James Potter, nechvalně proslulý nebelvír, právě teď seděl před oknem a vyhlížel na celé velké sídliště. Přemýšlel o Brumbálovi. Ano, divné to úvahy, ale naprosto jistě ho zavedly tam, kam chtěl. Proč ho jen Brumbál neposlal do skupiny s Evansovou?

Vždyť to by bylo přesně to, co od něj všichni očekávali. Spojil by dohromady neslučitelné a jen by si počkal na výsledek, co už stejně všichni znali. Jenže Brumbál se tomu postavil a oddělil tak dva lidi, co k sobě podle Jamese, patří.

Zamyslel se. Nedělal to často, proto mu chvíli trvalo pochopit, jak se to dělá, ale pak na to přišel. Zjistil, že on a Lily prostě k sobě patří. Na to by ale nepotřeboval dlouhé úvahy. Jenže tentokrát došel ještě k jinému závěru. Závěru, co mu mohl dát pouze tento pobyt, byť byl teprve ve své čtvrtině.

Lily Evansová byla citlivější dívka, než by se mohlo zdát. On to dříve nedokázal pochopit, protože sám takové věci neznal, ale během pobytu se hodně naučil. Jak od Mary, tak od sebe. Mary vlastně zastávala roli jakési učitelky. Nejspíše v mateřské škole.

A James si až teď uvědomil, že na to možná celou tu dobu šel špatně. Možná si Lily nepřála kluka, co bude vtipný za každou cenu. Jinak by přece nekamarádila se Srabusem. James se ušklíbl. Ano, přestával jí to zazlívat. Vždyť Srabus byl vlastně jediný, kdo jí byl oporou. Kde byl v tu chvíli on?

James zavzpomínal. Ano, přebarvoval paní Norrisové ocas na růžovo. Zábava hodna čtrnáctiletého kluka. Jenže ani tak Lily nepřestal otravovat. Možná by měl. Možná už Lily nechtěla jeho pozornost. A možná by se ta Jamesova měla přesunout jinam. Nebo také ne. On Lily miloval, skutečně ano, ale pokud ho nechce...

Ne, ještě to nevzdám, přikázal sám sobě. Pokud Lily chtěla kluka, co umí přemýšlet, dokáže jí, že za to stojí. Dokáže to. Pro ni.

A tak vzal do ruky pero a papír, co mu poskytla Mary a začal psát. Jen kdyby věděl co. „Drahá Lily, nebudu tě už na začátek obtěžovat tím, co jsem říkal posledních pár let," začal si pro sebe tiše říkat a psal to lehce neumělým písmem. Neměl ho tak dokonalé jako ona rudovláska.

„Shrnu to jednoduše a krátce. Choval jsem se jako idiot. Když mi to odpustíš, mohli bychom začít znovu. Jen jako James a Lily..." vynechal psaní a přemýšlel co dál. Nakonec se naštval nad vším tím složitým přemýšlením a zmuchlal papír, který ještě následně rozcupoval na kousíčky.

„Vidím, že jsi optimisticky naladěný," ozvalo se za ním. To ho přišla zkontrolovat Mary. Jako jediná se tu o všechny tak dobře starala. Už viděla Alectu, jak si čte další mudlovskou romanci, kterou Mary měla u sebe, a Franka, jak se pokouší Alectu přesvědčit na partičku šachu.

„Jak to ti jiní dělají? Jak dokážou tak jednoduše říct všechno to, co by chtěli?" zeptal se jí James, přestože věděl, že je to zbytečné. Mary to také neuměla. A možná to bylo její prokletí. Neuměla ani náznaky nebo podobné věci. A přitom by tolik chtěla.

„Mám jen rady druhých, které ti moc nepomohou," pokrčila rameny. James se posunul, aby se mohla vejít vedle něj. Mary se posadila a zadívala se na nadpis té roztrhané věci. „Dopis pro Lily?" nechápala. James ale přikývl.

„Jak jí ho chceš poslat, když nevíš kam?" ptala se ho. 

„Poprosil bych Brumbála. Kdybych tedy nějaký dopis měl," poukázal na to, že nedokázal vůbec nic. Mary se pousmála a vytrhla mu zbylé kousky z ruky.

„Nedívej se na to tak složitě. Lily to možná ještě neví, ale má tě ráda. Pamatuješ si na tu chvíli, kdy jsi s ní přišel do Velké síně?" nadhodila to, na co se nezapomíná. Potter a Evansová jako přátelé. James přikývl, protože netušil, kam tím ona nebelvírka míří.

