Dnes je třeba začít pohledem Xenofilia Láskoráda, který se probudil jako první. Nemohl dospat už jen tím ránem. Vždycky vstával brzy, ale dnes jako by to osud chtěl, a proto ho nenechal dospat. Proto se od něj z místnosti už v pět ráno ozýval šramot. Ano, Xeno měl vlastní ložnici, stejně tak Lena.

A Xeno se kromě obvyklé ranní rutiny zabýval i jiným záležitostmi. Například svojí kamarádkou Lenou, která se celý večer chovala zvláštně. Neustále těkala pohledem a byla roztržitá, nedávala pozor a mnohokrát se odmlčela i uprostřed vlastní věty.

Xeno měl poměrně jasnou představu o zdroji této roztržitosti. A nelíbilo se mu to. Ne z nějaké žárlivosti či podobné emoce, ale z čistého kamarádství k Leně. Ona to možná neviděla, ale byli to zmijozelové. Ano, jedni z těch lepších možná, ale stále šlo o kolej, která nemohla tu nebelvírskou vystát. A o to vlastně šlo.

A tak, když se Xeno rozhodl, že konečně vyjde z pokoje, nebyl nadšený, když jako prvního uviděl Snapea. I když možná... Xeno stál před skutečně obrovskou volbou. On byl havraspár, proto si mohl dovolit přemýšlet nad roztržkami Zmijozelu a Nebelvíru ze třetí strany. Možná to mohlo něčemu pomoct. A Lena měla přeci jen vlastní hlavu, i když ne havraspárskou.

„Přemýšlel jsem," začal okamžitě mluvit Snape bez jakéhokoliv úvodu. 

Xeno si povzdechl a kývl na něj, ať pokračuje. Neměl v povaze použít jednu z mnoha uštěpačných poznámek, co by napadly mnoho jiných lidí. Raději si chtěl poslechnout, co mě Snape na srdci.

„A došel jsem k názoru, že se tu děje cosi špatného," začal a pohledem zkontroloval dveře do pokoje, který sdílel s Amycusem. Nepotřeboval být nachytán při tomto rozhovoru. Ne, když se chystal mluvit hlavně o něm. A ještě o té nebelvírce.

Xeno jsem pozvedl obočí. I na tohle by se dala vymyslet celá řada posměšků, většina na účet Brumbála, co tuhle pakárnu vymyslel. „A?" pokračoval, aby se konečně dozvěděl, co leží Snapeovi na srdci. Kromě Lily samozřejmě. Ta mu tam bude ležet už navždycky.

„Neříkej, že to podporuješ," vyhrkl Snape zděšeně. Samozřejmě, moc by si přál, aby mu někdo dokázal, že Nebelvír a Zmijozel fungují dohromady, ale nějak nechtěl připustit, aby viděl ještě jednou svůj vlastní příběh. Možná se z něj stává tak trochu mrzimor, když se pokouší ochránit Amycuse před vlastní hloupostí.

„Lena je dost chytrá. Dokáže celkem samostatně myslet," řekl to, na co nakonec Xeno přišel. Musel ale se Snapem souhlasit v tom, že to nebude dobré. Máloco, co by z toho vzešlo, by bylo dobré. Jenže nebylo v moci havraspára, aby tomu zabránil, tak proč by se do toho pletl? Bude tu pro kamarádku, když bude potřebovat, ale nehodlá do ničeho zasahovat.

„Nepochybuju o nebelvírce, ale o něm," mávl rukou Snape k pokoji, kde se měl nacházet Amycus. Snape si prostě nemohl pomoct, Amycus byl idiot. 

Xeno pozvedl obočí. „Proč mám dojem, že víš něco, co já ne," ušklíbl se a pozorně se na Snapea zahleděl.

Snape se ušklíbl tak, jak to uměl jen on. „O tom asi nebude třeba se bavit." 

„Pak nebylo třeba vůbec začínat tenhle rozhovor," ušklíbl se Xeno, který zase jednou předvedl ukázku své dedukce. 

Snape kývl. „Fajn, ale počkej si, ještě to ani nezačalo," prorokoval, protože věděl, co bude dál. Dokázal to výborně vytušit. Ona byla princezna a on... No podle Snapea totální idiot.

A zatímco Snape tajnůstkařil, Lena se postupně probouzela k životu. Ráno bývávalo její nejmilejší denní dobou. Ještě před tím, než poznala Alici. Od doby, co se objevila v dívčích ložnicích Bradavic, už to nikdy nebylo stejné. Možná přišla ta správná doba pro oznámení o Lenině minulosti.

