Severus Snape.
Každý, kdo ho jen trochu poznal, by ho jistě popsal jako sarkastického, nepříjemného muže, který si zakládal na chladné logice a detailním plánování každého svého kroku. Možná proto byl také Mistrem lektvarů.

Nikdy neměl zapotřebí projevovat emoce a většina studentů a dokonce i profesorů se domnívala, že snad ani nic necítí. Opak však byl pravdou.

Severus cítil. Cítil bolest, strach, bezmoc i zoufalství. Dokázal být šťastný, radovat se a milovat.

Dnes by však dal cokoliv, aby necítil nic. Aby byl opravdu netopýr ze sklepení, který nemá ani ponětí o nějakých citech a místo srdce má kus ledu.

Uběhlo teprve pár minut od chvíle, kdy Harry přesunul Nicolase na Grimmauldovo náměstí a sám se vydal do jámy lvové. Těch pár minut se zdálo jako celá věčnost.

Severus seděl v křesle u ohně a neustále pozoroval Znamení zla na levém předloktí. Stále tam bylo. Stejně výrazné jako dřív, což znamenalo jediné. Pán zla je stále naživu.
Ochranná kouzla kolem domu však byla také funkční, takže i Harry nadále žil.

Ale ta nejistota a strach, že se mladíkovi něco stane Severuse sžírala za živa.
Obzvláště když to byl on, kdo Harrymu poskytl možnost uniknout z bezpečí přímo do sídla svého úhlavního nepřítele.

A on mu neměl jak pomoci. Musel sedět a čekat. To nebyl styl profesora lektvarů. Vždy si se vším poradil sám, nikdy ho nikdo nemusel chránit. A teď ho chrání hoch, kterého přísahal ochraňovat až do konce života.

Jak by se asi tvářila Lily, kdyby viděla, jak dodržuje svou přísahu? A co teprve Potter? Bez milosti by ho zabil.

Severus ztratil pojem o čase, jen tiše seděl a vyčkával. Jakmile zaslechl hučení krbu, vyskočil na nohy. Jeho naděje se však rozplynula, když ve dveřích spatřil ředitele školy, který se netvářil ani trochu přívětivě.

„Řekni mi Severusi, že se mýlím! Že Harry nešel za Voldemortem!“

Severus se zpět posadil do křesla a znovu se zadíval na Znamení zla.

„Šel.“
„U Merlina, Severusi! Vždyť ty vůbec nevíš co se může stát! Měl jsem dost dobrý důvod ho nutit, aby zůstal v bezpečí!“

„Já vím.“

„Víš?“

„Ano vím, Harry mi to řekl.“

„A přesto jsi ho tam pustil?!“

„Je to Potter. Našel by způsob, jak se tam dostat.“

„Co budeš dělat, když se zblázní? Nebo zemře?“

„Harry věří, že to přežije a bude v pořádku. A já věřím Harrymu.“

Profesor lektvarů se neobtěžoval pohlédnout na rozčileného Brumbála. Znal rizika. Věděl, co všechno se může stát. Ale poprvé ve svém životě se rozhodl věřit v onu pověstnou sílu lásky. Věřil, že Harry nezemře, protože je čeká dlouhý a šťastný život.

„Věříš mu? Doufejme, že tvá víra bude mít nějaký účinek, Severusi. Pro mě je Harry jako syn a nehodlám o něj přijít. Možná jsem mu to nikdy pořádně neřekl, ale přestože on sám stavěl životy ostatních před ten svůj, já měl jeho život vždy na prvním místě, nehledě na množství obětí.“

Teprve po tomhle prohlášení Snape zvedl hlavu, ale viděl už jen Brumbálovy záda mizící v krbu.

Vzápětí se domem ozval bolestný křik dvou mužů.

Nicolas i Severus se svíjeli v bolestech, které jim způsobovalo Znamení zla.