Spánek se Harrymu jevil jako vysvobození, ač věděl, že je jen krůček od smrti. Byl si jist, že se jedná o poslední okamžiky, kdy něco vnímá. Ale byl to nádherný sen. Slyšel Severuse, říkal, že mu Harry chybí a aby se vrátil. Pak už byla jen tma. Tichá nekonečná tma.

Jenomže vytoužené ticho netvrvalo dlouho. Najednou jako blesk zachvátila celé jeho vědomí bolest, tak silná, že měl dojem, že umírá. Nevěřil, že by tohle mohl přežít. Hlavu měl jako ve svěráku a jako by mu někdo zasazoval další a další rány rozžhavenou čepelí.

Když se domníval, že nevydrží ani vteřinu, bolest začala ustupovat. Ale už nebyl ve tmě, jasně a zřetelně cítil! Bylo mu horko a chtěl se odkrýt, ale ať se snažil sebevíc, jeho ruce se nepohly. Vrátil se zpět do svého těla, ale stále ho nemohl ovládat.

Rychlostí blesku se mu hlavou prohnaly všechny vědomosti, které o tomhle stavu měl. Žádná jiná možnost, než bez ustání zkoušet  jakýkoliv pohyb mu nezbývala. Musel své tělo donutit spolupracovat se svým vědomím, jinak se už nevzbudí.

Den za dnem trávil Severus veškerý svůj volný čas na Grimmauldově náměstí a kontroloval Harryho stav.
Dudley mu dělal společnost a profesor lektvarů byl překvapen vždy když zjistil, že mudla není zdaleka tak hloupý a zlý, jak se domníval. Ze všeho co o hochovi za těch pár dní zjistil, mohl vyvodit, že stejně jako Draco Malfoy i mladý Dursley byl pod vlivem své rodiny.

Petunie a Vernon v něm od mala pěstovali nenávist a strach z lidí jako byl Harry, přitom mladík v hloubi duše svého bratrance obdivoval.

Šestý den po návratu Harryho vědomí horečka klesla, sice ne o moc, ale v jeho stavu to byl ohromný pokrok. Severus z toho měl velkou radost. A Dudley si toho všiml.

„Je to lepší, pane?“

„Horečka klesá, to je dobré znamení.“

„Nikdy nebyl nemocný.“

„Cože?“

Severus se na mudlu překvapeně otočil. Kouzelníci se sice vesměs těšili větší odolnosti než mudlové, ale málokterý neprodělal alespoň rýmu nebo kašel.

„Jak to myslíš Dudley?“

„No nikdy neměl ani rýmu, i když byly chřipkové prázdniny a všichni byli nemocní, Harry ne.“

„To je zajímavé.“

„Proto teď vypadá tak hrozně, ještě jsem ho takového neviděl.“

Severus Dudleyho chápal. Moc dobře věděl, jak se cítí a jak ho nejspíše Harryho stav trápí.

„Je pozdě, měl bys jít spát.“

„Jo. Dobrou noc.“

„Dobrou.“

Mladík se zachumlal do peřiny a otočil se je stěně. Profesor se usadil na své obvyklé místo vedle Harryho a natáhl si nohy na jeho postel.

„Je dobře, že má Harry lidi, kteří ho mají rádi.“

Překvapeně se podíval na mladíkova záda a pousmál se.

Mnohem všímavější než jsem si myslel.

„Ano to je.“

Po chvíli se z postele začalo ozývat pravidelné oddechování a i Severus začal zavírat oči. Rázem však byl při plném vědomí, když zaznamenal pohyb na Harryho posteli. Bedlivě chlapce pozoroval a znovu! Jeho ruka se pohnula!

Srdce mu málem vyskočilo z hrudi, když to viděl. Okamžitě mu ruku překryl svou dlaní a jemně ji stiskl. Snad chtěl Harrymu dodat jistotu a nebo sám sebe přesvědčit, že se nemýlil.

Když mu byl stisk opětován, úlevně si povzdechl a zavřel oči. Jestli tohle nebylo dobré znamení tak už nic.