Beznaděj. Celé jeho vědomí naplňovala právě beznaděj. Přestával vnímat své okolí, občas si uložil nějakou zajímavou informaci, ale jinak se o nic nezajímal.

Celou svou myslí se upínal k Severusovi. Chtěl se mu omluvit, zkontrolovat, zda je v pořádku, klidně se i pohádat, jen být s ním.

Netušil, kde se stala chyba a on stále zůstával mimo své tělo, ale cítil jak slábne. Každým dnem se jeho síla ztrácela a on už jen tiše seděl v rohu a čekal na konec.

Ztratil přehled o tom, jak dlouho je u Voldemorta, věděl jen, že se situace s uprchlým zajatcem uklidnila.

Co dělá Albus, když ho potřebuje? On jediný by mohl zjistit co se děje a dostat ho zpět. Nic se však nedělo a Harry už ztrácel poslední zbytky naděje.

Chtělo se mu spát a již se nehodlal bránit. Zavřel oči a nechal se unášet do říše snů, kde se snad znovu setká se Severusem...

Severus vystoupil z krbu na Grimmauldově náměstí a schody do Harryho pokoje bral po dvou.

Ve dveřích se zastavil a nevěřícně zíral na výjev před sebou.

Černovlasý mladík na posteli ani zdaleka nepřipomínal Harryho, kterého Severus znal.

Byl bledý, téměř až průsvitný, černé kruhy pod očima a popraskané rty ještě zvýrazňovaly jeho příšerný vzhled. Na první pohled okamžitě poznal, že hoch razantně zhubl.

Bodl ho osten viny. Ano, jistě měl plné právo být naštvaný, ale neměl Harryho takto ignorovat.

U jeho postele seděl silně stavěný mladík, ve kterém profesor poznal Dudleyho. Hoch otíral Harrymu pot z tváře a něco mu tiše vyprávěl.

Severus sebral odvahu a udělal krok do místnosti.

„Dobrý den.“

Dudley sebou trhl a otočil se na profesora. Okamžitě v něm poznal muže, který ho první den ošetřil. Postavil se a odložil žínku na noční stolek.

„Dobrý den, pane.“

Neptal se a rovnou vyšel z místnosti a Severus tak osaměl. Při pohledu na spícího Harryho se mu svíralo hrdlo.

Posadil se na židli a sevřel mladíkovu ruku ve své dlani. Podivil se nad jejím chladem, přestože hoch hořel vysokou horečkou.

„Co to vyvádíš, Harry...“

Místo svého obvyklého sytého barytonu chraptěl a měl hlas protkaný emocemi. Najednou na něj plně dolehl fakt, že jeho milý umírá.

„Jsi neskutečný pitomec! Už by ses měl vrátit, ve sklepení je moc ticho a smutno. Nikdo to tam nerozveseluje. Víš, Brumbál mi vysvětlil, proč jsi v tomhle stavu. Jasně, že se zlobím. Kdybys mi to řekl a pověděl mi jaký máš plán, tak bych ti to nevymlouval. Vždyť ti to vlastně vyšlo, jen ty se nechceš vrátit.“

Severus se odmlčel, docházela mu slova. Ta, která by dorazila až do mladíkova srdce otevřela mu cestu zpět. Celou dobu si odmítal přiznat jak moc je pro něj Harry důležitý a teď ho to zaskočilo nepřipraveného.

Pevněji stiskl chlapcovu ruku a se zadrhávajícím se hlasem znovu promluvil.

„Chybíš mi, tak posbírej tu svoji nebelvírskou odvahu a konečně se vzbuď.“

Dlouho u Harryho seděl, ale nezdálo se, ze by se chlapcovo vědomí vracelo.
Když se večer musel odebrat zpět do Bradavic, opouštěl Harryho z těžkým srdcem.
Dudley mu ještě řekl, že pokud se něco stane, tak dá vědět pomocí letaxu, jak ho naučil Brumbál.
Profesora lektvarů to příliš neuklidnilo, přesto však opustil Grimmauldovo náměstí.