„A teď si vzpomeň na to, jak ses cítil. A zkus to přesně tak napsat. Jako James. Neber na sebe nikoho jiného. Žádného frajera Pottera nebo obávaného pobertu. Buď prostě Jamesem," poradila mu to, co ona sama nedokázala. Nikdy to nedokázala.

„Možná máš pravdu," prohlásil nakonec James. Možná tohle byla ta cesta, kterou by se měl dát. „Jo, to bude ono," kývl na svou teď už kamarádku. „Děkuju." Mary se pousmála a zvedla se. Věděla, že teď už nemůže soupeřit s vidinou Lily o Jamesovu pozornost.

A James se opravdu sklonil k dalšímu papíru. Slova se mu teď vrhala na mysl úplně sama. Popadl pero a začal psát dřív, než se mu inspirace vytratí. 

„Lily, už nejsi Evansová, jsi mnohem víc..."

***

Pandora se naprosto iracionálně cítila šťastně. Neměla by. Její kamarádka Alice tu nemohla být, Regulusovi ten den také prý nebylo nejlépe, takže tu byla jen se Siriusem. Neměla tu být žádná věc k radosti. Žádný důvod. Prostě jen se cítila dokonale.

„Tak dokázal bys to?" dorážela na Siriuse, zatímco mrkala na toho muže, který byl jejím pouhým prostředkem. 

„Jestli bych tohle dokázal? To je snad samozřejmost, ne?" ušklíbl se. 

Pandora se otočila na toho muže. „Půjčíte nám ji?" mrkala na něj naprosto roztomilým pohledem. Muž už se viděl s Pandorou v posteli nejlépe bez oblečení, takže ochotně souhlasil. Pandora se ještě víc usmála. Možná skutečně byla hezká.

Muž jim skoro bez dechu předal motorku a Sirius nasedl. „No tak," kývl na Pandoru, která se stále neměla k akci. 

„Když já nevím. Co když mě zabiješ?" přemýšlela Pandora. Její havraspárské srdce začalo přemýšlet. Ano, u havraspárů přemýšlí i srdce.

„Tak už ti to bude stejně jedno. Sedej," nenechal ji, aby to odmítla. Sirius ji prostě chtěl mít po svém boku. Proč? To byla otázka snad za miliony dolarů. Proč by někdo jako Sirius Black chtěl holku, co ho odmítla? Možná právě proto. Havraspárská kráska, co odmítá poberty.

Pandora se nakonec rozhodla velmi rychle. Prostě zavřela veškeré myslící části těla a nasedla za Siriuse. To, že na ni všechno křičelo Odejdi, uteč, zmiz, ignorovala. Pažemi ho objala kolem pasu a chtěla se už rozjet, ale Sirius položil svoje ruce na ty její a pořádně je tam upevnil.

„Přitiskni se víc nebo spadneš," radil jí, protože to už znal. A Pandora spadnout nechtěla. Zároveň si ale vzpomněla na jejich včerejší zážitek. 

„A seš si jistý, že to zvládneš? Ty i malý Siriusek?" zašeptala mu do ucha se smíchem. Ze zkušenosti věděla, že malý Siriusek vůbec není tak malý. Bolestná vzpomínka jí projela myslí, ale Pandora ji úspěšně zaplašila.

„Za tohle to pořádně rozjedu," slíbil jí Sirius, ale slyšel, že jeho hlas je lehce ochraptělý. Pandořin dech na jeho uchu byl jako balzám na zlomenou duši. Proč zrovna ona? Proč, úpěl Sirius v duchu. Snad jediná holka, kterou nemohl mít!

„Fajn. Aspoň uvidím, že to umíš," řekla další dvojsmysl Pandora. Věděla, že by měla přestat, dokud je čas, ale nechtělo se jí. Prostě a jednoduše přitiskla celé své tělo jen v lehounkých letních šatičkách na Siriusova záda.

Cítila, jak se jí nebelvír pod rukama trochu napjal. „Snad nebudeš zase jančit," ušklíbla se, když si vzpomněla na včerejší příhodu, u které se s Alicí tak pobavila. A Pandora si s touto poznámkou uvědomila, že Siriuse normálně svádí. Prostě a jednoduše s ním flirtuje. A začíná to ona.

