Harry stál u kotlíku a pečlivě přidával jednotlivé přísady. Teď, v klidu laboratoře si uvědomoval kouzlo lektvarů. Aby byl lektvar správně uvařen je potřeba se soustředit a nemyslet na nic jiného. Dalo se to považovat za určitý druh odpočinku. Možná, kdyby takhle mohl trávit veškerý svůj volný čas, lektvary by ho zcela jistě začaly bavit.
Odstoupil o krok dozadu a zkontroloval plamen pod kotlíkem. Musel pět minut počkat, než se směs řádně provaří a pak přidá poslední přísadu. Naštěstí nic nepokazil a jeho lektvar byl, stejně jako na hodině lektvarů, naprosto v pořádku.
Vzal do ruky časopis, který měl Severus položený na stole a se zaujetím v něm začal listovat. Narazil na článek o lektvarech pro kouzelníky, kteří mají problém udržet magii a začetl se do něj. Přišlo mu to velmi zajímavé, natolik, že si ani nevšiml Severuse, který stál ve dveřích a tiše mladíka pozoroval.

Byl to pro něj neuvěřitelný pohled. Potter vařící lektvar a zahloubán do literatury o lektvarech. Kdyby mu někdo řekl, že se tohohle obrazu někdy dožije, okamžitě by toho dotyčného odeslal ke svatému Mungovi.

Časovač oznámil pět minut a mladík znovu přistoupil ke kotlíku. Opatrně, za stálého míchání přidal list mandragory a s uspokojením pozoroval, jak tekutina zasyčela a získala barvu noční oblohy. Lektvar byl hotov. Harry uhasil plamen a odstavil kotlík.  Připravil si lahvičky a ještě horký lektvar do nich přelil.

Severus čekal, jestli udělá chybu, tak jako spousta studentů v jeho věku. V receptu se nikde nepíše o nutnosti schlazení, aby flakónky nepopraskaly. Harry ho však mile překvapil. Než začal jednotlivé lahvičky zátkovat, seslal na ně chladící kouzlo. Tak tiše jak přišel se Severus i vrátil zpět do své pracovny. Neměl důvod hocha dále kontrolovat.

Možná právě díky pohledu na mladíka pracujícího na lektvaru, byl Severus ve velmi dobrém rozmaru a podařilo se mu bez větších obtíží opravit všechny domácí úlohy, které od svých studentů měl. Venku již byla tma a Harry stále zůstával v laboratoři. Profesor se rozhodl jít mladíka zkontrolovat.

Harry seděl u stolu, před sebou tentýž časopis, který si četl při vaření Morrisova dryáku. Severus se opět zastavil ve dveřích a sledoval jak si mladík vypisuje něco na pergamen.

„Vím, že tam stojíte. Věděl jsem o vás i předtím.“

„A já si myslel, že jsem přišel úplně potichu.“

„To ano, neslyšel jsem vás.“

„Tak jak víš, že jsem tady?“

Harry otočil hlavu a podíval se na Severuse pohledem, který profesor používal na ty nejbeznadějnější studenty.

„Dvojité magické jádro. Pokud jsem v klidu, poznám kteroukoliv magii i to, kde se zrovna nachází. Takže vím, že ředitel je ve své pracovně s profesorkou McGonagallovou a profesorka Trelawneyová míří do Prasinek.“

„To je vskutku úžasné. Netušil jsem jaké možnosti máš. Za chvíli bude čas večeře. Mám-“

„Půjdu na večeři do Velké síně.“

Severus se zatvářil naprosto zaskočeně.

„Jsi si jistý?“

„Jistě. Nehodlám se celý život schovávat. Tu radost Voldemortovi neudělám.“

Prošel kolem překvapeného profesora a těsně před tím, než zabočil do chodby k jeho pokoji se otočil.

„Mimochodem, děkuji za zapůjčení laboratoře.“

Severus ještě dlouho stál na místě a uvědomoval si, že tomu chlapci naprosto propadl. Nebyl den, kdy by ho Harry něčím nepřekvapil a nejzajímavější na tom byl fakt, že se mu tyto chvíle velmi líbí.