Severus se již více nesnažil s Harrym mluvit. Chápal, že chce být sám. Věděl přesně, jak se mladík cítil. Stále však nedokázal přijít na důvod, proč ho jeho přátelé zavrhli. Nevšiml si, že by se Harry něčím provinil či se choval nevhodně. A to, že na ně nemá čas přece není důvod k zpřetrhání pout, která mají už od prvního ročníku.
Mrzelo ho to. Byť to nedával najevo, za tu krátkou dobu Harryho pobytu ve sklepení poznal, že hoch je opravdu jiný, než se zdál. Když nad tím přemýšlel, je docela možné, že ani jeho přátelé ho pořádně neznají a nerozumí mu. Nad všemi visela hrozba války, ale kdo mohl říct, že se musí postavit čelem Pánovi zla? Byl to právě Harry, na koho padl tento úděl a jako správný hrdina z mudlovských románů, cítil zodpovědnost za všechny, kterých se tahle válka týká.
Ne, už dávno nebyl dítětem a měl ve svém věku takové starosti, jaké nemá žádný z ostatních studentů a pokud tohle jeho přátelé nepochopili, nemohli se nazývat přáteli.
Byl čas večeře, ale Harry se stále skrýval v pokoji. Profesor lektvarů neměl obavy o Potterovo zdraví, ale předpokládal, že na večer bude mladík potřebovat energii.

„Dobby!“

S hlasitým prasknutím se před Severusem objevil domácí skřítek s jasně zelenýma očima.

„Pane!? Kde je Harry Potter?“

Severus ovládl nutkání protočit očima a s notnou dávkou autority pohlédl na Dobbyho.

„Pan Potter je ve svém pokoji. Přines mu něco k jídlu.“

V Dobbyho očích se zablesklo, ale s lehkou úklonou a hlasitým prasknutím zmizel. Severus si povzdechl. Věděl, že Dobby se považuje za svobodného skřítka a nejspíš očekával zdvořilejší chování. Bude na to muset do budoucna pamatovat. Vydal se na večeři, kde ho čekalo zajímavé překvapení.

U nebelvírského stolu seděl Potter a tvářil se, jako obvykle. Nedal ani náznakem najevo, že by něco bylo jinak. Kdy stihl odejít? Neslyšel letax a jinak se z pokoje dostat nemohl? Zatracený kluk. A to si dělal starosti, jestli bude v pořádku.

Po večeři se pomalu vydal k ředitelně. Jak se zdálo,nebylo potřeba Pottera kontrolovat o čemž se přesvědčil hned, jak vešel do ředitelovy pracovny. Harry seděl naproti Brumbálovi a nejevil žádné známky znepokojení nebo zklamání. Severus přesto nevěřil, že by se se ztrátou přátel smířil tak rychle. Musel však uznat, že mladík umí dobře skrývat své emoce.

„Myslím, že je čas, abychom vyrazili. Severusi, pojď prosím ke mě. Harry, zbytek je na tobě.“

Severus se postavil vedle Brumbála a Harry se jich dotkl špičkou hůlky. Snape měl pocit, že ho brní celé tělo a vzápětí všude byla černočerná tma. Lehce ho to vyvedlo z míry a pak uslyšel jako kdyby z dálky Potterův hlas.

„Za chvíli se budete cítit zase normálně,pane.“

Nezbývalo mu nic jiného, než Potterovi věřit a doufat, že ví co dělá.