Lena totiž studovala v Krásnohůlkách. Celé čtyři roky. A pak najednou přešla do Bradavic. Náhoda? Ne, to rozhodně ne. Lena to viděla spíše jako nutné řešení. Krásnohůlky ji nepřipravily na život. Ne na ten venku, jak si ona sama před pátým ročníkem uvědomila. A tak zatahala za nitky a najednou stála s kloboukem na hlavě a poslouchala, že jen díky tomuto rozhodnutí se dostává do Nebelvíru.

Na tuhle chvíli nemůže nikdy zapomenout. Stejně jako chlapec, co ji tehdy poprvé uviděl. Možná to bylo tou krásnohůlskou krásou nebo prostě tím, že byla nová, ale Amycus ji už tehdy viděl tak jako dnes. A zhruba tou dobou začala ta jeho posedlost.

Jenže on ještě spal nebo to aspoň předstíral, zatímco Lena se už těšila novému ránu a nádherně vycházejícímu slunci. Září bylo prostě tak neskutečně krásné. Asi stejně jako ostatní měsíce, pomyslela si trpce Lena. Nikdy se nedokázala rozhodnout pro ten jediný. Netušila, že po tomhle pobytu už bude myslet jen na září.

„Dobré ráno," zahlaholila vesele, když vešla do skupiny podmračeného Snapea a zamlklého Xena. S její přítomností jako by se mraky trochu rozestoupily a do ztemnělého pokoje konečně vyšlo slunce. A tím byla ona. Vlastně na to i tak trochu vypadala. Blond vlasy neměla jako Narcissa tak světlé, ale spíše zlaté jako sluníčko, úsměvem rozzářila všechny místnosti a bylo jedno, kolik lidí se v nich nachází.

Snape se na ni zadíval, jak stojí proti oknu a sluneční paprsky ji obkreslují a pomáhají jí zářit. Okamžitě se mu rozeznělo v hlavě jedno slovo. Víla. Jak jinak by to bylo možné? A ještě více se divil, když si uvědomil, že někdo jako ona nemá zástup kluků, co by jí líbali nohy. Vždyť i on sám, princ zmijozelu, měl chuť povstat a nadšeně zatleskat jejímu příchodu.

Amycus je ztracený, došlo černovlasému zmijozelovi. Proti něčemu takovému nemůže rozum bojovat. A také nebude. Ne dnes, ne zítra, ne za týden. Snape to prostě zařídí tak, aby spolu vůbec nepřišli do kontaktu. Jedině tak dokáže Amycuse ochránit od té chvíle, kdy si bude říkat Co jsem to promerlina udělal? Snape se prostě rozhodl bojovat za svého přítele. Nedovolí mu, aby se nechal od této nebelvírky zničit tak jako Snape od Lily.

A Xeno byl jediný, co na nic nemyslel. Prostě jen zíral kamsi dopředu a pokoušel se nevnímat všechno to, co se dělo kolem. Raději vzal svoji sluníčkovou povahu a šel si ji schovat k sobě do ložnice. Zanechal tak Snapea s Lenou o samotě.

Ani jeden z nich nemluvil. Jen tam tak seděli a přemýšleli, co by měli říct. Pokud vůbec. Nakonec začala Lena. „Takže..." přerušila ticho a počkala, až se na ni Snape tázavě zadívá. „Budeme muset jít zase ven," vykoktala nakonec, protože nějak nedokázala udržet myšlenku. Tak strašně se lekla Snapeova pohledu. Občas se sama sobě divila, jak ji mohl klobouk poslat zrovna do Nebelvíru.

Snape pozvedl obočí. „Někdy mě udivuje tvoje schopnost neříct absolutně nic, ale dokázat u toho vypadat, že máš za sebou objev druhého světa," ušklíbl se. Lena skutečně vypadala, jakože řekne něco velkého. A Snape už čekal nějaké obrovské odhalení jakéhosi tajemství, a pak z ní vypadne tohle.

„Ne každý mluví jen v nejnutnějších větách," odsekla mu zpátky. 

Snape se podivil. Tak sluníčko skupiny umí i kousavý tón? To bylo zajímavé odhalení. Nakonec se mu přece jen dostalo toho slibovaného tajemství.

„Jistě, třeba takoví mrzimorští mluví pořád, ale nikdy nic neřeknou," ušklíbl se. 

Lena se zamračila. „To jste celí vy, budete koukat na lidi podle koleje," zamračila se ještě víc. 

