„Tak tohle je ten důvod? Jasně, jak jsem vlastně mohl čekat, že by se něco nepodělalo.“

„Není to jisté, Harry, ale ta možnost tady bohužel je. Určitě chápeš, že tohle nehodlám riskovat.“

„Jo, chápu. Ale nemůžeš na Voldemorta poslat někoho jiného.“

„Až dostatečně zeslábne tak ano.“

„A do té doby? Mám se ukrývat a počítat kolik lidí zemřelo?“

Podle Brumbálova výrazu přesně tohle od Harryho očekával.

„Ani jeden nemůžeme říct, že se nic nepokazí a já nakonec nestanu Voldemortovi čelem. Albusi, prosím tě, slib mi, že ať se děje cokoliv, tohle Severusovi neřekneš. Ze tří možností je jen jedna s normálním výsledkem. Tyhle  vyhlídky nemůžu Severusovi říct, za žádnou cenu.“

„Harry, věřím, že Severus by to pochopil. Teď už ano.“

„Já vím. Ale nechci, aby to zjistil od tebe.“

„Jak myslíš.“

Harry seděl u stolu a pozoroval spícího muže jehož tvář ozařovalo světlo z krbu. Každý okamžik strávený po boku Severuse si pečlivě přehrával v hlavě. Bylo jedno, jestli se hádali nebo spolu seděli u krbu, stálo to za to.

Dnes večer se může všechno změnit. Má jen třicetiprocentní šanci na přežití. Se Severusem naplánovali jeho odchod i příchod, jestli nějaký vůbec bude.

Neměl by se teď bát více než předtím? Asi ano, ale strach zmizel. Možná to bylo právě proto, že věděl co ho čeká a jaký může být výsledek. Především však věděl, jak se má zachovat. Přesně to mu dodávalo sílu.

Zvedl se ze židle a přešel k posteli, která se pod jeho vahou jen nepatrně pohla, přesto se se profesor lektvarů probudil.

„Zase nespíš?“

„Vzbudil jsem se před chvílí. Stejně je už skoro ráno.“

Severus na Harryho zamžoural a lehce se pousmál.

„Na takové probuzení bych si i zvykl.“

Mladík se na okamžik zatvářil zmateně a pak se se zavrtěním hlavy zasmál, zatímco Severus putoval pohledem po jeho nahé hrudi.

„Na co ty hned po ránu nemyslíš?!“

„Nejsem zas tak starý jak se domníváš.“

Severuso hbitě po Harrym hmátl a stáhl ho zpět do peřin.

„Ne, že bys byl starý, ale čekal bych, že tě bude zajímat hlavně kafe.“

Lektvaristovou hrudí zabublal tichý smích, když se skláněl k polibku.

„Pokud mi kafe budeš připravovat ty takhle spoře oděný, tak mě rozhodně bude zajímat jako první.“

V ónyxových očích se zablýsklo a Harrymu začaly cukat koutky. Nechtěl se začít smát, ale při představě, jak by se tvářili studenti, kdyby viděli profesora lektvarů v takovém dobrém rozpoložení se prostě neudržel. Během smíchu lehce odstrčil Severuse a zvedl se z postele.

„Jdu udělat to kafe.“

Začal si oblékat tričko a pobavilo ho Severusovo nesouhlasné mručení.

„Ale no ták, to mi to kafe ani chutnat nebude “

„Lháři.“

Odešel do kuchyně a začal připravovat jejich ranní kávu. Zanedlouho se objevil Severus se svou obvyklou nic neříkající maskou i když v očích mu stále hrály pobavené jiskřičky.

Po chvíli ale i jiskřičky zmizely a zpoza šálku s kávou na Harryho shlížel přísně vypadající muž.

„Něco mi tajíš a to něco se rozhodně týká tvého boje s Pánem zla.“

Severus to řekl jako samozřejmost, ale Harry se tak lekl až se zakuckal kávou, kterou zrovna upíjel.

„Měl bys mi to říct dřív než to zjistím jinak. Oba víme, že plán vyjít nemusí a je velké riziko se vydat do sídla, ale pokud je ještě něco, tak to chci vědět, Harry.“

Harry si povzdechl. Severus prostě a jednoduše nebyl hlupák, který by si ničeho nevšiml. A mladík věděl, že mu pravdu dluží.

„Je jen asi tak třicetiprocentní šance, že přežiju.“

Ozval se zvuk tříštícího se porcelánu, když Severus upustil podšálek na zem a vyděšeně se na mladíka zadíval.