Harry nejistě přešlapoval před dveřmi Severusovy pracovny. Pořád dokola si v hlavě přehrával různé scénáře, které by mohly nastat po zaklepání. Všechny končily Snapeovým vztekem. Ale měl by tomu čelit. Co si sám nadrobil, to by si měl taky sníst, že ano? I když to věděl, nedokázal se přesvědčit, aby zvedl ruku a zaklepal na ty hloupé dveře. Možná by si měl dát ještě čaj... Harry zapištěl jako malá holka, když se dveře pracovny prudce otevřely.

„P-pane?“

Snape seděl za stolem a zdálo se, že si Harryho vůbec nevšímá. Opak byl však pravdou.

„Pojďte dál, Pottere!“

Harry roztřeseně vstoupil a čekal na křik, který ovšem stále nepřicházel.

„Doufám, že jste před těmi dveřmi nevystál důlek, Pottere.“

„Eh?“

„Stál jste tam dost dlouho. Tak co potřebujete?“

Harry naprázdno polknul a zhluboka se nadechl. Teď nebo nikdy. Podíval se na profesora lektvarů a veškerá odvaha ho rázem opustila. Tak asi nikdy.

„Omlouvám se.“

„Cože?“

Harry překvapeně zamrkal a zoufale se snažil přijít na to, co se Snapeovi stalo.

„Bylo ode mne nevhodné shodit vaši důvěru i obavy.“

„J-já..“

„Měl jste pravdu. Jsou lidé, kteří by chtěli žít a nemohou, narozdíl ode me.“

„He?“

Harrymu se nedostávalo slov a na malou chvílí uvažoval jestli opravdu mluví s profesorem lektvarů.

„I když pravda, kreténem mě nikdo nenazval od dob vašeho otce.“

„P-pardon...“

Mladík sotva slyšitelně pípnul a sám sebe proklínal za své chování. Proč nedokáže před Snapem stát tak, jak je zvyklý a chovat se normálně? Proč se ksakru cítí tak zvláštně?

„Nic to ovšem nemění na faktu, že jsem špehem a nemohu svou práci přestat jen tak vykonávat. Řád by přišel o cenné informace a mohlo by to ovlivnit průběh celé války.“

Snape se na okamžik odmlčel a konečně se podíval na studenta z nebelvírské koleje.

„Ale rozhodl jsem se, že se jen tak nehodlám nechat zabít.“

„J-já..To jsem rád, pane. P-půjdu zpět do pokoje.“

Než se Severus nadál, hoch už za sebou zavíral dveře. Tohle že byl Potter?

Co se s tebou děje, Harry?

Nedokázal z mysli vymazat pohled na mladíka, který zde ještě před chvílí stál. Kam se poděl arogantní spratek, který vůči němu vždy zaujal bojovný postoj a nikdy si nenechal od cesty nějakou drzou poznámku? Ale tentokrát to bylo jinak. Hoch s rudnoucími tvářemi a pohledem sklopeným k zemi, nervózně koktající, to byl jeho pravý opak. Vypadal spíše jako zamilovaná dívka a ne jako mladý kouzelník na jehož bedrech leží budoucnost světa. Ale proč? Nevšiml si, že by se takhle choval ke komukoliv jinému. Po tolika letech práce profesora se stejně nedokázal v některých studentech vyznat.
Povzdechl si a znovu začal opravovat eseje, které měl na stole. Jsou záhady na jejichž řešení je potřeba čas a tahle zjevně mezi ně patřila.