„Dochází ti ten paradox, že tím vy jsi myslela zmijozleské? Takže to vlastně děláš tady," upozornil ji Snape kousavě. Zatím se ale celkem bavil.

Lena se kousla do rtu, jejda. „No..." protáhla. „Já nemyslela vás jako zmijozelské, jen vás jako..." snažila se vymyslet si, jak to vlastně celé myslela, když na nic nemyslela a prostě jen něco řekla. 

„Jen na nás jako zmijozelské. Nebudeš mi tu doufám tvrdit, že jsi mi jen vykala," očividně si to užíval Snape. 

„Nebo snad ano?" položil si ruce na stůl a zadíval se na ni zvědavě. Líbilo se mu, jak se z toho pokoušela vykroutit. Bylo to jako pomalé mučení malého roztomilého králíčka. Pokud by ale králíček chtěl, mohl by jednoduše uniknout, jenže na to byl příliš zmatený. Lena rudla a už se zamotávala ve vlastních slovech.

„Ne," řekla doufala, že se to tím vyřeší. 

„Ne jako ne, neříkala, nebo ne jako nemyslela jsem to tak, jak to možná vyznělo?" pokračoval v rozhovoru Snape a Lena už netušila, co vlastně řekla nebo neřekla.

„Ne jako ne. Tečka a konec rozhovoru, který je na ráno moc složitý," odsekla Lena, ale viděla, že tímhle prohrála tuhle bitvu. Nechala Snapea převzít vítězství klidně a bez emocí, ale vevnitř jí něco říkalo, že se na příští slovní souboj musí lépe připravit. Už nehodlá prohrávat.

A den ubíhal jako ty dva předchozí. Jen s tím rozdílem, že odpoledne se všichni čtyři vydali do mudlovského obchodu s potravinami. Původně měla jít Lena sama, ale Snape se rozhodl, že mu neuškodí, když té blonďaté nebelvírce ukáže, že není radno si s ním zahrávat. A možná nechtěl to ranní vítězství tak lehce.

Když Xeno zjistil, že Lena se Severusem mají jít nakupovat, okamžitě se rozhodl jít také. Nemohl si pomoct, ale po dnešním rozhovoru se Snapem nějak nechtěl nechávat Lenu samotnou, aby do ní Snape mohl hustit jeho názory. Očividně se v té věci bude angažovat víc než jen jako nestranný pozorovatel.

Nakonec šel i Amycus, kterého přemluvil Snape. Ano, Snape přemluvil dalšího smrtijeda, aby šel do mudlovského městečka. Skutečně geniální. Amycus původně jít nechtěl. Od včerejška se s nikým kromě Snapea neviděl a nechtěl to porušit snad do konce týdne a pak i toho dalšího, ale Snape umí být sakra přesvědčivý.

A tak se najednou stalo, že mezi regály s těstovinami a rýží stáli čtyři čarodějové a rozhodovali se, co si nakoupí.

„Já půjdu pro tamtu barevnou věc," ukázal Amycus na cosi, co ho zaujalo a počkal, až se Xeno podívá, co že to je. Pak, když měl povolení, odešel za svým regálem. 

„Půjdu pro rohlíky," oznámila nezúčastněně Lena a vytratila se dřív, než si jí kdokoliv stihl všimnout.

Skutečně zamířila k rohlíkům, ale když si byla jistá, že ji Xeno ani Snape nevidí, zahnula dřív a šikovně proběhla malou uličkou mezi regály. Prostě si nemohla pomoct a musela ukázat svoji nebelvírskou odvahu a jednání bez přemýšlení.

Amycus se ani nenadál a zjistil, že vedle něj stojí ta, kterou by tam chtěl vidět nejvíc i nejmíň. Rozhodně jí nechtěl vysvětlovat, co to včera udělal nebo ještě hůř, proč to včera udělal. Jenže Lena se očividně nespokojila jen s tím, že se to už stalo. Přišla si pro rozumné vysvětlení, které jí ovšem Amycus dát nemohl.

„Chci ti jen poděkovat za záchranu," zašeptala, zatímco rukou projížděla jakési balení sušenek, ke kterým také mluvila. Nějak jí nepřišlo jako dobrý nápad mluvit přímo k němu. Ke zmijozelovi, co jí pomohl. Nějak si to nedokázala vysvětlit a chtěla vědět, jak to stihl a mnoho dalších věcí. A jedna z nich byla i ta, proč se v tu chvíli necítila vyděšeně.

