„Severusi! Harry!“

K oběma mužům se hnala dívenka s blonďatými vlásky a téměř nebesky modrýma očima.

Harry s úsměvem pozorovala nadšené jiskřičky v Severusových očích, když mu Julie skočila do náruče. Koho by to kdy napadlo, že Severus Snape umí být nejen milý, ale i citlivý?

V závěsu za Julií kráčela slečna Atkinsonová, ošetřovatelka v místním sirotčinci.

„Pane Snape?“

„Ano?"

Všichni dospělí se museli pousmát, protože Harry převzal Severusovo jméno a teď se ozvali oba muži.

„Jestli vás můžu požádat ještě o pár podpisů a samozřejmě vám předám dokumenty týkající se Julie. Pojďte za mnou, pánové.“

Harry se za jejími zády ušklíbl a tentokrát se mu nedostalo kárání ze strany svého manžela. Možná proto, že i jemu přišla celá situace směšná.

Julie se Severuse držela jako klíště, takže když slečna Atkinsonová nic nenamítala, vzali ji sebou do kanceláře.

„Jedná se jen o stvrzení, že přebírate Julii v pořádku a jste si vědomi zodpovědnosti za její zdraví, výchovu i péči o základní potřeby.“

Ošetřovatelka rozdělila dva papíry a dala je mužům k podpisu.
„Zde pan Severus Tobias Snape a zde Harry James Snape, rodný jménem Potter.“

Harry se snažil nevnímat důraz, který slečna Atkinsonová kladla na jeho rodné jméno a v rychlosti naškrábal svůj podpis.

„Jelikož jste si Julii osvojili, zde vám předávám její původní rodný list a nový rodný list s vašimi jmény, také smlouvu o poručnictví na trezor u Gringottových, který Julie zdědila a také kompletní rodokmen.“

Harry převzal zapečetěnou obálku a byl rád, když z kanceláře odešli. Neměl rád, když se na něj lidé dívali jako na nějakého nadčlověka jen proto, že je Potter. To bylo také jedním z důvodů, proč chtěl Severusovo jméno.

Stačilo jen pár chvil a Harry si byl stoprocentně jistý jejich rozhodnutím. Severus rázem omládl a vypadal spokojeněji, než kdy dřív. A to si Harry dlouhou dobu myslel, že jejich manželství nic nechybí.

Julie si Severuse zamilovala okamžitě, když ho poprvé uviděla a protože jí bylo už sedm, velmi dobře chápala, že její rodiče jsou mrtví a teď bude bydlet s Harrym a Severusem.

Jakmile spatřila svůj pokoj ve sklepení skákala radosti a okamžitě se vrhla dovnitř. Začala si prohlížet hračky i pohádkové knížky, které byly vyskládané na policích.

Muži ji nechali v jejím soukromém království a přesunuli se k jídelně. Harry se posadil, zatímco Severus připravoval čaj. Do toho se zase nepletl Harry.

Najednou se však mladík rozesmál tak hlasitě, že se profesor lekl. Horší však bylo, že se Harry nemohl zastavit a kdykoliv se začal uklidňovat, stačil jediný pohled na Severuse a chechtal se znovu.

Severus se musel hodně přemáhat, aby se nezačal taky smát, protože Harryho smích byl opravdu nakažlivý. Měl dojem, že i duchové a obrazy na hradě se smějí.

Když se Harry po nekonečně dlouhé době uklidnil, držel se za břicho a stěží popadal dech.

„Můžeš mi říct, co je tak směšného?“

„Au, au, moje břicho.“

Ještě chvíli se mladík uklidňoval, než byl konečně schopen Severusovi odpovědět.

„Dokážeš si představit ty chudáky studenty příští rok? Profesor Snape a profesor Snape. To ještě bude sranda.“

Tentokrát i Severusovi cukaly koutky, ale snažil se stále zachovávat svou tvrdou masku, na kterou mu Harry stejně neskočil.

Večer, když Julie spala, seděl Severus v křesle a četl si jedno z posledních vydání Mladého lektvaristy.
Harry zasedl k pracovnímu stolu se šálkem čaje a konečně se rozhodl otevřít obálku ze sirotčince.

„No to mě poser!“