Harry se z vypětím všech sil dopravil k posteli a s tváří zkřivenou bolestí se posadil. Každý nádech mu působil nesmírnou bolest, ale bylo to ničím proti tomu, jak se cítil uvnitř. Tušil to, ale dokud to nevyslovil nahlas, tak moc to nebolelo. To vědomí, že s ním Ron obchodoval jako s nějakou věcí. Opravdu byl jen věc, která si nic jiného nezaslouží?
Z rozjímání ho vyrušil pohyb u dveří. Stál tam Severus a pozorně ho sledoval.

„Můžu se na to podívat?"

Harry věděl, že mluví o jeho žebrech, ale měl chuť ho poslat pryč. Chtěl být sám, ale bolest byla příliš silná a věděl, že se bude ještě zhoršovat. Proto jen přikývl a začal si sundávat košili. Nikdy ho nenapadlo kolik přemáhání ho tak obyčejná činnost bude stát.
Do očí se mu tlačily slzy a musel se hodně snažit, aby nevydal ani hlásku.

„Harry, moc dobře vím, jak bolí zraněná žebra, tak si nemusíš hrát na tvrďáka."

Mladík neodpověděl a ani se na profesora nepodíval. Neměl odvahu vidět, jak ho Snape lituje. A nechtěl se ani podívat na své zranění, ovsem peprná nadávka, která Severusovi vyklouzla ho k tomu přiměla.

Téměř celý pravý bok byla jedna velká modřina, která se už barvila do tmavě fialova. V místech, kde se nachází žebra, byl poznat začínající otok. Raději se odvrátil. Nebyl to hezký pohled a nechtěl myslet na to, že ho takhle zřídil Ron.

Severus se hodně držel, aby se neotočil a okamžitě nešel Weasleymu spravit frizůru. Ve svém životě viděl spoustu lidí, kteří zradili své blízké, ale zrovna v rodině Weasleyových by nic takového nečekal.
Snažil se pracovat rychle a opatrně, ale věděl, že to Harryho musí bolet. Mladík však nevydal ani hlásku. Severusův obdiv opět porostl a zvažoval, zda ho Harry vůbec někdy přestane překvapovat.
Zranění bylo sice bolestivé, ale po ošetření nijak nebezpečné, ovšem profesorovi dělalo starosti něco jiného. Zelenooký hoch se tvářil naprosto apaticky. Jako by ho vůbec nezajímalo co se děje s ním nebo kolem něj. Severus se bál, aby se Harry neuzavřel před světem. To by bylo to poslední, co by mu jakkoliv pomohlo. Ani si neuvědomil, že Harryho pozoruje a jeho obavy se mu odráží ve tváři.

„Nic mi není, pane. Jsem jen unavený."

Severus sebou lehce cukl a když se vzpamatoval zjistil, že se na něj mladík dívá.

„Máš za sebou náročný den, měl bys odpočívat."

Harry přikývl a přijal lektvary, které mu Snape strčil do ruky. Bolest ustávala a začal se cítit malátný. Zmateně se na profesora podíval.

„Bezesný spánek, potřebuješ ho."

Severus měl pravdu a i kdyby ne, lektvar už vypil a neměl sílu ani chuť se hádat. Opatrně se posunul, aby si mohl lehnout. Sotva se položil, usnul tak rychle, že se nestihl ani přikrýt. Profesor lektvarů ho přikryl a ještě hodnou chvíli se kochal pohledem na klidný výraz v Harryho tváři. Věděl, že o to hoch nestojí, ale bylo mu ho upřímně líto. Tiše se vydal do pracovny, dveře však nechal otevřené, kdyby se Harry probudil.