Severus zrovna odcházel od Brumbála a nevěděl co si má myslet. Ředitel školy ho chtěl vzít na jejich příští výpravu, ale profesor si nebyl jist, zda dokáže přihlížet tomu, jak mladík zase trpí za záchranu jiných.

Koutkem oka zaregistroval, jak se k němu řítí nějaký student. Chtěl mu okamžitě sebrat body a napařit školní trest, když si uvědomil, že je to Longbottom a běží přímo k němu, což bylo samo o sobě podezřelé.

„Pane profesore! Ron a Harry spolu bojují! Teda nebojují, Harry se brání, ale Ron ho snad chce zabít!“

V Severusově tváři se vystřídalo množství emocí a hlavou se mu honily nejrůznější scénáře, jeden horší než druhý.

„Kde?“

„Ve Vstupní síni.“

„Okamžitě jděte pro ředitele! Heslo je Čokoládová žabka!“

Zatímco hoch zamířil do ředitelny, Severus pádil nejkratší cestou ke Vstupní síni. Jestli Harrymu ublíží, tak toho zrzavého spratka vlastnoručně zabije!
Čím byl blíže, tím hlasitější byl šum studentů, kteří přihlíželi jejich souboji. To co uviděl, však ani zdaleka neočekával.

Podle Harryho postoje poznal, že je jistě raněn. Neustále si před sebou udržoval štít a vypadal, že se bojí zaútočit. Jistě, moc dobře ví, co dokáže. Ale ten výraz, který měl ve tváři! Severus si byl jistý, že se toho pohledu nikdy nezbaví.
Weasley po něm metal jednu kletbu za druhou a Severus v nich bezpečně poznal nepromíjitelné i spoustu dalších z oblasti černé magie. Kolem dvojice stálo několik studentů, ale nikdo nijak nezakročil, kupodivu ani Grangerová, která stála pár metrů od nich a tiše vzlykala.

Jakmile se přiblížil, pochopil, proč nikdo nic nedělá. Kolem chlapců byla podobná bariéra jako na místě, kde Harry trénoval. Byl bezmocný, dokud Harry drží bariéru, nemůže pro něj nic udělat.

Harry se na něho podíval a ta malá chvíle stačila na to, aby ho Weasley odzbrojil a Severusovi srdce vynechalo úder, když viděl paprsek zeleného světla jak míří přímo k Harrymu. V tu chvíli si neuvědomil, že mladík má záložní hůlku. Štít vyčaroval na poslední chvíli a Severusovi spadl ze srdce nikoliv kámen, ale přímo meteorit.

Ve stejnou chvíli se objevil ředitel školy. Několika bleskurychlými pohyby zrušil bariéru a odzbrojil Weasleyho. Harry spustil ruku s hůlkou a úlevně se opřel o zeď za sebou.

Konečně! Tak moc se bál, že nevydrží a Rona zraní. Pevně stiskl zuby, aby nedal najevo sebemenší náznak bolesti a pečlivě schoval obě své hůlky zpět na místo. Přitom si dával pozor, aby o nikoho nezavadil pohledem. Nebyl připraven čelit jejich výrazům.

Severus si nepamatoval, že by kdy viděl Albuse Brumbála tak zuřit jako nyní. Úplně se vzteky třásl a jeho pohled byl stejně děsivý, jako smrtící kletba.

„Weasley! Grangerová! Pottere! Okamžitě do ředitelny! Severusi, buď tak laskav a pojď s námi!“

Harry věděl, že to nastane, i když v duchu se modlil k Merlinovi i Všem Svatým, aby se nemusel účastnit. Věděl, co se bude dít. Albus bude chtít vědět, co se stalo a on by měl být tím, kdo Rona potopí. Ale neudělá to. Vždyť...
Na chvíli pevně sevřel víčka, aby zahnal ten hloupý palčivý pocit.
Vždyť to byl jeho nejlepší kamarád a pro tohle všechno musí být rozumné vysvětlení.