V tu chvíli ale Sirius prudce rozjel celou motorku. Pandořino tělo sebou trhlo a ona se natlačila ještě víc na Siriuse. Pak se motorka konečně rozjela. Skutečnou rychlostí a Sirius stále přidával. Pandora zaječela nadšením. Vítr si pohrával s jejími vlasy, které za nimi vlály jako jejich tajná vlajka.

„A teď zatáčku," sliboval jí Sirius, když se blížili k prudkému odbočení na pravou stranu. 

„Ne!" stihla ještě zaječet havraspárka, ale Sirius už rozjel na plnou rychlost. Motorka hodila smyk a jen tak tak se vyrovnala do původního úhlu. Pandoře tepalo srdce tisíckrát rychleji než normálně.

„A druhá strana," rozesmál se Sirius a než Pandora stačila cokoliv namítnout, vlítl do další zatáčky. A tak se Pandora konečně uvolnila. Sirius to očividně dobře uměl. Nerozjel by se na něčem, na čem by nedokázal ani základy. Ne s ní. Prostě se mu rozhodla věřit.

„Jó!" uvolnila jednu ruku a vystřelila jí do vzduchu. V tu chvíli sebou motorka trhla a Pandora stihla jen tak tak vrátit ruku na Siriusovo břicho. 

„Blázníš?" vydechl Sirius zděšeně. Tohle bylo moc i na něj. Pandora se ušklíbla.

„Asi jo. Ale je to ten nejkrásnější pocit za celý život," přitiskla se k němu ještě víc a položila mu hlavu na rameno. Pocítila, jak se i Siriusovi napnuly svaly a dech se mu trochu zadrhl. A to bylo jen další vítězství v její řadě. Jenže teď nemyslela na vítězství. Teď viděla jen silnici a naprosto dokonalý zážitek na vyvolání patrona.

A zatímco Pandora prožívala své první nebe skutečné rozkoše, Alici trápilo svědomí. Ne z ničeho určitého, jen se tak nějak nedokázala dostat do nálady. Dřív byla samý vtip, ale teď ze sebe vymáčkla sotva pár vět. Namlouvala si, že je to tím kotníkem, ale nějak tušila, že je za tím i něco víc.

„Pořád se zlobíš?" ozvalo se kdesi z pokoje. Nemohla to být ani Pandora ani Sirius, neb ti byli pryč za jakýmsi posláním. A to Alici štvalo také. Kde byl její kamarád Sirius? Teď to byl kamarád Pandory. Vlastně ona převzala její roli.

„Nemůžeš se zlobit věčně," přisedl si vedle ní Regulus. Ten idiot, za kterého by se měla jeho hvězda stydět. Ano, Alice si moc dobře pamatovala ta slova, co vypustila z úst. 

„Můžu," odsekla mu a schválně otočila hlavu na druhou stranu. Bylo to dětinské, ale Alice prostě už taková byla. A nehodlala se kvůli nikomu měnit. 

„Aspoň už mluvíš," podotkl Regulus s úsměvem. Sám nevěděl, proč se o to vůbec staral. Možná kvůli důvodu a způsobu, jak zakončili jejich poslední rozhovor.

„Ale ne s tebou," znovu mu odsekla. Neuvědomovala si, že tím vlastně porušila to, co si předsevzala. 

„Ne? Dobře, tak já s tebou taky ne," ušklíbl se Regulus a přistoupil na její hru. Seděl vedle ní mlčky a tvářil se stejně nabubřele a arogantně jako ona. Když se ona nafoukla vzteky, on pohyb zopakoval. A Alici to dohánělo k šílenství, což Regulus samozřejmě věděl.

„Fajn. Co chceš," otočila se k němu nerudně Alice. Nepoložila to ani jako otázku, spíš jako holý fakt, že někdo jako on pořád jen něco chce. 

Regulus se znovu ušklíbl. „Já s tebou přece nemluvím," prohlásil a Alice zmateně zamrkala. Vyhrál nad ní její vlastní hru.

„Dobře, dobře, tak se mnou nemluv," odsekla mu a zase se vzteky nafoukla. Stále ale po očku koukala na Reguluse, jestli tam stále je. Nějak byla zvědavá na to, co chtěl. Potřebovala to vědět, jinak neusne. Už nikdy. S povzdechem se k němu otočila.

