.

„Už je to v pohodě, pořád bolí?" pomohl jsem jí, ať se posadí, což nám sněhový převis dovoloval.

„Jak čert." Utřela si slzy, ale pousmála se, když jsem jí jemně zatahal za šál. Byl bych se na ni podíval, ale nejspíš bych nic neviděl a určitě bych jí nepomohl, protože nevím jak. Objal jsem ji proto pouze kolem ramen a pevně přitiskl k sobě.

„Alespoň však víme, že tam je." Snažil jsem se zavtipkovat, což se mi kupodivu i povedlo.

Oba jsme pak utichli a koukali se kolem, pořád nevěříc, že se to opravdu stalo.

„Jsme tu zavalení, že jo." Spíše konstatovala fakt, než aby se mě na to ptala.

„Asi... asi jo." Polknul jsem. Ještě pořád ve mně vířil adrenalin, ale bylo mi jasné, že to brzy bude chlad, který se prokouše skrz oblečení.

„Proto ty sirény." Dodal jsem. Jsme poměrně vysoko v horách, přestože nehlásili v dohledné době lavinové nebezpečí, nebo o tom alespoň nevím, je pravděpodobné, že se to může stát. A já, ještě jako idiot, nás zavedu do lesa. Šance na to, že nás tu někdo najde, jsou o to menší.

„Budou nás hledat." Schoulila se více do mé náruče. Byl bych si připadal jako v sedmém nebi v tu chvíli. Vždycky jsem si totiž přál ji takhle mít u sebe... jenže ne teď, ne za takových okolností, kdy je ona nejspíš mrtvá strachy a já, přestože jsem se snažil být ten hrdina, vím, že to dlouho nevydržím.

Tohle není sranda. Tohle není sen. Tohle není fikce. Tohle je realita. Jsme zavalení pod lavinou a nemůžeme si být ani za mák jistí, jestli nás tu někdo najde.

„Řekla jsi někomu, kam jdeme?" napadla mě jedna podstatná věc. Já to nikomu neřekl, protože jsem se bál nechtěného překvapení. Teď se to zdá jako velmi špatný nápad.

„Evě, ale... víš jak dlouho potrvá, než jim dojde, že jsme pryč a nevracíme se? Nemůžeme tu být tak dlouho, umřeme tu!" zatřásla se a já tušil, že tentokrát nějaký můj vtípek nepomůže. Navíc jsem sám nebyl v náladě, abych nějaký pronesl.

„Všimnou. Jestli to Eva ví a ví o lavině, tak řekne, že jsme tam byli. Určitě." Snažil jsem se ji uklidnit.

„A co když ne." Oponovala vzlykavě.

„Ann, prosím tě..." neměl jsem co říct, došla mi slova a zoufalost v mém hlase to dávala jasně najevo.

„Neplakej, nebudeme ještě propadat panice, jo? Nic nemusí být tak špatné, jak to teď vypadá."

Nikdy předtím jsem podobnou situaci nezažil a uklidňovat někoho byla moje premiéra. Pak taky bylo velmi těžké zůstat v pohodě a nezačít brečet s ní. Rozhodně by nám to však nepomohlo.

„Promiň, že jsem nás tu zatáhl, třeba by to bylo jinak, kdybychom zůstali na svahu."

„Na tom teď už nesejde." Odvětila.

„Omlouvám se." Cítil jsem se za to fakt mizerně a přestože má omluva nic nezmění, měl jsem potřebu to říct.

„Zkusme se o tom teď nebavit."

A to mě dokonale usadilo a několik dalších dlouhých minut.

*

„Jaká ironie, že jsem s tebou dnes chtěl být sám za každou cenu. A když už jsem si začínal myslet, že to jde dobře, stane se tohle." Zabručel jsem ironicky.

„Nemusel jsi mě tak nenápadně lákat, šla bych s tebou, i kdybys mi normálně řekl." Píchla mě do ramena prstem.

Tiskli jsme se k sobě opravdu pevně, i když mám pocit, že mi chlad prožral celé tělo skrz na skrz a to včetně mých vlastních kostí. Ticho bylo něco, co u mě nikdy moc nefungovalo, jsem odjakživa veselý člověk a rád se bavím. Proto, když mě tak moc žádala, že nebudeme naši situaci rozebírat, jsem nahodil jiné téma a to se kupodivu chytlo.

„Fakt?" zeptal jsem se hravě.

„Jsi až moc průhledný, Jungu." Odvětila stejně.

„Chceš mi tím snad něco naznačit?" zamračil jsem se, ale vážně jsem to určitě nemyslel. Bylo to ze srandy.

„Nechci vtipkovat o tom, co se děje, když jsem ještě před hodinou myslela, že se tu rozbulím, jako malá holka, ale mohl by ses třeba konečně vyslovit, když jsme teď tady... na pokraji života a smrti." Otočila ke mně hlavu a můj telefon, na kterém jsem měl zapnuté světlo, jí jemně ozářil tvář. Neviděl jsem sice teď její velké hnědé oči tak zřetelně, ale i tak můžu říct, že jsou opravdu nádherné. Jsou jedna z věcí, co na ní mám fakt rád, pokud nepočítám vlastnosti, které zbožňuju.