Amycus mlčel. Co by jí na to měl říct? Nevěděl, jen věděl, že to, co tu dělá, je špatné. Zatraceně špatné. 

„Jak... Jak jsi to stihl tak rychle?" dostala ze sebe tiše další větu.

Amycus se prudce nadechl, až sebou Lena trhla. I její hlas zněl dokonale, pomyslel si.

„Prostě se to stalo," nervózně si odkašlal. 

Lena se pousmála. To se toho zase dozvěděla. Stejně ji to ale zajímalo víc a víc. On ji zajímal. „A máš v plánu, aby se to stalo znova?" zašeptala, aby ji neslyšel nikdo kromě jeho. Možná ani on ne. Lena neměla v plánu to říct, prostě se to nějak stalo. Ano, prostě se to stalo, přesně jak řekl on.

Amycus se lehce zasmál. Samozřejmě tiše. Hodně tiše. Celá ta konverzace byla tichá. Z dálky to vypadalo, jako by ani nemluvili spolu. Ani nepohybovali rty. „Pokud nebudeš zase dělat něco nebezpečného," zamumlal a Lena se musela ušklíbnout.

„Nebylo to nebezpečné, jen jsem to podcenila," ohradila se. Amycus ale věděl svoje. A Lena vlastně taky. 

„Riskování by měla být moje nebelvírská přednost," ušklíbla se, když si vzpomněla na rozhovor z dnešního rána. Nebelvír versus Zmijozel.

„Stejně tak zmijozelská je zachraňování těch, na kterých jim záleží," vyletělo z Amycuse dřív, než se stihl zarazit. 

Lena zalapala po dechu. „Záleží? Jak záleží?" otočila k němu hlavu, ale setkala se jen s prázdnem. Amycus stihl zmizet dřív, než se Lena dostala k otázce. A ona teď měla v hlavě jen zmatek. Začínala se bát, aby ho vůbec někdy dokázala uklidit.

„Tady jsi. Nešla jsi náhodou pro rohlíky?" zavolal na ni Xeno, který právě procházel kolem. 

Lena prudce zvedla hlavu. „Cože? Jo, jen mě... Něco mě tu zaujalo," pousmála se a nasadila zase ten vyrovnaný výraz, co obvykle mívala.

Snape, co stál vedle Xena, se lehce zamračil. Pak se ohlédl kamsi za sebe a srazil se s Amycusovým pohledem. Začínalo mu docházet, že to něco je možná někdo. A ten někdo je něco víc než jen kdosi. A to začínalo být vážně špatné.

***

Alice ještě spala. Zase na gauči, takže ji mohla pozorovat celá trojice lidí. Regulus, Sirius i Pandora už byli dávno vzhůru. Vždyť bylo víc jak deset dopoledne, jenže Alice se prostě rozhodla, že ještě není čas vstávat.

„Myslíte, že to předstírá?" ukázal Sirius na spící dívku. Alice se neklidně zavrtěla. 

„Těžko říct. Někdo tak hloupý..." začala Pandora se smíchem, který se ještě prodloužil, když se Alice ohradila. 

„Kdo je tu hloupý, ty jsi hloupá!"

„Asi nespí," konstatoval zklamaně Regulus. Ten pohled se mu líbil. Když se Alice probudila, nemluvila s ním ani se na něj nedívala. 

„Mluvila jsem ze spaní a tím sama sebe probudila," přišla Alice s nečekanou výmluvou.

To pobavilo Pandoru i Siriuse. „Tohle nevymyslel ani Dvanácterák," smál se Sirius. 

„Ty vaše přezdívky," zavrtěla nechápavě hlavou Pandora. Nechápala to. Vždyť to bylo úplně divné. Přezdívky byly v pořádku, ale to, jak to poberti používali... Ne, tohle prostě havraspárka nepochopí.

„Náhodou, Tichošlápek k němu sedí. Vždycky se za mě někam přikrade a pokouší se o můj infarkt," zavolala na ni Alice, která se už dnes cítila mnohem lépe. Kotník už ji nebolel, ale stále bude muset dodržovat klidový režim.

„Když se mnou tancoval na plese, rozhodně to Tichošlápek nebyl," stála si za svým Pandora. Alice vybuchla smíchy. Sirius netancoval zrovna nejlépe. Ne na minulém plese, kde byl úplně na šrot. A přesně podle toho se i Sirius ohradil.

„Byl jsem opilý, nemůžete to brát vážně!" Alice v tom najednou uviděla sázku. Zbožňovala sázení, takže nevynechala ani jedinou příležitost. A ani teď ne.

