Deset let po té...

Severus s úšklebkem opravoval letošní poslední eseje z lektvarů a měl pocit, že dnešní studenti jsou ještě hloupější než byli v době, kdy učil svého manžela.

Pohlédl na hodiny visící na stěně. Za hodinu by měl Harry přijít z práce. A profesor lektvarů se nesmírně těšil.

Dnes byl výjimečný den.

Nejenže uběhlo už deset let od Harryho naprosto neromantické a šílené žádosti o ruku, dnes byl Harryho poslední den na ministerstvu a od září nastupoval jako nový profesor Obrany proti černé magii. A taky si právě dnes měli jet pro Julii.

Severus odložil brk a začal se široce usmívat při vzpomínce na malého blonďatého andílka.

Julii a její rodiče zasáhla kletba z jednoho nebezpečného předmětu, který nakonec skončil na odboru záhad u Harryho. Její rodiče bohužel nepřežili a ona sama byla takřka na pokraji smrti. Nebýt Severusova úžasného manžela, jistě by dnes již nebyla mezi živými.
Harry však díky magii zakladatelů zjistil o jakou kletbu se jedná a dokázal dívenku vyléčit.

Bohužel neměla žádné příbuzné, proto skončila v sirotčinci, kam ji o jednom víkendu jel Severus s Harrym navštívit.

Když ji uviděl, byl na mladého muže vedle sebe nesmírně hrdý. Zachránil mladý, úžasný život.

Aniž by se museli nějak zvlášť domlouvat, oba muži se shodli, že by neměla zůstat v sirotčinci.

Každý volný den Julii navštěvovali, zatímco řešili papíry k osvojení.
Naštěstí nenastal žádný problém a mohli si děvčátko vzít. Severus předpokládal, že na tom měl největší zásluhu Harry. Stále byl hrdinou kouzelnického světa a jeho práce byla záslužná i po válce. Kdo by mu odepřel žádost o adopci?

Severus se podíval na malou fotografii Albuse Brumbála, kterou měl ve své pracovně a smutně se pousmál.

„Škoda, že jste Harrymu nedovolil, aby vás vyléčil. Julie by se vám určitě líbila, pane řediteli.“

Bylo to už pět let, když ředitel zemřel, ale stále se zdálo že pro manželé Snapeovi se jedná o čerstvou ránu. Pro ně byl Albus Brumbál nejdůležitější osobou, jakou kdy poznali.

Profesor si promnul bolavý krk a vydal se do kuchyně, pro další šálek kávy.

Po letech, kdy sklepení obýval s Harrym si kupodivu zvykl dělat spoustu věcí bez pomoci kouzel a dával Harrymu za pravdu, že je to úplně jiné, než několikrát mávnout hůlkou.

Mohl by vlastně říci, že mu opravdu nic nechybělo ke štěstí. Měl manžela, který ho miloval, přátele, které právě díky Harrymu získal, práci, bydlení a ode dneška vlastně i dceru.

Ano byl šťastný a původcem toho všeho byl především nehorázně drzý nebelvír, který se před ničím nezastavil.

Sotva dovařila voda na kávu, zahučel krb a do místnosti vstoupil mladý, brýlatý muž obtěžkán dvěma velkými krabicemi.

„Ahoj zlato!“

„Ahoj. Kávu?“

Mladý muž odložil krabice na stůl a sundal si si cestovní plášť. Rozepl manžetové knoflíčky u košile a zatímco si vyhrnoval rukávy přikročil ke svému manželovi, aby mu dal polibek na přivítanou, tak jak měl po celá léta ve zvyku.

„Sedni si, Seve. Dodělám to.“

Profesor věděl, že nemá smysl cokoliv namítat, příprava kávy se stala Harryho parketou a jak sám říkal, nechtěl sledovat jak kdokoliv kazí tak lahodný nápoj.