„Fajn, mluvím s tebou, ale jenom protože jsem zvědavá," uvedla to na pravou míru a zadívala se na něj s očekáváním toho, co chtěl. 

Regulus se začal nadšeně usmívat. „Uznáváš tedy to, že jsem vyhrál?"

Alice vytřeštila oči. „Nikdy!" křikla na něj. Jak si, promerlina, mohl něco takového myslet? Že by snad Alice někdy... Ne, byla nebelvírka! 

„Pak ti nic neřeknu," usmíval se Regulus, vědíc, že Alice prostě a jednoduše bude muset uznat svoji porážku.

„Regulusi Blacku, nenávidím tě. Úplně nejvíc na celém světě, jsi příšerný člověk," sdělila mu za chlapcova smíchu. I jí ale už cukaly koutky. Nebyla z těch, co se dokáží dlouho zlobit. A Regulus za ní vlastně přišel sám, což by se dalo považovat za druh omluvy.

„Alice Taylorová, i já ti slibuji věrnost v nenávisti. Na důkaz naší nenávisti bych ti mohl říct, že jsi stejně příšerná jako já," ušklíbl se, čímž Alici dokonale rozesmál. Skutečně ji bavil. 

„Nejsem tak příšerná jako ty, jen trochu možná," zkoušela to na něj.

Regulus ale zavrtěl hlavou. „Tohle neplatí, slib byl pronesen." 

Alice se znovu zasmála. „Copak si mě snad bereš?" ušklíbala se. 

„A mohl bych snad?"

Alice vytřeštila oči a chvíli jí trvalo, než pochopila, že šlo o vtip. Silně ho praštila do ramene. „Jsi idiot. Vážně neskutečný. Jako tvůj bratr, to je příšerný. Prvně bys mě přece musel požádat," vytkla mu to, co jí na tom vadilo nejvíce. Zahraje si jeho hru, proč by ne.

„Dobrá. Drahá Alice, co se říká teď?" snažil se vzpomenout si na ta slova a svým výrazem Alici neuvěřitelně bavil. 

„Zkus něco jako miluju tě celým srdcem, bla, bla, bla," protočila oči. Neměla sny jako Lily nebo Lena. Dokonce i Mary si přála lásku. Alice nic z toho nepotřebovala. Chtěla být prostě šťastná, a to může být i bez lásky.

A možná právě kvůli tomu se na ni usmívalo štěstí mnohem více než na tři její kamarádky. Protože právě to, že si nic z toho nepřála, jí zajistilo lístky přímo do první řady dění. Nepřemýšlela nad tím jako její kamarádky, prostě nechávala věci kolem sebe plynout. Jediné, co učinila jako opatření, byl zákaz sexu se Siriusem. Jinak prostě čekala na toho pravého, kterého možná ani nepotká.

„Ale co kdybych to myslel vážně?" začal trochu normálněji ten pojmenovaný po hvězdě. 

Alice zvedla obočí. „Jako co?" nechápala. 

„No, třeba to, že tě mám rád." 

Alice ten den už po třetí dostala zástavu srdce zdarma. „C-cože?" dostala ze sebe. 

„Za ty čtyři dny tady jsem si to neuvěřitelně užil. I když jsi se mnou celý den nemluvila," ušklíbl se, „tak to bylo v mém životě jedno z nejlepších období." Alice na něj mohla jen zírat. Lístky do první řady ani nechtěla! A teď je má.

„To mě asi mrzí, protože tyhle dny nebyly nejlepší. Pokud je tohle to nejlepší, co jsi zatím měl, pak to musím zařídit lépe," usmála se na něj Alice. Byl jako jeho bratr, jen lepší. Nebyl takový vůl ani děvkař. Byl to prostě a jednoduše ten Black, kterého si vždy přála mít ze Siriuse. Jako malá si to tak představovala a nedošlo jí, že Blackové jsou dva.

„Takže...?" nedokázal ze sebe vypravit Regulus. Už od první chvíle, co se dozvěděl o tomhle podivném projektu v Brumbálově režii, snil o tomhle momentu. A věděla to jen Alecta. A teď tedy i Alice, které se to přímo týkalo.

„Co? Pořád se musíš snažit. Jen ti oficiálně dávám šanci," ušklíbla se Alice, aby si zmijozel nemyslel, že už má vyhráno. Pak se ale naklonila a vtiskla mu letmý polibek na tvář. „Víc nedostaneš. A mimochodem tehdy o Siriusovi jsem lhala. Nespala jsem s ním, což ti může potvrdit," dodala tiše, než jí zrůžověly tváře.