„Tak to dokaž. Vsadím se," dala na to slovo patřičný důraz. „že to lépe nedokážeš." 

Sirius se jen ušklíbl. „Vstávej a pojď," vyzval ji. 

Alice by to skoro udělala, kdyby ji Pandora nezarazila. „Kotník."

A jo, řekla si Alice pro sebe, málem bych na to zapomněla.

„Pandora mě zastoupí," vyhrkla najednou Alice s nápadem. 

„Fajn," ušklíbl se Sirius a popadl Pandoru za pas. Ta zděšeně vyjekla, protože něco takového skutečně nečekala. Alice se jen pobaveně smála. Nevěděla o Pandoře a jejích myšlenkách vůbec nic.

Sirius se ale vžil do role dokonalého tanečníka. Vedl Pandoru naprosto dokonale, a i ona se po chvíli poddala jeho pohybům. Alice tiše hvízdla. Tohle skutečně bylo o něčem jiném. Nedokázala určit, proč, ale viděla je úplně jinak než kdysi.

Sirius nakonec Pandoru zatočil a ona se na něj překvapeně přitiskla. Sirius chvilku na to odskočil a zaklel. Rychle vyběhl do vedlejšího pokoje a tam si sedl na postel a přitiskl si na intimní partie polštář. Tak to aspoň Pandora popsala Alici, aby byla i tato dívka v obraze.

Alice se příšerně smála, až se rozkašlala, protože jí zaskočilo. „Ten pablb se vzruší i z hodiny McGonagallový, nic si z toho nedělej," mávla rukou k Pandoře, která si to nejspíše brala trochu víc, než by to brala Alice.

„Nene!" ozvalo se z pokoje zmučeně, což znovu rozesmálo Alici. Nakonec se musela pousmát i Pandora s Regulusem. Sirius byl prostě všem pro smích.

***

Lily se konečně usmívala. Po celých třech dnech se necítila ztracená a zlomená. A nyní se za ty dny nenáviděla. Možná to nebyl pokrok, ale rozhodně lepší než vnitřní zničení. Nebyla opuštěná přáteli i rodinou, byla jen zmatená ze všeho toho, co během posledních dní zažívala. Nejen prázdniny s Petunií, která jí dávala sežrat její kouzelnické nadání, ale i tenhle hloupý projekt.

Ty dva měsíce prázdnin ji nějak zlomily. S nikým se pořádně neviděla, nikoho jiného než Petunii a rodiče. Jenže její rodiče se jí trochu báli, viděla to na nich, a Petunie byla prostě Petunie. A nakonec Lily ještě zjistila, že Mary si užívala polovinu prázdnin s Alicí. A z toho možná pramenila podrážděnost. Nepozvaly ji.

Jenže Lily už pomalu začínala chápat proč. Minulý rok musela lézt na nervy všem třem. Vždyť viděla jen sebe a svoje problémy. Udělala ze sebe někoho důležitějšího. Nezaměřila se na to důležité, na své přátele. Prakticky se o ně nezajímala.

Lily si teď vyčítala tolik věcí. Brumbálův projekt jí skutečně otevřel oči. A právě teď by se měla zkusit zajímat. Pokusí se vrátit tu starou známou Lily Evansovou, šprtku Evansovou, ne tu druhou Lily, co tu byla předtím. A tímto předsevzetím vešla do bytu, ve kterém nebyla celou noc.

Klíče zarachotily v zámku a Bellatrix se vyjeveně podívala na toho, kdo právě vcházel. Zůstala přesně na tom místě, na kterém ji opustil Lucius. Prostě odešel s tou krávou z Mrzimoru. Kdo to vlastně byl? Jen jedna z mnoha dalších, ale Bellatrix byla ta, na kterou se nezapomíná!

To ona bude jednou rozhodovat o Luciusově osudu. A při té chvíli se zamyslí a vzpomene si na tenhle okamžik, kdy ji nechal tady a odešel za mrzimorkou. Jednou na to Lucius doplatí, slibovala si. A teď se ke všemu vrací Evansová.

A Lily skutečně s úsměvem vešla dovnitř. Netušila, že Bellatrix si v posledních pár hodinách prošla podobnými pocity jako ona sama. Nedávalo jí smysl ani to, že ji tu vidí samotnou. Kde byl Lucius a jeho věčně otravné pohledy? Kde byl její věrný mazlíček?

