Pro Severuse byly schůze řádu vždy zbytečným plýtváním času, ale dnes byl obzvláště otrávený a netrpělivý. Nechali Pottera ve sklepení v tom stavu v jakém byl a on by rád věděl, zda je mladíkovi lépe. Přece jen byl jeho profesor a musel se zajímat o jeho zdraví. Hned jak mu tahle myšlenka proletěla hlavou, připadala mu směšná. On rozhodně nebyl ten, který by se o studenty zajímal více, než bylo nutné. Přesto ho něco k Potterovi táhlo. Možná to množství tajemství, které kolem něj bylo, nebo možná zjištění, že není tak namyšlený, jak se domníval.
I když byl myšlenkami u mladíka, okrajově poslouchal, co se u stolu projednává a právě proto se nyní na rozhovor začal plně soustředit.

„Podle informací od velmi dobrého zdroje dostává průběžně hrstka Smrtijedů za úkol hledat bývalé Smrtijedy, kteří se rozhodli k Voldemortovi nepřidat. Několik se nám jich už podařilo ukrýt, ale stále jich je ještě spousta po celé Británii a momentálně jsou v nebezpečí.“

„Někdo na tom už pracuje? Jsou ty informace opravdu pravdivé, Brumbále?“

„Ano Kingsley, jsou. Mám tady seznam jmen, u kterých se nepodařilo zjistit adresu, třeba bude ministerstvo lépe informované.“

„Albusi, moc dobře nechápu, proč je záchrana bývalých Smrtijedů v našem zajmu?“

Brumbál si povzdechl a rozhlédl se po přítomných členech řadu.

„Spousta z nich jsou velmi zkušení a mocní  kouzelníci a ze strachu před Voldemortem, by se k němu mohli opět přidat. To není zrovna něco, co bychom potřebovali.“

Většina přítomných se zatvářila uvědoměle, zato Moody začal protáčet svým umělým okem a jeho tvář vyzařovala naprostou nedůvěru.

„Jednou Smrtijed, navždy Smrtijed, Albusi. Jak to, že o tomhle neví Snape? Není to jeho falešnou loajalitou?“

Snape se už nadechoval k obraně, ale Brumbál byl rychlejší.

„Jsem unaven z neustálého opakování, že Severus má mou naprostou důvěru, Alastore. Tuto informaci nemohl získat, nemají ji ani ostatní Smrtijedi. Podle mých informací se dovídají o svém úkolu až před jeho vykonáním.“

„V tom případě, jak-“

„Myslím, že dnes jsme si řekli vše co bylo třeba. Pokud se nic nezmění, sejdeme se za týden ve stejnou dobu.“

Brumbál se zvedl a s ním i zmatený Snape. Měl neodbytný pocit, že i tohle souvisí nějakým způsobem s Potterem. O to více ho mladík zajímal.

Letaxem se přesunuli zpět do sklepení a k Severusově překvapení, Potter seděl u stolu a něco psal. Jakmile si všiml dvou mužů ve svém pokoji, postavil se. Nepromluvil, ale profesor lektvarů v jeho očích viděl vztek a ještě nějakou emoci, kterou nedokázal pojmenovat.

„Severusi, buď tak laskav a nech nás o samotě. Musíme si promluvit.“

Snape měl opět pocit, že ti dva spolu komunikují i beze slov, ovšem nezbývalo mu nic jiného než poslechnout a z pokoje odejít. Podle hrobového ticha poznal, že Brumbál jistě začaroval dveře, takže nemělo smysl setrvávat v obývacím pokoji, proto zamířil rovnou do ložnice.