Anniny oči byly jako čokoláda s lískooříškovou náplní. Jednak je přirovnávám k jídlu, protože ho miluju, a pak taky... jsou tmavé zvenčí a směrem k černé zorničce se zesvětlují. Jako čokoláda, která má tmavé okraje a její výplň tvoří lískooříškový krém. Nehledě pak na malý nosík, který se jí hýbe s tím, jak mluví. Přijde mi to super roztomilé... omyl, ona je super roztomilá.

No a pak je tu její osobnost. Super hravá, sladká, okouzlující a chytrá. Možná měla své chyby, ale ty má každý a věci, co na ní mám rád je zcela kompenzovaly. Co pak stačí k dokonalosti? Jen ji mít celou pro sebe.

„Mám tě fakt rád, Ann." Cítil jsem, že přesto, jaká zima mi je, mé tváře zahořely.

„A to jsi kolem toho musel dělat takové tajnosti," ukázala mi svůj zubatý úsměv.

„Záleželo mi na tom a nechtěl jsem to pokazit." Přiznal jsem bez mučení.

„Ty jsi trubka."

Překvapením se mi oči rozšířily, když přetočila i celé své tělo k mému a za chvíli jsem měl její rty na svých. Rozhodně jsem ale neváhal dlouho a polibek byl to, co mi alespoň na chvíli rozlilo teplo v těle.

Ach Anno, jak já tě miluju.

*

„H-ho-bi." Zadrkotala zubama.

„Hm?" odvětil jsem úplně stejně.

„Necítím svou nohu." Šeptla. Popravdě, taky jsem měl problém cítit prsty na svých nohách. Můj telefon se zcela vybil, ona svůj neměla. Uvízli jsme tak ve tmě a bez přehledu o tom, kolik je hodin. Naše přiznání možná na chvíli zvedlo náladu, ale ta byla opět nenávratně pryč, když se do nás začala dávat zima. Tělesné teplo vůbec nepomáhalo.

Zima bylo to, co mě trápilo, avšak začaly na mě jít mdloby. Nevím proč, ale z nějakého neznámého důvodu mi začínalo být špatně od žaludku.

Vše se mi před očima točilo a sám se divím, že jsem byl schopný zareagovat tak rychle, pustit ji a šavli vyvrátit vedle.

„Panebože! Co je ti?! Jsi v pořádku?" slyšel jsem ji, ale byla jakoby v dálce.

„Slyšíš mě?!" dávala se do ní panika.

„Je mi zle, vše se mi motá." Položil jsem se zpět na záda.

„Bouchnul ses předtím do hlavy?"

„Nevím, stalo se to tak rychle... bolela mě, když jsem se probudil, ale žádný náraz si nepamatuju." Šeptl jsem, pociťujíc náhlou slabost. Bylo pro mě těžké v tu chvíli i mluvit.

„Můžeš mít klidně otřes mozku, hlavně neusínej, dobře?"

Chtěl jsem říct, že se pokusím neusnout, ale nevylezlo ze mě nic, jen zasténání. Když jsem zavřel oči, vše se točilo, když jsem je otevřel, byla to opět tma, co jsem viděl a ta se točila taky. Nevím tedy, co pro mě bylo horší.

„Nespi!" zakřičela znovu a dokonce jsem dostal pár facek.

Nevím, co říkala dál. Chtěl jsem, ale nešlo to.

Tma.

*

Pravidelné pípání. Pořád dokola. Bylo to tak strašně otravné. Naštvaně jsem otevřel oči a překvapilo mě ostré světlo.

Ale...

„Jsi vzhůru?" Anna se okamžitě vzpřímila na sedačce a s berlemi neobratně doskákala až k mé posteli.

„Ann... co je, co to je?" zarazil jsem se nad jejím úsměvem.

„Mlč, plácáš nesmysly." Popíchla mě, což je jí podobné a nejspíš aby tomu napomohla, vlepila mi na rty polibek. Po něm jsem vskutku zmlknul.

„Chvíli po tom, co jsi mi tam pod tím sněhem omdlel, nás našel záchranářský pes. Podle toho, co mi pak po vyšetřeních řekli, dostala tvoje hlava tak slušnou nálož, až se divím, že si neomdlel už dřív a ještě jsi byl schopný mě uklidnit. Já mám jen zlomený kotník, což je skvělé zakončení naší lyžařské sezóny." Hladila mě u jejího vyprávění ve vlasech.

„Takže to nebyl sen?" vyšlo ze mě.

„Můžeme si říct, že ta hrůza sen byl, ale že jsme my dva konečně TA VĚC, to rozhodně sen nebyl." Políbila mě znovu.

Tak to jo... to si teda nechám líbit.

:-)