Nedokázal udržet pozornost u talíře a neustále zalétal pohledem k nebelvírskému stolu. Byl překvapen, že kolem Harryho sedí část jeho spolužáků a baví se s ním. Měl za to, že hoch zůstal opravdu sám, ale zřejmě se mýlil.

Sevřelo se mu srdce závistí. I přesto, že se jejich vzájemný vztah zlepšil, přál by si být na místě jeho přátel a mluvit s Harrym o běžných věcech, chtěl by to být on, kdo mladíka rozesměje a udělá ho šťastným. Ale... nemohl.

Nemohl se ze dne na den změnit, i když v Harryho přítomnosti se choval jako úplně jiný člověk, pořád to byl on. Severus Snape, nepříjemný profesor lektvarů, Smrtijed a dvojitý agent. Nedokázal mladíka učinit šťastným.

Právě proto by měl všechny ty pocity uzavřít někam hluboko a přestat na Harryho pohlížet jinak, než na svého studenta, kterému se jen snaží pomoct. Zvládne to? Všude v bytě je cítit jeho přítomnost a už jen fakt, že je jen za pouhou zdí ho doháněla k šílenství.

Odložil příbor a s tichým rozloučením se vydal pryč z Velké síně. Nepamatoval si, kdy se cítil takhle zmateně. Kdy naposledy miloval tak moc, že si sám se sebou nevěděl rady? Nevzpomínal si, možná nikdy. To co se nikomu nepovedlo za celá léta zvládl Harry Potter takřka za pár dní.
Aniž by se jakkoliv rozmýšlel, nohy ho vynesly až na astronomickou věž. Rozhlédl se po noční obloze a nechal se unášet nádherným pohledem.

Bylo to zvláštní. Netušil, že se dokáže chovat jinak než doposud a že se mu to dokonce bude líbit. Vůbec mu nevadilo nebýt sarkastický, ironický a chladný, ale jen když v jeho blízkosti byl Harry. Měl pocit, že v něm probudil něco, co ani nevěděl že má.

Čím více nad vším přemýšlel, tím se cítil ztracenější. Bolelo to, ale měl by to nechat být. Harry je mladý a má život před sebou, zatímco on je už starý a nic ho vlastně nečeká. Znovu a zase od sebe bude všechny odhánět, tak jak to dělal vždy. Nemůže zničit vzkvétající život.

Byl natolik zahloubán do svých pocitů a myšlenek, že si nevšiml kroků, které se za ním tiše ozývaly. Když konečně pocítil závan magie, bylo již pozdě a nemohl se hnout.

Kletba úplného spoutání!

„Ale, ale. Copak tady děláš? Pozoruješ hvězdičky, Snape?“

Ten hlas! Byl mu důvěrně známý a přesto si nedokázal vybavit ani tvář ani jméno.

„To se k tobě moc nehodí. Neměl by sis ničit pověst, nemyslíš? I když to je už vlastně jedno. Pán zla tě už nepotřebuje a je na čase ti to dát jasně najevo. Bohužel, tě nemohu zabít, ale takové menší upozornění neuškodí, že ano? Crucio!“

Severus, ač byl zvyklý na mučení od Pána zla, padl na kolena a svíjel se v křečích. Neviděl do tváře svému útočníkovi, ale poznal, že ho musí velmi nenávidět. Kletba měla neuvěřitelnou sílu a jak se zdálo, dotyčný, spíše tedy dotyčná dle hlasu, nehodlala kletbu hned tak ukončit. Měl dojem, že hoří, že se mu lámou všechny kosti v těle a někdo do něj bodá nožem. Tohle nemůže ani on vydržet.

„Expeliarmus! Pouta na tebe!“

Bolest ustala. Severus se snažil podívat na svého zachránce, ale vysílením omdlel. Poslední, co zaregistroval, byl jemný dotek na rameni a teplá dlaň, jenž mu stiskla ruku.