Měl by mít strach, vždyť jeho přítel je téměř bez magie a zjevně na tom není nejlépe, ale neměl. Lomcoval jím šílený vztek. Možná to bylo nelogické vzhledem k dané situaci, ale Harry ho zradil.

Byl schopen mu ustoupit a věřit mu, být tady pro něj, tak jak žádal, trpět pohledem na jeho bolesti hlavy i bolest v očích po tom, čemu všemu byl svědkem a on mu to vrátil tím, že zmizel, aniž by považoval za vhodné mu něco říct!

Vždyť mu věřil! Věřil, že by ho nezradil, že si mezi sebou situaci vyjasnili a dohodli se na jasných pravidelch.

Strach ustoupil někam hluboko do pozadí. To jak se Harry zachoval bylo pro Severuse neodpustitelné. Měl to tušit! Nikdy nikomu neměl věřit a už vůbec ne Potterovi!

Vztekle mávl hůlkou a vzápětí k němu přilétla krabice plná lahviček s lektvary. S naprostým sebezapřením vzal hrst letaxu a přesunul se zpět na Grimmauldovo náměstí.

Brumbál byl s oběma hochy v pokoji, který ještě nedávno používal Potter a Weasley. Profesor lektvarů položil krabici na stolek a beze slov začal ošetřovat Harryho bratrance. Albus se zamračil, ale nijak to nekomentoval a raději se plně věnoval Harrymu.

Měl o svého učně a přítele strach.  Viděl ho již v mnoha situacích a stavech, ale tentokrát se zdálo, že mladík se pohybuje na velmi tenké hranici mezi životem a smrtí. Stačilo pár kouzel a jeho obavy se prohloubily. Nejen, že byl ve velmi špatném fyzickém stavu, ale jeho vědomí nebylo na svém místě.

Vkouzlil Harrymu do těla příslušné lektvary a v duchu pronesl tichou modlitbu ke Všem Svatým i samotnému Merlinovi, aby hoch přežil.

Otočil se k vedlejší posteli, kde Severus právě dokončil ošetření mudlovského mladíka. Konečně bylo poznat jak hoch vypadá a zjevně se mu ulevilo.

„Je to lepší, Dudley?“

Albus se snažil mluvit mírně a příjemně, přestože se uvnitř z mnoha důvodů třásl.

„A-ano.“

„Vím, že to pro tebe musel být otřesný zážitek a troufám si tvrdit, že jsi velmi statečný. Je mnoho kouzelníků, kteří ani to co jsi zakusil, nepřežijí.“

Ano, je potřeba si získat chlapcovu důvěru. I když Brumbál ani nemusel lhát. Málokterý mudla přežije Voldemortovo mučení.

„Mohl bys mi říct, co se stalo? Proč jsi odešel z domu, když jsme vás ukryli kouzlem, Dudley?“

Prasečí očka se zadívala přímo na Brumbála a hoch rázem vypadal, jako by nalezl dávno ztracenou odvahu.

„Já... Požádal jsem paní Figgovou, aby mi tajně nosila ty vaše noviny. Ti muži, co nás občas kontrolovali říkali, že se pořád kolem motají ti... Smrťáci...-“

„Smrtijedi.“

„Jo přesně ti. A taky říkali, že bude zázrak jestli Harry přežije... ale v těch novinách psali, že jenom Harry může toho chlápka nevím-jak-se-jmenuje zabít nebo co...“

Dudley přeskakoval pohledem z Albuse na Snapea a zase zpátky a nervózně tiskl roh deky, kterou měl přikryté nohy.

„Co bylo dál, Dudley?“

„Mamka pořád říkala, že kdyby Harryho zabil, tak by jsme měli klid, že... kdyby jim řekla co všechno o něm ví, tak... tak by nás nechali na pokoji. Ale ve všech těch novinách psali o tom, jak hrozný je ten... ten chlap co zabil Harryho rodiče a že jestli ho neporazí bude celý svět válčit... a já nechtěl, aby ho zabil .. stejně je to můj bratranec...jenomže jsem nevěděl, jak se mu ozvat, abych ho varoval... tak jsem utekl a oni...“

Mladík se roztřásl a přestal mluvit. Voldemortovo mučení v něm muselo zanechat otřesné vzpomínky.

„Chlapče, zeptám se tě na poslední věc a nechám tě odpočívat. Co chtěl Voldemort vědět? Proč tě unesli?“

„No chtěl vědět úplně všechno o Harrym životě a když jsem mu nic nechtěl říct... tak... bál jsem se něco říct, aby Harryho nedostal.“

V očích se mu třpytily slzy, otázkou však bylo jestli následkem mučení nebo strachem o svého bratrance.

„Opravdu bude v pořádku?“

Albus na vteřinu zaváhal, čehož si profesor lektvarů okamžitě všiml, ale pak s úsměvem odpověděl.

„Bude. Harry se nikdy nevzdává.“