Pár dní po nalezení a vyslechnutí Claire se vše vrátilo do starých kolejí. Tedy téměř vše. Harry se snažil být jako dříve, ale za to Severus byl mnohem podrážděnější než předtím.

Na jakékoliv setkání s Voldemortovou dcerou odmítal jít, přestal se účastnit tréninků i společných rozhovorů s Albusem.

A Harry zpočátku jen tiše trpěl. Chápal, že si vlastně nemá na co stěžovat, on sám měl stále chvíle, kdy byl jako vyměněný a Severus to nijak nekomentoval, ale tohle začínalo být příliš.
Přestávali spolu mluvit a když se Harry vydával na schůzi Smrtijedů, Severus pouze splnil povinnost a byl u něj. Fyzicky, ale myšlenkami býval někde na hony daleko.

Nebyl nikdo, kdo by Harrymu poradil a on sám netušil, co se děje. A bál se toho, co by mohl zjistit. Jenomže každé napětí, každá sopka jednou zákonitě musí bouchnout.

„Zítra bude schůze řádu.“

„Já vím, ředitel mi poslal sovu.“

„Chce tam představit Claire.“

Severus ztuhnul, ale jinak se z jeho výrazu nedalo nic vyčíst.

„Proč?“

„Claire by se chtěla k řádu přidat.“

Snape prudce zavřel knihu a odešel do kuchyně. Mladík ho následoval a opřel se rám dveří.

„Severusi, co se děje?“

„Nic.“

„Jestli tohle je nic, tak já se neudržím na koštěti.“

„Tak to jsi asi skončil s famfrpálem, protože se nic neděje.“

„Co jsem provedl tentokrát? Nebo je to ještě nějaký trest za mou soukromou akci?“

„Cože? Jak jsi u Merlina na takovou blbost přišel?“

„Protože ten, kdo si vlastně to tvoje divný chování schytává jsem já. Albus nutně nepotřebuje, abys byl s náma a Claire je celkem fuk jestli chodíš na Grimmauldovo náměstí nebo ne, ale mě fakt není u prdele, že se chováš jako po úrazu hlavy!“

„Jak to se mnou mluvíš, Pottere?!“

„Tak jak se chováš! Měl jsem dojem, že to tys chtěl, aby jsme problémy řešili společně, tak když máš problém, tak o tom musíš ksakru mluvit!“

„Ty jsi problém!“

Harry měl pocit, že ho někdo polil ledovou vodou.

„C-cože?“
„Ty a ta tvoje důvěra a zasraná nebelvírská odvaha! Mám sedět na zadku a být spokojený, že věříš dceři Pána zla, že se do všeho ženeš po hlavě a máš nějaký zvláštní pocit, že musíš všechny zachránit sám! Mám toho po krk! Sedět a doufat, že možná tuhle válku přežiješ, možná taky ne! A to, že Claire věříš stejně jako ostatním je jen třešnička na dortu!“

Sopka bouchla a vychrlila lávu, která spálila vše živé v jejím okolí. Možná, kdyby nebylo Harryho vlastních pochybnosti a strachu neměly by následky tak ničivou sílu.

Harry neodpověděl, otočil se a vešel zpět do svého pokoje. Bezmyšlenkovitě začal sbírat všechny své věci a cpát je do kufru.

Severus ho následoval a teprve po chvíli co mladíka pozoroval mu začalo docházet, co se děje.

„Co to děláš?“

Ticho, žádná odpověď. Profesor lektvarů měl chuť vzít svoje slova zpět už když z něj vyletěla, ale teď by potřeboval minimálně obraceč času.

„Harry?“

„Potter, pane profesore!“

„Harry, já to tak-“

„Nemyslel? Jasně, že jsi vůbec nemyslel. Napadlo tě, že i já, neohrožený nebelvír se bojím? Že nezachráním ani tebe ani ostatní a zemřu? Že vlastně zemřu dřív než budu moct začít žít? Že každou informaci od Claire pečlivě s Albusem ověřujeme, protože stále nemá naší plnou důvěru? Ne, nenapadlo. Asi máš za to, že nebelvíři necítí žádný strach a nemají starosti.“

Harry se i s kufrem postavil a než ho stihl Severus zastavit byl pryč.

„Harry ne...“