Severus po boku ředitele školy následoval Harryho k ředitelně.

Měl pocit jako kdyby mladík před ním byl i nebyl Harry. V jednu chvíli se choval jako ten příšerný, drzý nebelvír, kterého znal a vzápětí byl chladný jako sám Pán zla. Byl z toho zmatený a začínal mít pocit, že snad ani nechce vědět co se před rokem stalo.

Albus Brumbál si však všímal i jiných věcí než Severus. Například, že veškeré obrazy a vchody do tajných chodeb se před mladíkem otevírají bez hesel, stejně jako chrlič u vstupu na schodiště do ředitelny. Byl více než zvědavý, co vše se dozví z Harryho vzpomínky.

Další překvapení, kterého si musel všimnout i Severus, byl jejich vstup do samotné ředitelny.

Fawkes okamžitě přiletěl k Harrymu a usadil se mu na rameno, zatímco se všichni bývalí ředitele a ředitelky na obrazech hluboce klaněli. Sám Harry se tvářil značně rozpačitě. Nejen chováním obrazů a Fawkese, ale i nostalgickými vzpomínkami na ředitelnu.

„Albusi, můžeš prosím podat myslánku? Rád bych to měl za sebou.“

Ředitel školy přešel ke skříni, odkud vytáhl myslánku a postavil ji na stůl před Harryho.

„Chceš půjčit hůlku? Ta tvá je ve sklepení.“

Harry se na Severuse mile usmál a zavrtěl hlavou.

„Není třeba, ale děkuji.“

Pak muži pozorovali jak si dal místo hůlky prst je spánku a vzápětí vytáhl vzpomínku, kterou vložil do myslánky.

„Tak prosím.“

Nechal je ať se ponoří do dne, kdy byl největší černokněžník všech dob poražen a sám se posadil do křesla u krbu. Přece jen na něj trochu doléhala únava. Rok spánku asi nebyl dost.

Oba muži se postupně ponořili do Harryho vzpomínky a objevili se v sídle Malfoyových.
Stáli ve velkém sále a zatím viděli pouze Voldemorta, který si cosi četl.

Vzápětí se však z ničeho nic objevil Harry, strhávajíc ze sebe neviditelný plášť a mířící hůlkou na Voldemorta.

„Expeliarmus!“

Voldemortova hůlka mu vletěla do ruky a on ji schoval do kapsy.

„Vítám tě Harry Pottere!“

Mladík neodpovídal, jen si ostražitě měřil svého nepřítele.

„Čekal jsem tě. Jsem rád, že jsi přišel.“

„Takže to celé je past. A co bude teď, Tome?“

„Teď?“

Voldemort se zasmál vysokým nepříjemným hlasem, přesto v něm byly známky upřímnosti.

„Teď ti povím jeden moc důležitý příběh, ty mě pak zabiješ a zbytek mé moci se přesune k tobě. Nějaký čas si pospíš a pak z tebe bude nejmocnější čaroděj světa.“

„Pochybuju, že to bude tak jednoduché.“

„Věř mi, přesně tak jednoduché to bude. Všechno směřovalo k tomuhle okamžiku a a mám-li být upřímný, čekal jsem ž
tě už dříve. Hlavně, když jsi zde už tolikrát byl.“

Harrymu se nepatrně zatřásla ruka, ale nepolevoval a stále na Voldemorta mířil svou hůlkou.

„Jaký příběh?“

„Příběh o nás dvou, o zakladatelích Bradavic i o tvé rodině.“

„A co když žádný příběh poslouchat nechci?“

„Musíš ho znát, abys pochopil, proč právě ty zde stojíš a tvým úkolem je mě zabít. Abys zjistil, proč jsi přežil vložené jádro a hlavně abys věděl kým doopravdy jsi!“

Voldemort začínal znít netrpělivě a Harry se hrdě usmál.

„Já vím, kdo jsem. Jsem Harry James Potter, student Nebelvíru, syn Lily a Jamese Potterových, přítel Albuse Brumbála, partner Severuse Snapea a především tvůj konec!“

„Ano, a taky a hlavně jsi jediný právoplatný dědic Salazara Zmijozela a Godrica Nebelvíra.“