Dalo se říct, že vše šlo podle plánu a Harry dodával Řádu dostatek cenných informací. Severus se stal tím, kdo Harrymu po schůzích podával lektvar na zmírnění bolesti hlavy a kdo stejně jako dříve Harry, netrpělivě očekával návrat jeho vědomí.

Nyní naprosto chápal, jak se mladík cítil, když si Pán zla Severuse zavolal. Bylo deprimující čekat hodinu, dvě a někdy déle, než schůze skončí a on se přesvědčí, že je Harry v pořádku. 

Často se stávalo, že Harry hned po zmírnění bolesti vysílením usnul a Severus ho vždy dopravil do postele a lehl si vedle něj. Po dlouhých letech, kdy ho provázely noční můry, konečně spal klidně a ráno se probouzel vedle milované osoby.

Brumbál se zdál být ze všech nejspokojenější. Teď již nemusel sledovat každý Harryho krok, ani upozorňovat Severuse, aby se do ničeho nepletl. Mohl to nechat na zamilovaném páru a sám se věnovat ostatním starostem.

Harry však měl tajemství, které nikomu neřekl. Čím častěji byl přítomen na schůzích a viděl další a další zvěrstva, kterými se Smrtijedi v čele s Voldemortem bavili, tím více bylo jeho nitro rozerváno. Trpěl tiše, nikomu nic neřekl, přestože to bylo den za dnem horší a horší. Často se v noci vzbudil ze snu ve kterém ho pronásledovali mrtví a mučení lidé, kterým nedokázal pomoci. Neodvažoval se pak usnout a proto téměř do rána pozoroval spícího muže vedle sebe.

Ten pohled byl jako balzám na duši. Neustále se utvrzoval v tom, že ať trpí sebevíc, za Severusův klid to stojí. Za možnost, vstávat a usínat vedle muže, kterého miloval byl ochoten přestát jakoukoliv bolest.

Totéž se mu honilo hlavou nyní, když zkoumal Severusovu klidnou tvář a v pravidelném rytmu se zvedající odhalenou hruď. Kdy by to byl řekl, že ten příšerný, umaštěný netopýr má tělo samý sval? Musel se sám sobě uchechtnout.

Pomalu si lehl zpátky a dovolil si zavřít oči. Chtěl alespoň chvíli odpočinku. Pár minut bez děsivých obrazů a bušícího srdce.

Potácel se na hranici mezi spánkem a bdělostí, když ucítil ten známý pocit. Vystřelil do sedu a snažil se uklidnit.

Musí vědomí udržet ve svém těle za každou cenu. Nechtěl vidět víc, než už dnes spatřil na schůzi. Špatně se mu dýchalo a tlak na hrudi byl čím dál nesnesitelnější. Někde z dálky slyšel Severusův vyděšený hlas, ale nebyl schopen mu odpovědět.
Nakonec nezbývalo nic jiného, než se poddat a pustit své vědomí k Voldemortovi. Byl příliš oslaben, aby dál mohl bojovat.

Pohled mu padl na zakrvácené tělo ležící na podlaze a sténající bolestí. Měl pocit, že toho mladíka zná, ale nedokázal si vybavit o koho se jedná. Zřejmě za to mohl fakt, že jeho obličej byl pokryt šrámy a modřinami natolik, že původní vzhled se naprosto ztrácel.

Voldemort vztekle kolem mladíka chodil a z jeho očí jasně vyzařovala Avada. Nicolas stál o pár kroků dál s hlavou pokorně skloněnou.

„Můj pane, vůbec tomu nerozumím.“

„To je v pořádku, Nicolasi. Koneckonců, je to jen mudla.“

Přestože Voldemort mluvil klidně, Harry viděl, jak se třásl vzteky.

„Zařiď, aby se do Denního věštce dostala informace o únosu téhle špíny. Budeme ho držet na živu a počkáme si na Harryho Pottera. Nenechá svého drahého mudlovského příbuzného v mém zajetí.“

Harry se znovu podíval na zakrvácený uzlíček, valící se na zemi a zalapal po dechu. To přece není možné! Vždyť to byl Dudley! Teď to poznal, když věděl na co se zaměřit. Takové prasečí očka má jen on! Jak se tohle mohlo stát? Jak mohl dopustit, aby Dudley padl do zajetí?

Cítil, že se bude vracet zpět do svého těla, ale zoufale moc chtěl zůstat a nějak svému bratranci pomoci i když věděl, že nemá jak.