Ne, ne, ne! To není dobré! Mysli Pottere, mysli!

Byl tak vystrašený, že si ani nevšiml, že ho Severus pustil a se zaujetím si ho prohlíží.

„Sedni si.“

Nevnímal ho. Vůbec nezaregistroval, že s ním Snape mluví.

Jak by mohl vysvětlit, že všechno má svou cenu? Kdyby kletby, které zasáhly Albuse nesváděl na jedno místo, je pravděpodobné, že by škody na jeho těle byly mnohem horší. A pokud to Snapeovi řekne, tak je celkem velká pravděpodobnost, že odmítne svázání a to nemohl dopustit. Nemohl přece dopustit, aby Voldemort Severuse zabil!

Jemný dotek na rameni ho přivedl zpět do reality. Severus stál vedle Harryho a shlížel na něj s obavami. Mladík chtěl rychle vycouvat do pokoje, ale profesor to čekal. Stisk na jeho rameni zesílil.

„Nedovolím ti utéct. Předpokládám, že svázání byl tvůj nápad a já chci vědět, od čeho máš to zraněné předloktí!“

Ze Severusova hlasu byl cítit takový chlad, až Harryho mrazilo. Přesto se nechystal odpovědět. Rysy v jeho obličeji ztvrdly a vzdorovitě zíral na Snapea.

Severus ho pustil a o krok odstoupil. Nemusel být génius, aby pochopil, že svázání není tak bezpečné, jak se mu snažili oba muži tvrdit. A podle Harryho reakce se jistě nejednalo pouze o nějaké malé bezvýznamné zranění. Nedovolí, aby kvůli němu trpěl. Ne, když konečně chápe věci, které mu dřív unikaly.

„Dobrá tedy. Rozhodl jsem se, že se budu držet původního plánu. Vykonám co je potřeba a počkám si, jak se mnou Pán zla naloží.“

Čekal, že se mladík začne vztekat a zase mu vynadá do kreténů, ale takového se nestalo. Nic na jeho výrazu se nezměnilo, snad jen jakýsi druh odhodlání, který se objevil v jeho očích.

„V tom případě se stanu špehem já. Není pro mě takový problém se přestat ovládat a posílat své vědomí přímo k Voldemortovi.“

„A tohle má být zase co? Předpokládáš, že ti tohle někdo z nás dovolí?“

„Tohle byl od začátku můj plán B. Předpokládáte snad, že se budu někoho ptát na svolení?“

Severus na Harryho naprosto nevěřícně zíral. Byl si jist, že ten zatracený Potter myslí svoje slova smrtelně vážně. Tvářil se jako by se bavili o jídle a ne o smrtelném nebezpečí.

„To nedovolím!“

Jeho hlas zněl jinak než před chvílí, promítla se do něj část zoufalství, které uvnitř cítil. A Harry si toho všiml. Nemohl ale ustoupit. Tohle byla jeho soukromá válka a on ji hodlal vyhrát.

„Nejste můj poručník. Pouze plníte žádost ředitele školy. Nemám žádnou povinnost vás poslechnout. Nemám ji vůči nikomu z vás. Nejedná se o porušení školního řádu. Buďme upřímní, pro většinu profesorů jsem jen chudák, co přišel o rodiče, pro Albuse jsem především účinná zbraň proti Voldemortovi a pro vás jsem vždy byl jen arogantní spratek, který nerespektuje školní řád. Myslím, že ani jeden z vás nemá právo mi něco takového zakazovat a já nevidím jediný důvod proč bych měl poslechnout.“

Nečekal na odpověď a rychle odešel do svého pokoje nechávaje překvapeného profesora za sebou. Teprve, když se posadil na postel a zhluboka se nadechl, dokázal se uvolnit. Netušil, kde se v něm ta slova vzala, ale chtěl, aby Snape pochopil, že neustoupí.