Lily se uchechtla. Brumbál rozdělil partičku zmijozelů stejně snadno jako máslo k snídani. Prostě každého z nich dal někam jinam. Jenže to samé zařídil i Lily a zbylým nebelvírům. Jenže nebelvíři neměli tak uzavřenou partičku, oni se dokáží přizpůsobit mnohem lépe. Snad kromě mě, vzpomněla si na svůj malý třídenní prohřešek.

Kdyby přišla do pokoje v Bradavicích, zavolala by něco jako Zlatíčka moje, jsem doma. Nebo přímo Maminka se vrátila. Ale tady se to jaksi nehodilo. Ona tu byla oceňována asi jako rohožka, i když ani to nejspíše ne. Proto neřekla nic. Jen si sundala bundu a pověsila ji na věšák. Až pak se rozhlížela kolem.

Netrvalo dlouho najít hlavní smrtijedku v maličkém pokoji. A Lily nebyla tak blbá, aby to nedokázala. Proto se začala chovat opatrněji. Možná není dobré sem moc chodit. Možná by raději měla zůstávat někde jinde. Tři dny zatím dokázala přežít, tak proč by jako bezdomovec nemohla žít i dál? Lepší než být tady, kde se jí mohlo každou chvíli něco stát. Nechtěla riskovat svůj život.

Viděla, jak na ni Bellatrix upírá své temné oči, proto předstírala, že nic neví. Prostě přešla k lednici a prostým pohledem zjistila jediné. Ti tři se ani nesnažili zapojit pojistky. Nic, prostě prázdno, tma a teplo. Lednice, jak má být, ušklíbla se pro sebe Lily a zase ji zavřela.

Bellatrix se za celou dobu ani nepohnula. Dívala se na zrzku a čekala, co udělá, řekne nebo tak. Vždycky to tak přece dělala. Byla to ta, co všechno řídila. Takže se dalo očekávat, že to udělá i teď. Prostě a jednoduše řekne, co si myslí. Jenže zrzka nic neříkala.

Lily se ještě ohlédla k Bellatrix. Stále nic. Jako by na něco čekala. A tak se Lily rozhoupala a udělala přesně to, na co Bellatrix čekala. „Ehm," odkašlala si, aby zakryla nervozitu. „Já zase půjdu," oznámila nijak určitě. Ne, v tomhle bytě s tou temnou čarodějkou zůstat nemůže. To nedokáže.

„Fajn, jo. Všichni si běžte!" zaječela najednou Bellatrix, když byla Lily skoro u dveří. To zrzku trochu zarazilo. Tohle ječení neznala. Bylo to jiné než to panovačné a šílené, které předváděla v Bradavicích. Tohle bylo možná tak šílené, ale rozhodně ne panovačné, spíše zlomené. Stejně jako byla předtím zlomená i Lily.

Lily se tedy obrátila zase zpět a pozvedla obočí. Byla ochotná vyslechnout si vysvětlení. Možná ji tak osud trestá za její domýšlivost. Možná je to ta zpropadená karma, ušklíbla se nad svými myšlenkami. 

„No?" poukázala na to, že pořád čeká na to, co Bellatrix řekne. Co řekla čistokrevná čarodějka mudlovské šmejdce. To by mohla být dobrá bajka. Stejně jako ta o smrti. Lily raději odmávla všechny tyhle úvahy na později a soustředila se přímo na jádro problému, tedy Bellatrix Blackovou.

„Jen běž, stejně jako ostatní," mávla na ni velkoryse Bellatrix. Odhodila masku z kamene a byla ochotna si přiznat, že je opuštěná. Vším, co považovala za jistoty. Vlastně stejně jako Lily. Jistoty dvou dívek byly dávno v prachu zničené, zadupané a rozcupované na drobné kousíčky.

A takhle to ani jedna nechtěla nechat. Možná jim to došlo ve stejný okamžik, možná byla Evansová o vteřinku rychlejší, ale nakonec to vyhrkly obě naráz.

„Spojme se!" ukázaly jedna na druhou. Byl to šílený nápad, který by podpořili jen šílení lidé, ale nebyla celá tahle situace už trochu šílená? A teď bylo navíc odpoledne, kdy se sešly jen ony dvě, což už bylo šílené samo o sobě. A jednoho večera tak seděla budoucí smrtijedka a ta nejčistokrevnější čarodějka vedle mudlovské šmejdky, co zachrání svět. Plánovaly svoje, protože byly stejné. Právě v tu chvíli našly toho, koho nejvíc potřebovaly.