Když Severus vešel do pokoje, Harry měl odvrácenou tvář a seděl na posteli. Rukáv měl stále vyhrnutý a profesor se beze slov pustil do práce. Pomalu začal sundávat obvaz a Harryho stálo hodně přemáhání, aby nedal najevo jak moc na něj Snapeův dotyk působí. Lehce otočil hlavu a pozoroval ho při práci. Když byl obvaz dole, Severusův výraz ztvrdl. Harry tušil, že se musí držet, aby jeho zranění nekomentoval. Pocítil náhlou potřebu vysvětlit, že z velké části si za to může sám. Ale nesměl ani z části naznačit, že by to mohlo být stonásobně horší.

„Není to chyba svázání, ale moje. Účinek všech tří kleteb jsem svedl na jedno místo.“

Nezdálo se, že by Severuse jeho odpověď uspokojila. Přesto se jeho rysy uvolnily, byl rád, že s ním mladík mluví.

„Brumbál to ví?“

Nastalé ticho bylo více než jasnou odpovědí.

„Sám přece svázání používal, jak to, že nezná jeho účinky na uživatele?“

„To nevím, ale mám svou teorii.“

„A tou je?“

„Nikdo ze svázaných nebyl napaden černou magií, rozhodně ne, některou z nepromíjitelných.“

Severus neodpovídal. Momentálně ho trápil stav Harryho předloktí. Přestože byl zkušený v léčení různých druhů zranění, tohle bylo opravdu zlé. Rána vypadala, jako by Harryho napadlo zuřivé zvíře a rozdrásalo ruku téměř na kost. Jednalo se však o černou magií a ta mívá téměř vždy trvalé následky.

„Vím, že to nepůjde úplně vyléčit. Nejsem zas takový hlupák.“

„Tys věděl...?“

Naprosto zbytečná otázka. Stačil jeden pohled na mladíka a bylo mu vše jasné. On věděl, že si způsobí trvalé následky už jen při tréninku a přesto trval na tom, aby pokračovali. Nehledě na bolest, kterou musel cítit. Buď byl blázen nebo...
Ani si neuvědomil, jak blízko Harrymu je. Topil se v zeleni Harryho smaragdově jasných očí a nedokázal se od nich odtrhnout. Stačil by jeden malý pohyb a jejich rty by se spojily...

Severus se zhluboka nadechl a zaměřil se  ránu, kterou se snažil ošetřit. Když byl hotov rychle se postavil a ustoupil od mladíka.

„Zítra ti to zase převážu.“

„Díky.“

Harry pozoroval svá kolena a Severus byl rád, že nemusí znovu čelit zeleným očím, které ho připravovaly o zdravý rozum.
Otočil se k odchodu a byl téměř u dveří, když ho zastavil nejistý, chvějící se hlas.

„Možná... možná máme podobné důvody.“

Severus se neotočil, dnes by už nedokázal snést byť jen letmý pohled na Harryho. Jen přikývl a doufal, že ho Harry viděl.

Jakmile vešel do ložnice, svezl se po dveřích k zemi a složil hlavu do dlaní.
Nepamatoval si, kdy naposledy po někom tak zatoužil, jako před chvílí po Harrym. Ještě teď cítil to vzrušení, touhu a ano, i lásku, stejně intenzivně, jako když byl pár centimetrů od Harryho. Celé ty roky se tak moc snažil, aby si k němu nikdo nenašel cestu a možná to bylo příčinou toho, že jeho pocity byly tak silné. Netušil, jak se má po dnešku k mladíkovi chovat.
Vždyť mu řekl tak absurdní věc, jako to, že ho má rád. Absurdní, ale pravdivou. Co však Harry myslel těmi podobnými důvody? Byl zoufalý a zmatený.