A Regulus si neuvěřitelně oddechl. Stejně tak jako si oddechl Sirius, když slezl z motorky na úplně jiném místě. A stejně jako si oddechla Alice, když se konečně téma stočilo jinam. A stejně jako si oddechla Pandora, když ji Sirius podpořil v navrácení motorky. Nechtěla mít oplétačky s mudlovskou policií. A stejně tak si oddechla Minerva, že se její nebelvíři nepokusili tuto motorku ukrást.

***

V prostorné ložnici dvoupokojového bytu se právě teď odehrávala jedna z nezapomenutelných chvil. Ložnice byla mnohem větší než celý obývák i s kuchyní dohromady a postel tam byla také lepší než rozkládací gauč. Lily si tedy rozhodně polepšila.

„Máš to strašně zacuchané," ozvala se Bellatrix, zatímco kartáčovala Lily vlasy. 

„Ty máš co říkat," odsekla jí Lily, která už měla tohle za sebou. Bellatrixiny vlasy byly prostě katastrofa.

„Jen tak mimochodem, pořád tě nemám ráda," oznámila jí ještě Bellatrix. Lily se ušklíbla. Byly na tom prostě stejně. 

„Já vím, jsem mudlovská šmejdka," zasmála se lehce. Vtipné, jak o tom dokázala žertovat s tou, která jí to slovo řekla jako první.

„Ne, nenávidím tě, protože jsi Evansová," zamračila se Bellatrix. „Stejně jako nenávidím Malfoye, protože je Malfoy," upřesnila to a Lily nakrčila obočí. 

„Jasně, takže nenávidíš vlastně všechny. Proč jsem si vůbec myslela, že se něco změnilo?" smála se sama sobě Lily.

To, že s Bellou uzavřely příměří a dočasnou spolupráci ještě neznamenalo, že to něco musí znamenat. Velice chytře řečeno, Lily, pochválila sama sebe za ten obrat. 

„Ale jo, teď vás nenávidím všechny stejně," nedala se Bella.

„Zoufalá situace si žádá zoufalá řešení," oznámila jí klidně Lily a projela si prsty vlasy, se kterými Bellatrix právě skončila. Lily si už ani nepamatovala, kdy ji někdo takhle rozčesával vlasy naposledy. A Bellatrix koneckonců také ne. Vlastně jim tahle situace přinesla to, co Brumbál chtěl.

„A tím chceš říct co? Že jsem zoufalá?" ušklíbla se Bellatrix, zatímco si rovnala všechny ty věci, co si přivezla s sebou. 

„Ne, protože to bych pak musela říct i o sobě. A to nikdy nedopustím," ušklíbla se zrzka. Když se na to dívala kolem a kolem, vlastně měla i podobnou mimiku jako Bellatrix.

„Slyšíš to? Přicházejí," oznámila jí Lily najednou. 

„No to je dost," ulevila si Bellatrix. Ani ona ani Lily už se nemohly dočkat toho, jak se bude Lucius tvářit, až zjistí, že už nespí v pohodlné posteli. 

„Jdeme na to, Trixie?" ušklíbla se Lily. Na tohle si prostě nezvykne. Milovala ale tu chvíli, kdy se Bella zamračila.

„Děláme to jen kvůli pomstě, Lilinko," vrátila jí to. 

„Snad sis nemyslela, že bychom byly kamarádky?" odsekla jí Lily. Bella přisvědčila. Ne, to rozhodně nebyly. Společně se ale zvedly a došly do druhé místnosti, kde už netrpělivě přešlapoval Lucius s Amélií.

Lucius byl stále zničený z toho mudlovského pití a dokonce i z Bellatrix. Netušil, co od svého návratu očekávat. Vždyť odešel vlastně po hádce. To, co ale spatřil, nečekal ani on ani Amélie.

„Luciusku, obávám se, že moje nová kamarádka ti zabrala místo v posteli. Stejně v ní ale moc nespíš, tak tě to nemusí zajímat," oznámila sladce Bellatrix ode dveří. Lucius nadskočil při zvuku jejího milého hlasu. Ten byl ještě děsivější než to ječení.

