Rád, rád, rád....

Celé dopoledne Harrymu ta slova zněla v uších a nebyl schopen se soustředit na cokoliv jiného. Co vlastně znamená mít rád? Měl rád Rona, Hermionu, Albuse, ale ani u jednoho z nich se necítil tak, jako u Snapea.

Seděl ve Velké síni u stolu a nepřítomně vidličkou přehraboval jídlo na talíři. Ve chvíli, kdy si konečně dal kousek brambory do úst a pomalu přežvykoval, na místo vedle něj usedla Hermiona.

„Jsi v pořádku, Harry?“

Rychle polknul, aby mohl odpovědět, ale místo odpovědi se při Hermioniných dalších slovech zakuckal.

„Kdybych tě neznala, řekla bych, že jsi zamilovaný. Pořád máš takový zasněný výraz.“

Rychle sáhl po sklenici, aby se napil a přestal se dusit. Hnědovlasá kamarádka ho s úsměvem pozorovala.

„Promiň, nechtěla jsem tě udusit.“

„Ale málem se ti to povedlo.“

Harry zhluboka dýchal a snažil se vzpamatovat ze šoku, který právě utrpěl.

„Opravdu tak vypadáš.“

„To je nesmysl! Jen toho mám hodně a pořád nad něčím přemýšlím.“

„Když to říkáš.“

Vypadalo to, že se Hermiona chystá ještě něco říct, ale místo toho se ošila a postavila se.

„Omluv mě, musím ještě do knihovny.“

„Jasně.“

Harrymu to nedalo a ohlédl se za ní. Ve vchodu do Velké síně na ni čekal Ron a vypadal velmi naštvaně.
Ani nevěděl, co ho to napadlo, ale zvedl se a následoval je. Jakmile byl z dohledu spolužáků, vytáhl z brašny svůj neviditelný plášť a přehodil ho přes sebe. Tiše se kradl za svými přáteli, doufajíc, že se dozví příčinu Hermionina divného chování a Ronova vzteku. Ač se s nimi nebavil ani nevídal, tak jak by si přál, stále to byli jeho nejlepší přátelé. Sotva zahnul za roh, uviděl je.

„...myslím, že jsem ti to jasně vysvětlil, Hermiono! Drž se od něj dál!“

„Nemůžu ho jen tak odstřihnout ze života, když jsme se kamarádili už od nástupu do školy! Jen jsem s ním prohodila pár zdvořilých slov. Chtěla jsem...“

„Chtěla jsi co? Dát mu najevo, že má přátele? Nemá! Už to konečně pochop! Nikdo s ním nechce mít nic společného, ani my už nejsme jeho kamarádi!“

Harry si zakryl dlaní ústa, aby nevydal ani hlásku a rychle začal couvat, ovšem po pár krocích do něčeho narazil. Nebo spíše do někoho. Když vzhlédl, uviděl toho nejméně vhodného člověka, Severuse Snapea. Přestože ho profesor nemohl vidět, díval se přímo na něj. Harry, stále pod pláštěm, ho beze slova obešel a vyrazil chodbou pryč.
Potřeboval být sám. Jediná jeho naděje, světlo ke kterému se neustále upínal, bylo pryč. Jeho přátelé ho naprosto zavrhli.
Ani nevěděl jak vlastně dorazil do Komnaty nejvyšší potřeby, ani jak se letaxoval do svého pokoje. Dnešek už nemohl být horší.
Nikdy nic neměl. Neměl rodinu, neměl přátele, neměl peníze, neměl vůbec nic.
Když nastoupil do Bradavic, získal to, po čem celý život tak zoufale toužil a co kvůli Voldemortovi neměl. A teď to ztratil. A zase za to mohl ten hadí ksicht!
Harry vztekle mrštil brašnou přes celý pokoj a hned na to se zhroutil na postel. Slzy se mu hrnuly z očí jedna za druhou a on se je ani nepokoušel zastavit.

„Pottere?“

Nejistý hlas za dveřmi patřil Snapeovi. Harry mlčel, neměl chuť se s kýmkoliv bavit a už vůbec ne s ním.

„Vyzvednu vás, než půjdeme k řediteli.“

Ozvaly se tiché kroky a Harry opět osaměl. Vrátil se zpět na začátek. Zase je ten kluk s jizvou, se kterým se nikdo nechce bavit.