Zatímco Severus zcela zapomněl na krb ve svém bytě a uháněl bradavickými chodbami za ředitelem, Harry seděl na balvanu a nechápavě se rozhlížel po tréninkovém místě.

Teprve nyní mu začala docházet absurdnost celé situace a cítil se... zoufalý. Ano, zoufalý, zmatený a rozbitý.

Proč se vlastně pohádali, vždyť jen chtěl vědět, co se děje, co jeho přítele trápí. To přece nebyl důvod k tomu, aby na sebe křičeli a říkali věci, které jim vzájemně ublíží.

Postupně se mu vyjasňovalo a chápal, proč k tomu všemu došlo. Oba toho jednoduše měli dost.

Severus v sobě vždycky dusí své pocity a nedává nic najevo, proto říkal věci tak, jak mu přišly na jazyk. Jistě, že ho musí štvát, že se se najednou objeví bývalá Smrtijedka o které ani neví, že je Voldemortovou dcerou a Harry i Albus s ní jednají jako s kýmkoliv jiným. Harry chápal i jeho vztek, že on sedí ve sklepení místo, aby aktivně přiložil ruku k dílu. Teď tomu rozuměl, ale ještě před pár minutami v něm utkvěla jediná věta.

Ty jsi problém!

Byl problém. By problém pro všechny kolem něj, přidělával jim starosti a obavy. Pořád pro něj někdo musel něco dělat a on sám toho moc nezvládl.

Zrak se mu mlžil a z očí kanula jedna slza za druhou. Neměl reagovat, takhle přehnaně.  Mohl si se Severusem v klidu promluvit.

To nevadí, udělá to teď. Vrátí se do hradu a promluví si s ním. Nezahodí přece jedinečné chvíle s profesorem lektvarů, kvůli pár hloupým slovům.

Chtěl se postavit a přesunout zpět do sklepení, ale ve stejnou chvíli se ozvala bolest na levém předloktí. Nebyla nijak zvlášť silná, ovšem značila jediné. Voldemort svolal schůzi.

Sesunul se z balvanu na zem, opřel se o něj a jeho vědomí se vydalo na cestu.

Voldemort seděl na svém obvyklém místě a zbytek stolu byl obsazen Smrtijedy. Nicolas však neseděl, stál po jeho boku. Zatím mluvili pouze o nechutnostech, které zase udělali a Harry vnímal jen tak napůl.

Přesunul se k Voldemortovu vnukovi a pečlivě si ho prohlédl. Něco mu říkalo, že jeho věrná služba není tak dobrovolná jak vypadá. Nehltal každé Voldemortovo slovo, nebyl nadšený ze všech těch zvěrstev. Jeho výraz byl zcela nečitelný, ale z blízka si Harry všiml, jak pevně svírá čelisti.

Možná se i Claire zmýlila a její syn není nadšeným stoupencem Pána zla.

„Nyní bych vám rád oznámil náš nový cíl. Za tři dny, za soumraku zaútočíte na Bradavice.“

Mezi Smrtijedy započal rozrušený hovor. Někteří, jako například Bellatrix, byli nadšení, zatímco jiní stěží skrývali obavy.

„Můj Pane, vy nás jistě provedete přímo k vítězství!“

Bellatrix se skřehotavě smála a přímo fanaticky pozorovala Voldemorta.

„Já osobně se nezúčastním. Vaším úkolem je obsadit Bradavice a zabít Pottera. Jak jistě víš, drahá Bellatrix, nějak se mi toho kluka nedaří zabít a nebylo by milé, kdyby mi opět překazil plány.“

„A co Brumbál?“

Harry sebou trhnul, když vedle něj promluvil Nicolas.

„Brumbála nechám na starosti tobě, Nicolasi.“

Ještě chvíli Harry poslouchal vzrušený hovor a zároveň pozoroval Nicolase, který nevypadal svým úkolem nijak zvlášť potěšen.

Jakmile schůze skončila, nevrátil se do svého těla jako obvykle, ale sledoval Nicolase do jeho pokoje, přestože cítil, že začíná slábnout.

Hned jak se za mladíkem zavřely dveře začal vztekle pochodovat po pokoji.

„Sakra, sakra, sakra!“

Harry netušil, zda je tak rozčilený kvůli náročnosti úkolu nebo proto, že se sám nepovažuje za věrného služebníka.

Posadil se ke stolu a vytáhl papír a obyčejnou mudlovskou propisku.

Harry mu nakoukl přes rameno a rázem vše pochopil.

Drahá maminko a tatínku,

moc mě mrzí, že jste byli donuceni si myslet, že patřím ke Smrtijedům. Snad vás oba potěší, že jsem se nikdy dobrovolně Smrtijedem stát nechtěl a stejně jako kdysi ty, mami, tak i já udělal špatné věci pro záchranu vás dvou.

Tímto se s vámi oběma loučím, můj následující úkol nemám šanci přežít.

Mám vás oba moc rád.

Nicolas