„Nevšímejte si jí a dejte si čaj," ukázala Lily na stůl, kde už čekaly dva šálky, ze kterých se ještě kouřilo. Lily i Bellatrix viděly, jak se Lucius nedůvěřivě natáhl, aby si čaj prohlédl. Pak se on i s Amélií napili. Okamžitě vyplivli obsah zase zpět.

„Ups, možná je trochu slanější, ale pořád dobrý, ne?" pousmála se Lily. Pak natáhla pěst a počkala, až ta Bellina ťukne do té její. 

„A pokud jste přišli pro jídlo, tak to nemáme," oznámila tvrdě Bellatrix. Už poznala první finty mudlovského světa, které jí prozradila Lily v rámci přípravy na pomstu.

„A sprcha bohužel nefunguje, ale s tím se musíme smířit," pokývala hlavou Lily. Lucius s Amélií na ty dvě jen vyjeveně zírali. Že zrovna Evansová a Blacková budou tvořit tým, to asi nečekal nikdo. 

„Jo a pokud chcete spát, tak si to užijte, protože gauč se odstěhoval," kývla Bellatrix na místo, kde dříve stávala rozkládací postel, na které by museli oni dva spát.

„Kam šel?" vydechl nechápavě Lucius. 

„K těm milým sousedům. Můžete si ho zase vyzvednout, ale oni zrovna odjížděli pryč. Vrátí se asi za čtyři dny. Mrzí mě to," usmála se Lily. 

„Ale pokud chcete, někde se tu najdou nějaké staré deky," začala Bellatrix.

„Ale Trixie, ty jsem přece dala vyprat. Budou suché tak zítra večer," vydechla s hranou nechápavostí Lily. Tohle měly prostě perfektně sehrané.

„Fajn, chápeme to. Chcete si na nás vybít zlost," kývla Amélie. 

Lily pozvedla obočí. „Jakpak tě to napadlo, prosím tě?"

Amélie si povzdechla. „Všichni vidíme, o co se tu snažíte, tak nedělej hloupou. Víme, na co chcete poukázat," protočila očima zrzka.

„Ne, obávám se, že to nevíte. Ale můžete to zjišťovat, zatímco si my dopřejeme trochu spánku," zakončila to Bellatrix a pak odtáhla Lily do pokoje. Zabouchla za nimi dveře a pak se poprvé usmála. 

„Pomsta je sladká věc," prohlásila. A Lily se skoro děsila sama sebe, když přikyvovala.

***

Další den byl za nimi. Cathy s Remusem konečně našli své zmijozely, kteří je vítali s otevřenou náručí. Doslova. Zbytek dne pak cestovali zpět do jejich bytu, kde se okamžitě všichni zhroutili do postelí. Cathy s Remusem usnuli, ale Narcissa s Rodolfusem nechtěli nechat nic náhodě. Skutečně se domluvili na hlídkách a sledovali, aby jim ti dva zase někam nezmizeli. Znovu už to totiž zažít nechtěli.

Lena i Amycus přemýšleli. Stejně tak Snape a Xeno. Nikdo se nikomu nesvěřoval, nikdo se s nikým nebavil. Na sklonku dne šli všichni spát bez jediného zážitku. Ten měla poskytnout až noc.

Pandora se Siriusem se vrátili až pozdě večer. Našli tam Alici s Regulusem v živé debatě o jednom týmu famfrpálu. Oba dva se s radostí zapojili a užili si tak perfektní večer a noc.

A Lily s Bellatrix s potěšením sledovaly, jak si dva čarodějové pokouší ustlat na tvrdých židlích. Ještě kdyby to Amélie brala stejně. Jenže ona a Lucius navázali za ty dva dny speciální druh přátelství. Takové to, které projde mnoha zkouškami. A nakonec ani jednomu to nevadilo. Lily s Bellou ale byly i přes to spokojené.

James dopsal svůj dopis. Zalepil si ho a začal počítat minuty do Brumbálova příchodu. Mary se trochu více ponořila do úvah o sobě samé, což poslední dobou dost zanedbávala. Alecta nakonec svolila k partii šachů s Frankem, kde ho rozdrtila za pár tahů. Jak večer pokračoval, Frank se zaučoval v umění šachů a na sklonku dne už byl Alectě aspoň trochu slušným soupeřem.

A Brumbál? Tak ten si jenom mnul ruce z toho, jak krásně mu jeho projekt vychází. Prostě a jednoduše Brumbálův projekt!